Podzimní čas je vzpomínkou na ty, kteří již odešli. Dušiček letos připadne na neděli, kdy pozůstalí hřbitovy zkrášlí a rozzáří.
Historie Dušiček sahá v zemích s křesťanskou kulturou až do 10. století. Hroby jsou zdobeny živými květy na znamení prolínání života se smrtí. Zapálená svíčka symbolizuje, že smrtí život nekončí, ale má pokračování ve vzpomínkách pozůstalých na společně prožité chvíle.
Na svatém poli není žádného rozdílu mezi bohatým, majetným a chudobným.
I když dokážeme změřit snad opravdu všechno, dokonce i čas, přece právě čas nebere na naše malichernosti žádný ohled. Jde svou cestou necestou, sklízí i to, co nezasel, nezastavuje se, spěchá, žádný horizont mu není dost vzdálený.
Staří Valaši měli pořekadlo: „Nic si sebú do hrobu nevezmeš.“
Významný hudebník Jan Rokyta, jehož ostatky odpočívají na Valašském Slavíně, má do náhrobní desky vytesáno: „Do nebe si bereme vše, co jsme rozdali během života.“
Tituly a hodnosti vytesané do kamenných pomníků působí jako dekorace. Důležitější je, co po člověku na této zemi zůstalo.
V jednom ze svých dopisů zaznamenala nedlouho před svou smrtí tetina Vilma Volková z Hutiska – Solance upomínku na svou maminku a svého otce, spisovatele J. F. Karase, a další příbuzné:
„Maminka byla výborná kuchařka. I její sestra Marie, asi to měly v rodě. Marie zemřela, už ani nevím v kolika letech, u nás. Byla pochovaná v roce 1939 v témž hrobě, jako otcův tatínek v roce 1922, a maminka, a tetička – všichni leží v tom samém hrobě. A pak k nim přibyl manžel a vnuk Milan. Když toto píšu uvědomuji si, kolik lidí se vejde do tak malého místa...“
Tetina Vilma Volková, vystudovaná na „zákopecké univerzitě“, se narodila v roce 1903 a zemřela v požehnaném věku 96 let v roce 1999, kdy od měsíce září počítá hvězdy na obloze a dívá se na nás, jak si tady na zemi vedeme, zda si někdo vzpomene na ty, kterým neúprosný čas už odměřil jejich životní dráhu.
Je dobré v čase Dušiček postát na „Božím poli“, ozdobeném květy, ozářeném třepetavými plamínky svíček, a zavzpomínat na osoby nám milé.
Vítr si o tom čase pohrává spadaným listím, až syčí a haraší. To duše našich milých nás na cestě k domovu provázejí, alespoň ještě chvíli s námi pobýt v ten neobyčejný den v roce.
Text a foto © Richard Sobotka