Místní část Rožnova pod Radhoštěm se nachází v jihozápadní části města v těsném sousedství areálu skokanských lyžařských můstků, zimního stadionu na úpatí kopce Hradisko. Uzavřená společnost pěkných vilek má zajímavou historii. Ve společném vyprávění na ni vzpomínali paní Marie Brandstettrová a pan Josef Lichnovský.
Josef Lichnovský Mgr. Marie Brandtesttrová
Naše ulice je trvale neoznačená, nese jméno po někdejší polní trati – Na Bučiskách. Těm, kdo nejsou z tohoto kraje, činí její název určité potíže, často máme v adrese uvedeno Bučinská, Bučiny nebo i jinak.
V roce 2026 už uplynulo 114 let od roku 1912, kdy prosperující železářský podnik Vítkovické horní a hutní těžířstvo koupil v Rožnově v blízkosti zříceniny hradu statek s rozsáhlými polnostmi, pastvinami a lesy. Rožnov byl tehdy znám jako příjemné lázeňské městečko a firma v souladu se svým mimořádně bohatým sociálním programem usilovala o vybudování důstojného bydlení pro svoje bývalé zaměstnance. Návrh svěřila významnému českému architektu Janu Kotěrovi, který už měl zkušenosti z budování dělnických kolonií ve Zlíně, v Lounech i jinde. Prováděcí projekt zpracoval architekt Bohuslav Fuks.
V letech 1922-1924 vyrostla „na zelené louce“ slepá ulice s deseti dvojdomky určenými pro zasloužilé zaměstnance Vítkovických železáren ve výslužbě, většinou úředníky nebo techniky. Podobná skupina domků byla postavena i na druhé straně řeky. Zuberská kolonie byla určena pro dělníky, byla poněkud skromnějšího rázu a nakonec zcela zmizela s dostavbou n. p. Tesla v sedmdesátých letech.
Dvojdomky se samostatnými vchody byly tří typů. Přízemí ve všech typech stejné, v patře jeden nebo dva pokoje různé plochy. Všude koupelny s koupelnovými kamny, splachovací WC, prádelna ve sklepě. Každá „villa“, jak také bývají tyto domky popisovány, měla v malé zahrádce i zděný chlévek pro drobná zvířata, zbudovaný vždy na hranici pozemků, takže sloužil dvěma i třem uživatelům. Užitková voda se mohla čerpat ze dvou společných studní, pitná voda byla přivedena z prameniště pod Hradiskem. Všem obyvatelům Bučisk sloužila mandlovna, která stála v poslední zahradě na konci pomyslné kapky, která charakterizuje podobu domovní zástavby.
Vzdálena od města žila Bučiska samostatným životem vázaným především na statek na Hradisku.
Významným momentem pro určitou svébytnost jistě bylo zejména to, že na Bučiskách žili staří lidé z jiného regionu, ponejvíce německé národnosti, kteří ani neměli zájem se s místními sblížit. Naší ulici-neulici nejvěrnější obyvatelka se sem přistěhovala ve svých sedmi letech v roce 1934, tehdy žily na Bučiskách jen tři české rodiny. I ty, stejně jako všechny ostatní, měly pevnou vazbu na Vítkovické železárny.
V domcích na Bučiskách šlo o nájemné bydlení. Správce zajišťoval všechny nutné opravy, na jaře i opravy plotů, případně výsadbu stromů v zahrádkách. A protože vítkovičtí důchodci shledali, že v lázeňském Rožnově je příliš draho, po několik let jim měsíčně dováželi z tržnice v Hrabůvce i zásoby trvanlivých potravin a krmiva pro zvířata. Deputátní černé uhlí bylo samozřejmostí, stejně jako denní dodávky mléka z Hradiska.
Soužití národností bylo celkem poklidné až do vyhlášení Protektorátu. Výhrůžky českým sviním pak byly na denním pořádku. Averze se zvýšila i z české strany také proto, že v přídělovém hospodářství byli občané německé národnosti výrazně zvýhodněni.
V průběhu druhé světové války měly některé německé rodiny, k nelibosti rodin českých, časté hosty, navštěvovali je důstojníci německé armády usídleni v tom čase v hotelu Radhošť. V sousední budově Lesního úřadu dokonce byla německá škola a jeden učitel rovněž bydlel na Bučiskách. Směrovka Deutsche Siedlung, umístěna při východu z parku, naváděla zájemce na Bučiska po Dolním nábřeží. Snad i snadná orientace podle této směrové tabule způsobila, že v závěru druhé světové války byly domky na Bučiskách při průchodu sovětských vojsk těžce drancovány, a to zejména Asiaty, kteří s armádou postupovali. Svědectví o posledních týdnech války se však liší. Jedni tvrdí, že vítkovičtí měli od důstojníků spolehlivé informace o postupu fronty, včas opustili svoje byty a ve Valašském Meziříčí nastoupili do zvláštního vlaku, který je už v dubnu odvezl někam ke Karlovým Varům. Jiní tvrdí, že i důchodci z Bučisek byli poté, co si vytrpěli různé ústrky ze strany českých aktivistů odsunuti.
