Když Valaši putovali s ovečkami po horském Karpatském oblouku, nemohli si k trvalému pobytu vybrat příhodnější místo, než kolem památné hory Radhoště, kde odnepaměti lidi i přírodu chránil bůh Radegast. Pánbíčkovi údajně nezbylo pro Valášky lepší místo, přesto dokázali z kamenitých políček vydobýt obživu.
Zatím co se v jiných zákoutích naší krásné země vedly urputné a často i krvavé spory o to, kdo si na tom či onom místě může postavit chýši, Valaši z hor a sedláci, kteří se prodírali do hor údolími, se pobratřili. Tak se legendy horalů promísily se zkazkami, návyky a vyprávěnkami lidí z dolin a vznikly čarokrásné pověsti, které nás podnes přivádějí v úžas.
Erb současného Rožnova pod Radhoštěm.
První písemná zmínka o dřevěném městečku Rožnově pochází ze záznamů zbožného, také však vojensky zdatného olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku, který považoval tento kout Moravy pro snadný přechod do Uher a blízkosti obchodní cesty za tak důležitý, že prohlásil shluk dřevěných chaloupek za městečko a v jeho blízkosti nechal roku 1310 vybudovat na nedalekém kuželovitém vrchu hrad pevný a nutný.
Historik a spisovatel Čeněk Kramoliš o tom zaznamenal: „Olomoucký biskup Bruno Rožnov ve skutečnosti nezaložil, nýbrž osadu, která tam již existovala, rozšířil, pevně a úhledně uspořádal a z osady utvořil obec, určil v ní velikou a rovnou náves, kolem níž postaveny byly dřevěné příbytky lidské. Již roku 1411 jmenuje Rožnov městysem, roku 1557 městečkem. Návsi začali tehdy říkat náměstí, to se zachovalo v původní velikosti a tvaru do dneška a je nejpěknější na Valašsku, s vkusným parčíkem a k usednutí vábivými lavicemi.
Jen o několik kroků dál řeka Rožnovská Bečva třpytivě skáče po kamenech, hned zpívá na veselou notu, pak odpočívá v tůních, stíněných vrbinou či olší, dál plyne hravými vlnkami. Čistá pramenitá horská voda chová v lůně svém mnoho ryb, počínaje pstruhem obecným, lipanem, štikou, kaprem, línem, tlouštěm, mřenkou, bělicí, střevlí a jinými, všem je králem pstruh duhový.“
Pruh zelených stromů Hájnice odděloval město od řeky, i hříbky tam s nastupujícím podzimem rostly. Po vzniku klimatických lázní byla divoká zeleň Hájnice upravena na městský park, vysazeno stromořadí, zbudován parkový potůček a jezírko a toto utěšené místo plné zeleně přetvořeno na lázeňský park.
Návrším a kopcům, které městečko v půlkruhu obklopují, dominuje bájeslovný Radhošť, který končinu osídlenou Valachy chrání.
Městečko dřevěné se časem změnilo na město kamenné, i to si uchovalo půvab a krásu a je podnes dobrým místem pro život.
Text a foto © Richard Sobotka