Znalci květeny označili kopretinu bílou jako Chrysanthemum. Už v 19. století ji pojmenoval Jan Svatopluk Preslem jako kopretinu – za což mu patří dík, neboť je to jméno nejen přiléhavé a zajímavé, zároveň krásné, ostatně jako kopretina sama.
Vědci uvádějí, že jde o rostlinu vytrvalou, vysokou dvacet až osmdesát centimetrů, že je to rostlina výrazně kvetoucí od května do října.
Kopretina je také známá jako svatojánské kvítko, jánské kvítí, husička, čáp nebo slunéčko.
Mnozí však do svých traktátů zaznamenali, že je to květina nejen krásná, milá a přívětivá, ale také hodně upovídaná. Ráda se vyskytuje v houfech a nevyhýbá se květinám jiných barev, druhů a odrůd, naopak svou zářivou bělobou doplňuje pestrobarevný koberec, jaký na stráních i rovinách dokáže rozprostřít jen léto.
I když se některá kopretina nachází osamělá, obvykle jen do příštího léta, než se k ní připojí kopretiny kamarádky.
Nejvíc dobře je kopretině v houfu. Jedna k druhé naklání zlatý terčík lemovaný bělostným okvětím, pohupují se ve vánku, zrcadlí paprsky věčného dárce života Slunce.
O čem si povídají? To nikdo netuší.
Chvála kopretin je chválou léta, chválou slunce, větru a deště – chválou života. Pokud by léto mělo svůj erb, určitě by na něm byla vyobrazena kopretina.
Až zase budeme trhat náruč kopretin, pokloňme se jim – neboť kopretiny jsou krásné.
Text a foto © Richard Sobotka