„Co pořád děláš?“ ptám se přes plot Máni odvedle.
Plot měl víc děr než tyček, opřeš se o něj málo vlídným pohledem a padne. Ale Máňa odvedle pořád čupr holka, radost pohledět.
„Pokouším se ovládnout přírodní živly,“ zastrčila Máňa odvedle pramen nepoddajných vlasů za levé ucho.
Právě v úterý minulý týden, kdy nebesa vodními přívaly nemilosrdně skrápěla vše živé, procupitala Máňa odvedle otevřenými dveřmi do chrámu Páně, třikrát se přežehnala svěcenou vodou z kropenky, vhodila do pokladničky knoflík, který k ničemu jinému nepotřebovala, poklonila se oltáři a zvolala: „To už by snad mohlo stačit!“
A bylo po dešti.
„Já to věděl,“ lamentoval kostelník. „Kam nemůže čert, tam nastrčí ženskou.“
Zato panáček, co viděl o tři metry dál, než za nejbližší roh, zdvořile se zeptal: „Madam si žádá svaté zpovědi?“
„Byla jsem u zpovědi loni o Velikonocích,“ usmála se zmoklá Máňa odvedle na mladého služebníka božího, který se culil jako vymalovaný obrázek. „Přece se nebudu pořád zpovídat a furt z toho samého.“
Toho dne, kdy jsem na Máňu odvedle houkl přes děravý plot, měla hlavu, jako ji mívá rozčílená vlasatice, pramen vlasů sem a pramen vlasů tam a každý jiné barvy. Celou historii malířského umění jsem prostudoval, také obrazy jistého Michelangelo Buonarotti, a ten, když maloval, tak se mu od štětců kouřilo. Tolik barev na jediné hlavě jsem dosud ještě neviděl.
„Co pořád děláš?“ houkl jsem přes děravý plot.
Měla na sobě jupku s kvítky a puntíkované kalhoty. Toho dne to Máni odvedle slušelo. Trochu kouřila, jistotně americkou cigaretu, oči upírala na oblohu, z níž se dva začmouněné mraky pakovaly kamsi za horizont a sluníčko se každou další vteřinu usmívalo víc a víc.
„Funguje to,“ kývla k obloze.
Tušil jsem, že je Máňa odvedle stará čarodějnice, ale s výrazem „stará“ jsem zacházel opatrně, aby se Máňa odvedle neurazila.
Kolikrát už Máňu odvedle, kvůli těm kouzlům, které bůhvíjak ovládala, chtěli ji do televize, třeba předpovídat počasí. Ale Máňa odvedle, že ne. Má dost zakázek v rodné vísce. A než den co den umetat na televizní obrazovce z oblohy mraky, aby si sluníčko při tom svém hopsání neublížilo, jděte s takovým nápadem k šípku.
A pak…
Denně vymýšlet nový účes. A co těch všelijakých hadříků by musela mít kde všude po almarách. A dávat co chvíli interview o tom co na obloze je a také o tom, co tam ještě není. Zasvěceně hovořit ve svahilštině, také v japonštině, pak třeba i maďarsky nebo srbochorvatsky…
Což o to, jazykově by počasí jistotně zvládla, ale jak si poradit s tolika časovými pásmy, zemskými polokoulemi a mít v patrnosti také vychýlení zemské osy.
„No člověče,“ povídá Máňa odvedle. „Když já si představím, že my si tady sedíme na schůdcích u domu, kouříme americké cigarety a vyhlížíme počasí, jakpak tomu je v tu samou chvíli v Austrálii. Třeba právě v tu samou chvíli sedí tam doma na svém australském zápraží, kouří americké cigarety, jenže oproti nám při tom sedí hlavou dolů. No, rozumíš tomu?“
I na mne to byla vysoká věda.
„Dnes ti to náramně sluší,“ povídám.
„No vidíš,“ pokrčila rameny. „A Bertík Frňků na moje poslední módes, že jestli už vážně na sebe nemám ani kousek trochu slušnějšího hadříku.“
Vždyť Bertík Frňků nedokončil ani základní školu, třikrát opakoval třetí třídu a v současnosti už po páté opakuje pátou třídu. Ale Máňa odvedle nedá na Bertíka dopustit, že umí nejlépe líbat z celé páté třídy.
Cestou jsem se ohlédl na oblohu. Dva tmavé mráčky už byly za horizontem a sluníčko rozprostíralo narůžovělé polštářky, jak se chystalo odejít do hajan.
Jo, Máňa odvedle, ta fakt umí!
Text a ilustrace © Richard Sobotka