Už to vypadalo, že malíř podzim i se svou paletou, štětci a brašnou plnou barev tentokrát Rožnov obloukem obejde. Přece si to v polovině měsíce října rozmyslel a téměř přes den a noc dohnal vše, co zanedbal.
Kdo by se alespoň vzpomínkami rád nevracel do časů, kdy Rožnov ještě voněl starým dřevem, a byl tak maličký, že stačilo několika kroky přejít rynek, po jedné straně se rozprostíral lesopark Hájnice, kdežto na protější chrastilo v polích strnisko po sklizeném obilí.
Podzim v Rožnově bývá mile hřejivý a krásně barevný. Roduvěrní Rožnované, také lázeňští hosté proslulých zdejších klimatických lázní, se s ním rok co rok jen váhavě loučili. Zatím malíři s plátnem, štětci a barvami hledali v okolních svazích jeho proměny a nejlepší výhled na dřevěné městečko a modravé hory kolem.
Podzim krátí dny a prodlužuje noci. Martin už v kalendáři netrpělivě vyhlíží den, kdy zavítá do hornaté končiny na bílém koni.
Dřevěný Rožnov je v nenávratnu, ale pěkný podzim se rok co rok do zdejšího údolí stále vrací.
Text a foto © Richard Sobotka