Domky na Bučiskách byly sice zpustošené, ale až na pár obsazených bytů byly prázdné. A ve městě v Bayerově ulici a na Kramolišově přišlo při průchodu fronty mnoho rodin o svoje bydlení. Bylo jen přirozené, že jim tehdy bylo přiděleno bydlení právě na Bučiskách. Opuštěné byty dávaly možnosti. Z města docházeli válkou poškození s poukázkami na výběr nábytku, nádobí, lůžkovin i s poukázkami na výběr bytu samého. Tyto rodiny však většinou nedostaly do užívání celý domek, ale jen jeho přízemí nebo horní patro s tím, že koupelny užívaly obě rodiny společně. Je nasnadě, že spory na sebe nedaly dlouho čekat.
Majitelem všech domků stále byly Vítkovické železárny, ty zajišťovaly jejich údržbu a ponechávaly si vliv na to, kdo bude na Bučiskách bydlet. V prvních letech po válce byl v užívání bytů značný pohyb související s tím, jak rychle si válkou poškozené rodiny nalézaly vlastní bydlení. Jak se situace uklidňovala, opět tu nacházely bydlení rodiny úředníků z Vítkovic. Nikdy však už se nevrátil stav, kdy tu bydleli pouze důchodci z Vítkovických železáren. A údržba bytů ve vzdáleném Rožnově se pro podnik stávala stále větší přítěží.
V šedesátých létech Vítkovické železárny n. p. tedy předaly všechny domky na Bučiskách s jejich příslušenstvím Městskému národnímu výboru v Rožnově pod Radhoštěm. Ani město však nemělo zájem zajišťovat údržbu domků a po pár letech celou situaci řešilo tak, že domky rozprodalo soukromým osobám. Přednost mezi zájemci měli ti, kdo v domech už bydleli, ať už to byli původem Rožnované, nebo Vítkovičtí. Kupní cena byla velmi přijatelná, přece však mnozí koupili domek na úvěr. A protože banka žádala záruky, kupci se stali většinou potomci bydlících, lidé mladí, schopní dluh splácet. V celé řadě čísel ještě určitý čas dále zůstávaly bydlet dvě rodiny, rodina vlastníka a rodina nájemníka.
A majitelé domů podle svých možností začali domky opravovat a upravovat. U některých vyrostly garáže, jiní nahradili dřevěná zádveří rozměrnějšími zděnými verandami s balkony, vyměňovala se bohatě členěná okna za jedině dostupná okna typizovaná, dlouho neudržované dřevěné ploty se měnily za drátěné. Celá zástavba ztrácela postupně jednotný ráz. Přece však, ještě po osmdesáti letech od vzniku, jsou Bučiska díky architektonickému návrhu Jana Kotěry zajímavá pro studenty stavebních fakult.
A obyvatelé? Žijí po sousedsky společnými problémy. Snažíme se mít v tom našem koutku pod Hradiskem uklizeno jak jen to je v našich silách. Bez technických služeb jsme řadu desetiletí pečovali o přilehlé trávníky, z vlastních prostředků jsme si opravili rozvod vody z prameniště pod Hradiskem, přežili jsme všechny těžkosti spojené s výstavbou a dostavbou zimního stadionu, hrozíme se výstavby sportoviště pro „prkýnkáře“ a trvale se potýkáme s názorem, že Bučiska jsou konec rožnovského světa kam se dá odložit vše, co je jinde nepohodlné. Zájmy dvaceti rodin hájí v posledních dvou letech aktivní Osadní výbor Bučisek. Tolik po stránce formální.
A po té lidské… Přátelské vazby mezi rodinami jsou různé intenzity. Všichni se zdravíme, nahlédneme do kočárku nového občánka, někteří si vyměňují svatební výslužky, slušnost vyžaduje zúčastnit se pohřbu zemřelého souseda.
A zůstalo vůbec něco po někdejších obyvatelích Vítkovic? Docela maličko. Jen lehké stopy nářečí v mluvě několika jejich potomků a ostravské pojmenování lípami stíněného travnatého plácku mezi domky, kde si hrají naše děti a vnukové. „Na kolonce“ jsou v bezpečí.
Podle vzpomínek pamětníků společně zpracovali M. Brandstettrová a J. Lichnovský. Květen 2009.
Na společném snímku poznávací vycházka v rámci projektu tvůrčí skupiny seniorů „Město v mé paměti“ při Městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm.
Foto © Richard Sobotka