Také rádi vzpomínáte na časy, kdy vás v útlém mládí posílali dobrosrdeční příbuzní a dobří přátelé do krámu koupit kornout semtele? Určitě se tak stalo 1. dubna, kdy je tradičně hlášeno nestálé počasí, svátek slaví Hugo, ale nejvíce je tento klimaticky proměnlivý den známý jako apríl. Kdo nebyl terčem posměšků 1. dubna, může absolvovat reparát 30. dubna na svátek Blahoslava. Nepolepšitelní šprýmaři však aprílově žertují po celý měsíc duben, kdy je tolerováno všelijaké žertování a tropení si z někoho legraci.
V aprílové historii jsou známy i heroické kousky, kdy rozkurážení chasnici rozebrali hospodáři kravský povoz odstavený na dvoře a pinklink stejně ho do posledního šroubku sestavili na střeše stodoly.
Na apríla je dovoleno žertovat na něčí účet a tropit povedené kousky, které jindy nebývají praktikovány a ani tolerovány.
Apríl byl údajně spojen s různými žertíky a s drobnými zlomyslnostmi už v 16. století. Oblíbené byly tak zvané kachny, kdy novináři nechali vytisknout neseriózní či matoucí informaci.
Aprilové žertování údajně vzniklo jako reakce na změnu ročního období, kdy posmutnělou zimu konečně nahradilo rozvernější jaro. Nejčastější obětí aprílových žertíků se stávají známí a příbuzní, třeba aby šli koupit bublinku do vodováhy, nebo že je výjimečně k mání ohýbák na cihly, zubní protéza do pilky na řezání dřeva a podobně.
Symbolem aprílu je ve Francii od roku 1466 dubnová ryba – poisson d’avril, ryba vystřižená z papíru a zavěšená na něčí záda.
Právě z Francie se v šestnáctém a sedmnáctém století aprílování rozšířilo i jinam do Evropy a úspěšně zakotvilo také v zemích Koruny české.
Apríl a aprílování se podnes těší všeobecné oblibě.
Jak na Solanci vyváděli chasníci o Velikonocích.
Vzpomíná Franta Maléř (1891-1974) ze Solanca č. 13 ve své Národopisné kronice, založené L. P. 1949.
Bylo radost poslůchať valašské pěsničky, kterých moc co moc přezpívali při harmonice ukrutně moc.
Chodíce po dědině prováděli všelijaké pestvbo a stávalo sa, že gazda jich honil s flintiskem kolem chalupy, čemuž sa řehtali věďaci, že je sám a tak že nestřelí – a když tak Pánbíčkovi do oken.
Někde vyvlékli na hřeben chalupy vůz aji se šindely tých stoh na dvoře, že gazda měl druhý deň co dělat a pomáhali mu i domácí, sdělával dolů a klel při tom jak pohan.
Jinde zase odnésli do grapy chlévce s prasátky, čímž na druhý den pokazili zabijačku lebo je zavlekli daleko.
Někde dali do suchého záchodka – kadibudky, bez které se neobešla žádná chalupa, sněhuláka, že když sa potem do suchého záchoka šla baba „vykadiť“, zamdlela od hrůze, že je to smrť a museli ji křísit.
Na „Úlehloch“ spustili po grapě do potoka fůru sena, na které spal Minář, že tento volal na všecky svaté a bác do potoka.
U Zůbků na potoku roztrhali na cérce, kerá nechtěla spávat s ogary košulu, že ostala tak jak ji Pánbů stvořil. Potom sa složili a kůpili ji košulu, že takú ani hraběnka neměla- což způsobilo, že potem s ogary spávala.
Též negda závitovali zvenku dveři do chalupy, že ráno museli domácí rozmlátit okno zvenku zatlučené aby sa dostali ven. Lebo potichůčku vyvlékli z kuchyně lebo síně kdejaké náčiní a pověšeli ho u súseda na jabloň. Ráno v chalupě neměli v čem vařit ani v čem vodu donést, a dalo to práce, než to našli a udělali.
Takové a všelijaké kúsky vyváďali a žádný sa na ně nehněvál, žádný nešel k súdu lebo na četníky, kdyby co horšího vyvedli. Poterentilo sa a to bylo všecko. Dyť gazdové za slobodna též to samé vyváďali.
Velikonoce jsou 3. 4. – 6. 5. 2026
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka