Městský hřbitov v Hranicích na Moravě se nachází nedaleko železniční zastávky Hranice město. S malou nadsázkou lze uvést, že je určitou galerií místní historie. Jednou z významných osobností, které právě zde našly místo posledního odpočinku je Josef Heřman Agapit Gallaš – a jak je pod působivou bustou na pomníku uvedeno: Lékař, lidumil, buditel a spisovatel. Narodil se před 270 roky dne 4. 4. 1756 v Hranicích, a zemřel tamtéž 14. 2. 1840.
Již na přelomu 18. a 19. století byl velký obdivovatel a znalec Valasšska – Radhoště, Radegasta fauny a flóry a také obyvatel.
J. H. A. Gallaš se narodil v Hranicích v nízkém domečku. Po skončení gymnaziálních studií se věnoval bohosloví. Načež se stal vojenským ranhojičem. Roku 1789 byl povýšen na vrchního lékaře v Jaroslavi v Haliči. Tam oslepl na obě oči, operací však opět zraku nabyl.
Poté se odebral na předčasný odpočinek do svého rodiště, kde se věnoval umění. Kromě lyrické poezie se také zabýval malířstvím a soukromě vyučoval mládež kreslení a malbě. Byl znamenitým folkloristou a v rukopisech zanechal mnoho materiálu, kde zaznamenával staré obyčeje lidu moravského. Roku 1813 vydal „Muzu moravskou“. Za tuto záslužnou činnost se však díků za svého života nedočkal.
Byl jedním z prvních obrozeneckých básníků na Moravě a autorem prvých česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané „Muze moravské“ vyšly jeho básně. V jeho díle „Mytické povídky“ (vydané roku 1820) pak vyprávění o bozích a bohyních moravských a je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.
Spis „Valaši v kraji přerovském, praví arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně,“ doplnil 12 kresbami Valachů.
Byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo: Miluj, miluj láskou vroucí, Moravane, vlasti řeč!
O Valaších, kteří byli blízcí jeho srdci psal ve své poezii mimo jiného: Dobři ludě sou Valaši ,/ nevždycky su na salaši, / o svu dušu pečuju / kedy k farám šturmuju.
Ve dne umi koze pasti, / v noci znaju dobre krasti, / neprivykli zahalce, / nikda nejsu bez prace.
Možná by časem literární dílo J. H. A. Gallaše upadlo v zapomnění, nebýt frenštátského vlastence V. J. Obšivače, který osmdesát let po spisovatelově smrti vydal jeho dílo týkající se Beskyd, Radhoště a Valachů vlastním nákladem dne 14. 11. 1927 u příležitosti opětovného vysvěcení kaple sv. Cyrila a Metoda na posvátném Radhošti jako mimořádné vydání „Radhošť a Pustevně“ v edici Lidová knihovna zábavy a poučení, svazek 5, který redigoval Karel Hynek Ježek, ředitel školy v Hlučíně.
Jednotlivé kapitoly pojednávají o salaších, o věcech v kolibě se nacházejících, o práci, jenž se na salaši koná, neschází ani zmínka o Radhošti a modle boha Radgošta, je uvedena i zmínka o Mořském oku nedaleko Pusteven a také o podzemních ďůrách.
Busta J. H. A. Gallaše v Hranicích na hřbitově. 
Úryvek z díla J. H. A. Gallaše o Valaších a horách, které nazýval „moravskovalaské arkadie“.
Valaši obývají v naší moravské, na všem polním zboží hojně požehnané vlasti tu nejchudobnější končinu, plané totižto Karpátské vrchy. Mezi nimiž Radošť a Hostýn jsou nejznamenitější a v mythickém ohledu pohanského náboženství našich prastarých předků slovanských velmi pověstní. Dřevěné chaloupky chudobných salašáků sem a tam po pohorcích a po oudolích, kteréž zimního času tak velmi sněhem zametené bývají, že takřka ani nevidět, kdyby z komínu vycházející kouř jejich přítomnost neprozrazoval.
Lesové jsou jak na dříví tvrdém i měkkém bohatí, zvláště pak se nacházejí semotam oberské jedle, jejíchžto pně tři velcí muži obsáhnouti nemohou. V těchto lesích nacházeli se jelenové i danihelky, ba i divocí kanci. Po potocích a řekách vydry často ulovené bývají. Z dravé zvěři ukazovali se zavzdy medvědové, ba i ostrovid. Vlci navštěvují času zimního košáry na salaších, které ale – čuchem k nim puzeni – prázdné nálezše, mrzutí strašně vyjíci zase opouští a zavzdy i svou kůží valaskému střelci připouští. Lišky, jezevci, tchoři a diví kocouři musejí též svou kůži častokrát svou opovážlivost Valachům platiti.
Z dravého ptactva nacházejí se na Radhošti orlové, veliké káně, luňáci, jestřábi, krahulci, skalní sovy, kolotní sokolové, krkavci, havrani a těm podobní mrchožrouti i jiní škodliví ptáci všudy po těchto horách, ač již za našeho času velmi ztenčeni.
Milovníci krásných motejlů mohli by zde vzácnými exemplářami rozhojnit, jak mně jistý v těch horách a lesích velmi zběhlý Valach, dobrý znáč tamní přírody ujišťoval.
Ale jakžkoliv lesové bohatí jsou na dříví, zvěři, ptactvu, tak velmi chudobná jsou na obých horách ležící pole na svých plodinách, na nichž se krom ovsa, pohanky a kobzolů nebo zemských jablek ledvas co jiného rodí. Režného chleba a žitného pečiva neokusí zdejší chudobní obyvatelé kromě vrchařů bohatých snád nikdy, ledas jen při svatebním veselí. Sušená kvačka sloužívá jim na štědrý večer za pochoutku.
Na pastvách dobytek málo neb zhola nic trávy postihne. Z čehož o jejich chudobě, jak velká býti musí, lehko posouditi se nechá.
Kaple na Radhošti a turistická chata „Pod kaplí“ vložená do spisu V. J Obšívačem. 
Kromě již zmíněných kreseb J. H. A. Gallaše je V. J. Obšivačem text doplněn řadou dobových fotografií z oblasti Radhoště, Pusteven a Beskyd.
„Muza moravská“, vydaná roku 1820, se tak díky frenštátskému vlastenci V. J. Obšivačovi dočkala roku 1927 reedice a podnes je svědectvím o životě starých Valachů, jejich kultuře a také o Beskydech.
V oudolích nacházejí se ještě nějaké louky a v hájích loučenky, z nichž ale nejlepší vrchařům, fojtům a zámožným sedlákům náležejí. Chudý sedlák snaží se nedostatek na slámě a na seně letinou nahraditi, a i kdy na té jemu schází, tak čerstvým chvojím v čas nouze doplniti hledí a dobytek svůj jimi picuje; odkudž krávy tak velmi schudnou a zemdlejí, že jich na jaře po ocase zvedati musí. Dobytek jak koně, tak krávy a ovce, tak malý a hubený vyhlíží. Malé valašské kravičky nejináč, než jako koze po skalách se šplhají a tak dobře jako ony z křovin a omládí s chutí škubají; odkudž také jejich máslo mnohem chutnější jest než ono od tučných na bujné pastvě vykrmených krav.
Radhošť vyobrazený ve spisech J. H. A. Gallaše. 
Radošť jest velmi vysoká ku Karpatům náležející hora. Její přirozená způsoba jest podlouhavo a od poledne k půlnoci protažená a třemi zvláštními vrchy přičepená, z nichž ten nejnižší v straně polední ležící a černým lesem přikrytý Starý Radhošť sluje. Prostřední je něco vyšší než tento, již ale pololysý, neb na něm ledvá jen některé nízké křoviny a chrástí rostou, a tento sluje Kněhyňa. Třetí pak nejvyšší, docela lysý a skalnatým čelem svým, kdež nejpříčnější, k půlnoční straně obrácený jest, ten tak od Valachů nazvaný Vysoký Radhošť, jenž se mezi moravskými vrchy za nejvyšší býti pokládá a skutečně také jest, čítá ve své zemoměrné zvejšce od površku mořského až k jeho skalnaté lysině 671 sáhů, a tak tedy vyšší jest o 86 sáhů nežli onen ohněsopka Vesuvia blíž městu Neapolis ve Vlaších ležící. Tento vrchu jakož i Kněhyně jsou velmi hustým plíčníkem (Leichen Islandicum) začepení. Strana půlnoční neb čelo téhož obra jest velmi nepřístupný pro velikou příkrost vysokých skal, v jejichž dírách a rozsedlinách nesčíslné množství kavek, havranů, luňáků, skalních sov a kání hejří, ano i orli mívají zde zavždy svá hnízda. V stranu ale východní a západní nechá se dost povolně na něj vystupovati, a kdož se na jeho vrch vzhůru dostal, ten bývá za tu k tomu vynaloženou obtížnost velmi výborně odměněn. Neb předůstojný výhled otevírá se mu zdélky na všechny strany. Jeho neznámou sobě rozkoší opojené oko loudá se vůkolí, nevědouc, na které náměti téhož pod jeho nohama rozloženého nádherného obrazu přírody poodpočinouti má. Vpravo i vlevo namítají se mu veliká množství kouzelně rozložených pahorků, lesnatých vrchů, úrodných oudolí, přes než se veliké množství potoků a potůčků haduje. K půlnoci leží před ním nesmírná do vzdáli rozprostřená polemi, vesnicemi a městy posetá rovina, kteráž se daleko do Slezska vztahuje.
Ostré oko může při jasném povětří i Vratislavu uviděti. Obrátě se k straně polední, uzří před sebou ve vzdálí pnoucí se k obloze Karpátské hory. Nejkrásnější ale i nejdůstojnější divadlo působí zde, zvláště pak na nejdelším letním dni vycházející slunce; neb o mnoho větší vypadá zde jeho ohnivá nahoru vystupující ohnivá koule. O mnoho důstojnější ještě jest jeho západ, po němž následuje čarovný výjev – nesčíslné totiž množství svatojánských ohýnků, starožitný z pohanstva zděděný obyčej, kdežto naši v modlářských temnotech tápající předkové bohu Makošovi (San) ku poctě oheň na tomž dni večerním časem zažíhali a svůj dobytek přes něj skákati nechávali, domnívaje se, že tím způsobem jsouce posvěcen, očarován býti nemůže.
Naši Valaši nevěří sice na Makoša, o to ale na kouzly a čáry, k jejíchžto zapuzení tyto svatojánské ohně velmi mocné býti se domnívají. Proti kteréžto pověře ačkoliv horliví duchovní velmi ostře s kazatelnice jednají a lají, však nicméně předce až dosavád málo nebo nic vyříditi mohli.
Ve všech potocích bývala ještě v druhé polovici minulého (pozn. 18.) století, veliká hojnost těch nejskvostnějších ryb a velikých raků; v Bečvě pod Radhoštěm chyceni byli lososové (Lacxhsforellen) od 8-10 funtů.
Vnitř jest Radhošť, táto oberská hora plná jeskyní a bludištních průchodů, z nichž prý se některé – prý jistý J. Matýzek, bývalý učitel ve vsi Juřince, kterýž ji s tovaryšstvem dvanácti s pochodněmi a loučemi dobře opatřených valachů v naději nálezu drahých kovů prolezl – snad i na pár mílí. Běda prý tomu, kdo by se do nich bez Ariadiny niti a sám jediný vpustiti osmělil, tenť by zajisté Božího světla na tomto světě neviděl, a snad od pouhé hrůzy umříti musel.
Přece prý před několika stoletími jeden chlapec valaský tam byl svévolně od svého strejce spuštěn a nemilosrdně opuštěn byl, Božskou prozřetelností zachován a šťastně odtud vyveden byl.
Pověst vypráví, že před několika stoletími chudý Valach z Dolní Bečvy, který měl několik dítek a jedinou krávu na uživení. Ujal se i přesto tříletého sirotečka chlapce Michálka po zemřelém bratru. Chlapec Michálek byl strýci Ivanovi za tuto péči vděčný a všechny naporučené práce pilně vykonával. Také strýc Ivan ho měl velmi rád, a proto mu svěřil na pastvu jedinou kravičku. Tak milostivý Bůh nad nimi držel ochrannou ruku a obdařil je hojností mléka, sýra a másla. Pak nastala náramná drahota a chudobný vesník sotva ovesný chleba měl, sotva dokázal vlastní dítky hladu uhájiti, nebylo dost chleba ani pro vlastní dítky. Když nastaly ještě horší časy, musel kravičku prodat. Když nebylo krávy, byl v domě zbytečný také chlapec Michálek, který ji měl na starosti. „Co mám s tím chlapcem počíti?“ A zahnal jej pryč.
Pekelník mu napověděl, aby chlapce odvedl pod záminkou hledání zlata na Radhošť, tam ho mezi skalami opustil, aby ho neviděl umírat.
Prozřetelnost však chlapce po mnohém bloudění v oněch strašlivých jeskyních z podzemí vyvedla. Střechýl, o který pod zemí zavadil a ulomil ho. Na povrchu unavený a hladový zaspal v loži z mechu. Živil se borůvkami a lesními plody. Pořídil si hůlečku a tak došel až k rytířskému hradu, kde požádal o krajíček chleba. Večer pak zjistil, že střechýl, který pod zemí ulomil, byl z ryzího zlata. Zůstal na hradě a byl na rytíře pasován a posléze se stal majitelem hradu. Žádného z potřebných prosebníků nenechal z hradu odejít bez krajíčku chleba.
Na hrad přišel i jeho otčím Ivan z Dolní Bečvy už jako stařec. Projevil lítost nad svým někdejším krutým činem. Michal ho nasytil. Až podle nože – křiváku otčím Ivan poznal, že velmož a rytíř je chlapec Michálek, kterého v horách zapudil a nechal na pospas podzemí a dravé zvěři. Nechal strýce Ivana na hradě a choval se k němu jako ke svému otci.
Radegast v kresbě J. H. A. Gallaše. 
Před několika lety sestoupilo několik odvážlivců do podzemí Radhoště v naději, že tam najdou zlaté střechýle. Ale pak se velmi ulekli, když namísto drahého kovu tam našli lidských na větším díle již od lišek ztrávených mrtvol, přičemž ještě kus zhaslé voskové svíce, uhaslá kapající vodou, na zemi leželo. Namísto zlatého střechýlu přehroznou hladovou smrt pod zemí nalezl.
Za bývalých pohanských knězů boha Radgoště na této po něm jméno nosící hoře velmi slavný chrám na vršku vysokého Radhoště měl stát. Že na též hoře skutečně modla onoho boha pohanských Moravanů se kdysi vynacházela, o tom není žádné pochybnosti, ale jeho chrám na onom vrcholu nikdy státi nemohl, ale podle svědectví poutníků se rozkošný háj při něm vynacházel, v němž poutníci a obětníci své posvátné tance při veselém kvasu a hlučné hudbě slavívali. Avšak lze o tom pochybovat, protože na vrcholu Radhoště, ani na vrcholu Kněhyně, žádného stromu nerostlo, ale jen nízké chrastiny.
Ale na Starém Radhošti, jenž lesem přičepený jest, nechalo se něco podobného zříditi, a na onom vrcholu i posvátné ohně skládané býti mohly, při nichž pohané křepčiti obyčej mívali.
Pročež chceme-li do jeho chrámu nahlédnouti a způsobu jeho modly, jak již nám vlasteneckých příběhů uměna maluje – kritickým okem pozorovati, musíme své zření na Starý Radhošť obrátiti.
Že tento Bůh jeden z nejznamenitějších bohův Moravských byl, v tom srovnávají se všecky vlastenecké kroniky, jakož i v tom, že jej za výborného rádce drželi; což také jeho jméno Radgost nebo Radhost patrně osvědčuje.
V tom se náš Jiřík Středovský velice mejlí, domnívaje se, že naši pohanští předkové pod jménem Radgoště onoho zlopověstného Gotického krále Radagosta, jen s dvakráte sto tisíc Gotův a toliktéž Sarmatů v tom oumyslu do země Valaské vtrhl, aby odtud křesťanské náboženství vyplenil a předešlé pohanství zasé uvédl. A takovéhohle ukrutníka a nešťastníka, jenž sobě sám porady nevěděl, byli by naši od tichých a hostinských mravů schváleni předkové zbožili a jakožto dobrého rádce ctili? Ne, to se s jejich pokojlibnými mravy docela nesrovnává.
Pravděpodobnější je verze od Antonína Tkaného který ve své Mythologii prastarých Němců a Slavanů vykládá, že totiž Moravanům Slunce, Vendičanům ale i jiným Slavanům nejvyššího Boha a životodárce a dobrého rádce vyznamenával. A v tom tedy smyslu byl s Řekův Zevsem a Latiníkův Joviášem Ammonským docela stejný, což také zobrazil můj otec, nebožtík František Gallaš, když roku 1753 kostelní ozdoby na faře Rožnovské řezbal, v jednom prastarém latinském spisu, jež se v rukou tamšího bývalého kaplana P. Povolného vynacházel, a sice v následujícím způsobu: „Hlava muže mladého kadeřavá, korunou špičatou přikrytá; po stranách beraní rohy a velké odstrčené telecí uši mající. Tvář byla důstojná, spolu pak přívětivá. bradou kadeřavou obrostlá. Ostatně byla ta modla bez rukou a bez noh na způsob Hermy Korinstské z mědi ulitá a tak náramně veliká, že v ní hodný muž pohodlně seděti a co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, ano i prostředkem jistého nástroje tázajícím se ho odpovědi vydávati mohl.“
Výklad vyobrazení toho byl tento: „Hlava rohatá, že jeho rada byla silná a upřímná; uši dlouhé ven odstrčené, že rád přicházející k sobě poslouchal; obličej bradatý, že rada byla jeho moudrá koruna a tváře důstojnost znamenala vysokou vznešenost jeho; prsa odutá ženská, že radou svou kojil, a břicho těhotné, že plný byl dobré rady noh ani rukou neměla proto, že k radě obojího potřeba není.
„Kdož v tom vyobrazení Joviáše Ammonského nevidí?“
Jak to, že ho Středobvský a ani jiní kronikáři neviděli?
Na tyto otázky odpovídám, že nevím, ale pochybovati v tom nemohu, že jej můj nebožtík otec skutečně viděl. Snad po čase zkoumatelé vlasteneckých příběhů na sled, kde se nacházejí přijdou.
Radgost tedy byl Joviáš radící se v ohledu jeho veselé slavnosti, která mnoho dní trvala, také bůh poutníků ze všech končin, když v onom rozkošném háji z obětovaných jemu tučných volů, telat a skopců svatý hod a tanec při zvučné hudbě držány bývaly; při kterémžto hodování mnoho sudů vína, ne však cizozemského, nýbrž vlasteneckého stráveno bylo.
Hlavní slavnost boha Radgostě díla se času letního, když slunce na nejvyšší stupeň svého letního běhu vystoupilo, totižto na nejdelším ročním dni. Kteréhožto času sešlo se na Radhošti nesčíslné množství poutníků ze všech okolních končin. když v onom rozkošném háji z obětovaných jemu tučných volů telat a skopců svatý hod a tance.
Že pak Moravané již tehdáž vlastní vinice měli, patrné jest odtud, že Svantovítovi jakožto bohu všech zemských ourod jeho zlatý roh každoročně čerstvo vytlačeným vlasteneckým vínem naplňován byl.
Třebaže pohané a tedy nevědomci kovy dobývati, jejich rudy rozpouštěti, modly sobě z nich slévati znali. Ti polní hospodářství a hostinskou ctnost tak velmi milovali, že kdož by se z nich proti nim byl prohřešil, za nešlechtěného pokládán byl, pročež nemohli tak tupých a neotesaných mravů býti, jakž on nám je postupně vyznámkovával. Ukázal totiž, jak vroucně pravdu miloval a cti našich slavanských předkův si vážil.
Ale obraťme se již zase na Radhošť a pozorujme, zdaliž po vyvrácené modlářství nějací obyčejové pohanští na něm pozůstali? Ba ovšem, že pozůstali. Než když svatí Crha a Strachota, apoštolové Moravští, obrátíce Moravany z pohanstva k samospasitelné víře křesťansko-katolické, onu oberskou potvornou modlu Radgostě vyvrátili, kdežto se ze způsoby jeho vnitřnosti světlem svatého evangelium osvícený lid o šalbě jeho popu, jenž v něm sedávali, a přicházejícím k nim na poradu pohanům orakul vydávali, patrně přesvědčiv, již v svaté vroucnosti své na místě roztloukli, chrámu jeho zbořili a spálili a Bohu všemohoucímu, že je z té slepoty milostivě vyvésti ráčil, vděčně vzdávali díky. Na onom pak Radhoště nejvyšším vrchu k věčné památce téhož nad pohanstvem zejskaného slavného vítězství poručil svatý Crha velký kříž vystavěti, k němuž se každoročně první křesťané na den povýšení svatého kříže scházívali a svému Spasiteli za dar pravé víry s velkým plesáním vzdávali díky. Nad čímž ale onen pekelný škůdce, jenž zde jako Bůh prve ctěn byl, náramně se zlobiv, pečoval o to, aby ona vroucná pobožnost křesťanů v pohanskou ohavnost některak změněna byla. I přivedl po tom čase k tomu, že na oné posvátné výsosti lid okolní o svatém Janu Křtiteli na vysoký Radhošť ne k pobožnosti, nýbrž k šermířským kratochvílím, hanebným tancům, chlastání, k pasování a karbanům scházívalo. Kteréžto víc než pohanské neřády jak duchovenstvo tak i vrchnosti častokrát odtud vypleniti se snažili s malým však prospěchem, poněvadž se sem nejen z okolí, nýbrž i ze Slezska, Polska a Uher roztopášená čeládka scházívala, až konečně té ohavnosti následující truchlivý příběh, jež nám Marian Ulman v druhém dílu své Kroniky Moravské vykládá a kterýž zde uveden býti zasluhuje, učinil konec.
Jakýsi hajduk, muž oberské podstaty, pravý Goliáš, byl mistrem v jídlu, pití a prostopášnosti. Když došlo na zápas vyzval kohokoliv k souboji. I siláci se oslejchali. Až konečně se ozval jeden na pohled mizerný a malý chlapík s černým a velkým obočím pohledu vzdorného a vyzval siláka, ať si nechá chuť na vítězství zajít. Obr uchopil malého Davida a mrštil s ním na zem řka: „Lež, mním, že máš dosti!“ Ale chlapík mu nenadále skočil na záda a tak úporně a dlouho svíral silákovi krk, až ten ducha vypustiv padl. Malý vítěz zvolal: „Lež, vole, ty žádného více nebudeš k půtce pobízeti.“ Chlapík sebral vyhranou sázku a než se přítomní vzpamatovali, zmizel. Nemínili jinak, než že ten škaredý chlapíček nebyl nikdo jiný, než sám litý čert.
Na což brzy stal se od nejvyššího zemského řízení velmi přísný zákaz, aby oboje vrchnosti, jíž tato hora náleží, na to bedlivě pozorovaly, aby se žádné podobné schůzky na ní nestaly a netrpěly. Což se také až dosavat zachovává.
Tolik J. H. A. Gallaš o Valašsku a posvátném Radhošti v prvé polovině 19. století.
Kaple na Radhošti v současné době.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka