Ú N O R – měsíc, který se nikdy nevrací ve stejné podobě
Kdo by chtěl vyzískat na menším počtu únorových dnů, může být zklamán. A kdo by se radoval, že se v tomto měsíci den prodlouží téměř o dvě hodiny, také žádná sláva.
Až příliš dobře si pamatujeme, že těmi nejkratšími bývají měsíce prázdninové. Ale pokud jde o délku dne, nevěřme únoru. Oblohu zakryjí mraky, pak třeba i v pravé poledne je málem noc.
Ani únorovým pořekadlům příliš nevěřme. Skřivan se na svatého Matěje napije z koleje leda v teplejších nížinách. V horách a podhůří mu málokdy napadne vrznout, i kdyby měl zmrznout.
Únor je poezie chodníčků, vyšlapaných v bílých zasněžených pláních. Abstraktní malba zaječích šlápot, srnčích kopýtek, otisků sojčích křídel.
Při poledním slunci stíny závodí být co nejdelší, jen se čas přehoupne, už mizí do svých skrýší.
Únor jsou sýkorky na kousku loje. Hýl rudý louská v krmítku tuhým zobanem slunečnicová semínka, čepýří barevné peří. Strakapoud úkradkem poskakuje po kmenu borovice, chce vidět a zároveň nebýt viděn, sbírá odvahu zavěsit se na kousek loje, také si vzít sousto.
Hejnka strnadů nacházejí bezpečný úkryt v přehoustlých větvích křovisk. Na tajné znamení vzlétnou všichni najednou, jako přehršle loňského listí v ostřejším fouknutí. S lehounkým svištěním vykrouží široký oblouk a zapadnou mezi zažloutlá stébla loňského strniska.
Únor nám pořád ještě stahuje kulichy přes uši. Ruce hledají drobet tepla po kapsách a v rukavicích. Maluje červené nosy. A také růžičky do tváří děvčátek.
Vlastně není žádný důvod bát se tohoto měsíce. Sníh roztaje, letmé dívčí políbení z tváře vyvane.
Únor je trochu jako sen. Nikdy se nevrací ve stejné podobě.
Text a foto © Richard Sobotka