Za časů, kdy se obilné zrno zasévalo do připravené role ručně, po dozrání klasů se ručně kosilo obyčejnou ruční kosou, vázalo povřísly do snopů a stavělo do panáků, aby zrno důkladně vyschlo, pak následovalo ruční mlácení pomocí cepů. Nebyla to snadná práce. A když se z vymláceného zrna po semletí konečně upekl chleba a položil na stůl, jaký div, že se každý krajíček po ukrojení líbal a každá odrobinka sbírala. Mechanizace vstoupila do zemědělství až koncem 19. století a ve století 20. přivedla tento pracovní obor k dokonalé mechanizaci.
Hutiský kronikář Alois Bělunek (1911-1971; kronika: „Doplňky o životě rožnovských Valachů 1850-1950“) o sklizni obilí a mlácení pomocí cepů zaznamenal.
Sežaté zboží se svázalo do snopků, které se ukládaly křížem krážem na strzubý kůl zaražený do země, aby proschly. Na jeden kůl se uložilo 8–12 snopků na sebe a říkalo se tomu mandlování, kůl byl mandel. Když byly mandele proschlé, sváželo se zboží do stodol.
Mlátívalo se na humně uvnitř stodoly. Rozvázal se potřebný počet snopů a rozprostřel na podlahu, která byla hliněná neb dřevěná, a bušilo se do nich – mlátilo, cepy. Mlatců mohlo býti až 12, dle velikosti humna. Byla to práce těžká, zejména pro ženy, ale bývalo při ní veselo. Hučení cepů, zvláště když bylo humno dřevěné, bylo slyšet daleko do okolí.
Tato zvuková stránka měla při každém počtu mlatců jiný rytmus a dle toho se na dálku snadno poznalo, kolik osob mlátí. Mlácení cepem je určité umění a kdo je neovládal, nemohl mlátit, protože by kazil rytmus a tím pletl ostatní.
Lidé si na tento rytmus složili slovní rýmovačky – jak údery cepů mluví.
Při jednom mlatci to bylo jednotvárné cep… cep… Při dvou mlatcích cepy promluvily: ce-pem … ce-pem…
Při třech mlatcích cepy povolávaly: půl-mě-cha… půl-mě-cha… Nebo také: ma-lý pán… ma-lý pán… Ale někdy: zač ten měch… zač ten měch…
Při čtyřech mlatcích to byl u cepů složitější rytmus: má-lo sy-pe… má-lo sy-pe… Jindy třeba: de-set pyt-lů… de-set pyt-lů… Nebo také: ne-bu-de-hlad… ne-bu-de-hlad…
Při pěti mlátcích zpívaly cepy písničku: pro-dám pět mě-chů… pro-dám pět-měchů…
Při šesti mlatcich pak: pro-daj-te nám ži-ta… pro-daj-te nám ži-ta…
U sedmi mlatců pak: pří-di-te na hos-ti-nu… pří-di-te na hos-ti-nu…
A při osmi mlatcích mistrovství cepů vrcholilo rytmem: ne-bu-de-me mí-ti hla-du… ne-bu-de-me mí-ti hla-du… Nebo: za-tu na-ší sto-do-lič-ků… za-tu na-ší sto-do-lič-ků…
Radost byla mlatce při mlácení obilí sledovat a ještě větší radost, když se výsledek jejich práce v podobě doma upečeného chleba dostal na stůl.
Text a foto © Richard Sobotka