„Pohyblivý svátek“, jak Velikonoce nazval americký spisovatel Ernerst Hemingway, jsou chápány spíš jako symbol jara a nastávají vždy první neděli po prvním jarním úplňku.
Tento okruh křesťanských památných dnů připomíná na Zelený čtvrtek Ježíšovu poslední večeři, jeho ukřižování na Velký pátek, uložení do hrobu na Bílou sobotu a zmrtvýchvstání na velikonoční neděli – Hod Boží velikonoční.
Některé zvyky v tento čas uvádí kronikář Alois Bělunek.
Na Velký pátek časně z rána chodívalo se do potoka umývat nohy a horní část těla. Je to památka na dny utrpení Ježíše Krista, rozšířena i v mnoha jiných krajích. K vodě se chodilo jen ve spodním prádle. Kdo se v ten den umýval, nechytla se jej nemoc, ani jiný mor. Někde vodili k vodě i dobytek.
A kronikář Franta Maléř o Velikonocích na Valašsku mimo jiné uvádí.
Starší doba byla bohatá na krásné zvyky, obyčeje plné pověr, kouzel a čar. Poslednímu týdnu v postě pravilo sa „Svatý týden“. Každý jeho deň cosi znamenal. Pondělí sa pravilo „Žluté“, úterý „Modré“. „Škaredá středa“ (Černá) bývala dněm „velkého uklúzaňá“ v chalupě, při čemž sa gazda rači negde ztratil, aby od rob neobliznúl „jazykovéj polévky“, že „zavazá“.
Na „Zelený Čtvrtek“ – po ranní mši sa na kostele „zavázaly zvony“. Po celů dobu, co byly zavázané, ohlašovali rapačáři u kostela též po chalupách v celé dědině dobu polední a večerní zvonění rapačováním na malé (ruční) a velké „kolové“ rapače. Od zavázaňá až do rozvázaňá zvonů nehrálo sa ani na varhany.
Na „Veliký pátek“, spěšej než vyšlo slunko, chodívali sa všeci z chalupy na potůček, nebo k studénce umývať, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce. Gazděny při umývání nabraly vody po průdě do hrnku a vykropily s ní stavení aji chlév, aby sa nedržel hyd (hmyz). Tato voda považovala sa též za léčivou a „chorlavý“ (nemocný) ji alespoň 14 dní popíjal.
Na „Bílů sobotu“ ráno rozvázaly sa v kostele zvony a když při Glória začaly zvoniti, děvčata honem vplétaly si do lelíků červené pentle, potom utěkaly třepať mladými „šípky“ aby ten rok hodně léčivého ovoca urodily.
Na „Zelený čtvrtek“ a „Bílů sobotu“ malovaly cérky se stařenkami vajca. Vajca sa barvily trávů, cibulů, šafranem, fuksijů s octem, salmijákovů barvů. Vařívaly sa též hodně v zelnici do níž sa dalo kus hodně rezavého železa – ve starém rezavém železňáku.
O Velikonoční neděli při ranní mši sv. světívaly sa v kostele „Boží dary“, tj. vdolky pro žebráky – dobytek (později baránek), a po bílém vdolku a 1. malovaném vajci každému v chalupě.
V Pondělí velikonočním hneť po půlnoci začala „Buďačka“, trvala až do rána. Každý ženatý chlap musél svoju robu zbudiť, při čemž napřeď jí pořádně „vyřůchal“ prutem po kytách, a potom ju fest počastovál gořalků, kerů měla najrači. Ogaři zasej chodili po „Buďačce“ v „krdeli“, lebo jak sa dneskaj povědá „kolektivně“. To sa ích dalo co najvěc v hospodě do „kupy“, do dřevěných bečiček nakúpili buďačkovéj (flašky nastaly až později), a v „kupě“ prolézli všecky húry a komory v dědině a pobudili fšecky dospělejší cérky, galánka – negalánka, při čemž dostala napřed každá od každého řezu prutem, že leckerá měla „kyty“ jak oheň, a potem buďačkovéj gořalečky, kerá z bečic sa nalévala do dřevěných „pohárků“, které ogaři měli sebů.
Ve starých dobách odpoledne v Pondělí Velikonoční chodívali po chalupách po „šmigrůstě“ chudobní ogaři vyjdení ze školy, a též žebráci (muži), pří čemž modlívali sa „evangelium“. Dyž z modlitbů byli hotovi, vytáhli honem z kapse prut a gazděně ním vyřůchali po nohách. Byli za to hojně odměňováni vdolky aj penězy, lebo gazděny si na tom velice zakládaly.
Souputníkem Velikonoc jsou kraslice – Nejmilejší je kraslice darovaná z lásky.
Různě zdobené kraslice jsou posly jara, dechem jara. Nápaditost v kombinacích aranžmá jako by neměla hranic.
Vypráví se, že když Ježíš s Petrem putovali světem, zastavili v jednom stavení a požádali hospodyňku o kousek chleba. Chleba neměla, proto nabídla hostům vejce upečené v popelu. Když po jejich odchodu chtěla sklidit skořápky, našla místo nich na stole zlato. Právě na připomínku této události obdarovávají hospodyňky o Velikonocích hosty vajíčky.
Slovo kraslice má pravděpodobně původ ve staroslovanském slovu krása nebo krasnyj, česky kraslice. Ty sice byly původně jednobarevné, červená barva symbolizovala Ježíšovu krev, teprve později se začaly používat i žlutá a zelená, barvy života, a posléze také modrá, která původně symbolizovala smutek.
Zdobení kraslic je specifická disciplína, nekladou se při ní lidské fantazii žádné hranice. Tak lze spatřit kraslice s obrázky škrábanými do černého podkladu, popsané veršíky, pestrobarevné, nebo jsou na nich i miniaturní obrázky. Jsou kraslice dřevěné, nebo i oplétané.
Už v 19. století se objevily čokoládové zdobené kraslice, uvnitř často čekalo na obdarovaného překvapení. V roce 1928 zhotovili angličtí cukráři Henry Harper a George Fowles v Londýně velikonoční vejce z patnácti kilogramů čokolády a 23 kg cukru, bylo tak velké, že v něm mohl stát dospělý člověk. A v roce 1946 vyrobil italský cukrář Gienni Benzim v San Francisku čokoládovou kraslici vážící 50 kg a vysokou dvaapůl metru.
Nejvíce právě u velikonoční kraslice platí, že není vejce jako vejce, ať namalované, čokoládové, dřevěné, popsané veršíky nebo háčkované… Nejvíce vždy záleží na tom, zda bylo darované z lásky.
Vajíčka malovaná na Valašsku.
Na Valašsku se vajíčka zdobila nejčastěji technikami: batikováním – vykrýváním vzoru včelím voskem (Vsetínsko, jižní Valašsko) a vyškrabováním (Valašskomeziříčsko a Rožnovsko). Starším způsobem dekorace velikonočních vajec na území valašského regionu bylo batikování. Původně na červeno či černo nabarvených vejcích vznikaly lineární linkou různé geometrické a rostlinné ornamenty, převažovaly motivy rostlin, ptáků, srdce, hvězdy, panáci a panenky či nápisy. Koncem 19. století se na Rožnovsko z Hustopečska dostala výzdoba vyškrabováním, která je dodnes pro toto území charakteristická. Rožnovské kraslice jsou většinou černé s bílými vyrytými motivy rostlin, postaviček, místní architektury a nápisy. Od 20. let 20. století se objevují tzv. “mřežková vajíčka“ s náročným geometrickým sítkovým vzorem převzatým z bílé rožnovské výšivky.
Techniky zdobení velikonočních vajíček.
Vyškrabování (gravitování, rýsování) – je technikou nejrozšířenější v současnosti na mnoha místech v Čechách, na Moravě (jižní Morava, Rožnovsko) i ve Slezsku. Jemný dekor vzniká rytím vzoru ostrým nástrojem na sytě nabarvené vejce. Někde bylo vyškrabování doplněno ještě o kolorování vyškrábaného dekoru.
Zdobení aplikací – kraslice bývají dekorovány i aplikací různých materiálů. K těm nejužívanějším u nás patří sláma, jezerní sitina, textil, papír, nověji drát, korálky a další.
Slaměné kraslice – náročná technika olepování vejce vzory z ústřižků slámy je doložena od konce 19. století na Hané, odkud se postupně rozšířila i do dalších regionů. Ke zdobení se používá hlavně sláma ovesná a ječmenná.
Vajíčka zdobená dužinou z jezerní sítiny – technika olepování dužinou je stébel jezerní sítiny (Juncus, šáší), která je doložena z počátku 19. století, je vázána na lokality výskytu této rostliny – Polabí, Podřipsko, jižní Morava a další. Na VIzovicku se používala dužina z větve černého bezu, Pro větší pestrost se sítina často kombinuje s barevnou textilií. Takto zdobená vajíčka původně neměla spojitost s Velikonocemi. Samostatné nebo v podobě holubičky se zavěšovala nad stůl, aby přinesla požehnání, nebo se do nich vkládal kamínek a sloužily jako chřestítko pro děti.
„Zelové“ nebo „pučené“ kraslice – kraslice na Uherskoostrožsku (nazývané „zelové“) a na Chodsku („pučené“) se zdobí způsobem kombinujícím batikování s leptáním. Vosk se nanese na barevné vejce a ponoří se do šťávy z kyselého zelí, která voskem nepokrytá místa vyleptá do světlejších odstínů či do původní barvy vejce. Vznikne tak barevný vzor na světlém poli.
Reliéfní zdobení voskem – technika plastického (reliéfního) zdobení voskem je vlastně předstupněm pro batikování. Používá se však i jako samostatná výzdoba obarvených nebo přírodních vajec obvykle barevným voskem. Reliéfní zdobení je doloženo z konce 19. století a tradiční je pro jižní Čechy, západní a jižní Moravu.
Kraslice rožnovského malíře Vladimíra Bartoška.
Vladimír Bartošek se narodil 31. 3. 1945 v Hranicích na Moravě. V roce 1970 se jeho domovským přístavem stal Rožnov pod Radhoštěm. Rodnému městu Hranicím však zůstal věrný a často tam zajížděl a také vystavoval svou malířskou tvorbu.
O jeho náklonnosti k malování bylo zřejmě osudově rozhodnuto už před narozením, ale podivuhodný propletenec životních cestiček ho nejprve přivedl k profesi automechanika, pak na Střední průmyslovou školu strojnickou do Vsetína, po maturitě během vojenské základní služby na letiště do Hradce Králové a od srpna 1970 do Tesly v Rožnově pod Radhoštěm do výroby obrazovek.
„Malování jsem se věnoval od dětství,“ uvedl Vladimír Bartošek. „Rodiče mne v této výtvarné tvorbě podporovali. Opravdové kreslení začalo až na základní škole. Malovat do přírody jsem se poprvé odvážil až o několik let později. Vždy u mne převažovaly motivy krajiny, zátiší a květiny. Figurální kresbě, ale jen karikaturní, jsem se začal věnovat na průmyslové škole a s tímto kreslením jsem pak pokračoval také v zaměstnání, téměř žádná porada techniků se neobešla bez mé obrazové dokumentace.
Maluji hlavně krajiny, uličky, zajímavé budovy, zátiší s květinami. Kamkoliv se vypravím, všude nosím blok a dělám si náčrtky. Celkově jsou v mé malířské tvorbě vzorem impresionisté.“
Obrazy malíře Vladimíra Bartoška jsou na mnoha místech naší vlasti, ale také v cizině, například v Japonsku, Kanadě, Německu, Austrálii.
Vladimír Bartošek odešel na malířskou věčnost 2. dubna 2024.
Text a foto © Richard Sobotka