Paní Marie Pikalová, učitelka, pracovnice Tesly a také Valašského muzea v přírodě se narodila před sto lety v roce 1926 jako nejmladší dcera z devíti dětí kronikáře města Rožnova Josefa Tvarůžka. V roce 2002 jsme se setkali při vzpomínání na jejího tatínka Josefa Tvarůžka, kronikáře a muzikanta, na maminku Hermínu, na sourozence, také na dlouhou řadu let života na rodném Valašsku.
Tatínek Josef Tvarůžek se narodil roku 1878. Byl člověk velice zásadní, až nekompromisní v určitých věcech, a proto si ho maminka tak velice vážila.
Maminka se jmenovala Hermína, za svobodna Barošová. Pocházela z Tylovic. Svatbu měli v šest hodin. Svatební cesta byla kočárem do Vigantic a zpátky – maminka šla otevírat obchod. Tatínek tvrdil, že si vzal nejhezčí děvče z Rožnova.
Na zlatou svatbu rodičů v r. 1957 se sešlo kolem 60 lidí z přízně. Maminka zemřela za půl roku nato a tatínek do roka právě na svoje narozeniny 25. února 1958.
Bydleli jsme v bytovce na Tyršově nábřeží, tam jsme měli jednu světnici a kuchyň.
Pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole.
V roce 1950 jsem se vdala, postupně se mi narodily čtyři děti.
Od roku 1952 jsem pracovala v Tesle. Ve Valašském muzeu jsem začala pracovat v roce 1971 za ing. Rudolfa Bečáka. Dělala jsem průvodkyni v Dřevěném městečku a ve Valašské dědině až do roku 1992. Pak jsem ještě dělala v některé chalupě „tetičku“, když bylo potřeba, to až do roku 2002.
Ráda vzpomínám na Vánoce. Nejkrásnější byly v době, kdy jsme byli všichni doma. Jako stromeček byla ve vrchní světnici jedlička od podlahy až po strop. Rozvěsili jsme baňky, maminka napekla perníčky, i čokoládové figurky byly. Tehdy jsme rozžínali ještě obyčejné voskové svíčky.
Dárečky byly vždycky praktické, potřebné věci: ponožky, čepička, nějakou panenku. Vždycky něco takového, co bylo potřeba. Na večeři čočková polévka, ryba, brambory, potom štrúdl, nějaké ovoce, suchárky a oříšky.
Zpívaly se koledy.
Tehdy nebyla půlnoční mše, ale jitřní. To už jsme na těch 5 hodin byli vyspaní a šli jsme na jitřní. Maminka a tatínek zůstali ještě na úsvitovou, to byla následující mše svatá. My děti jsme šly ještě až na desátou, na hrubou, jak se říkávalo.
Bývalo tehdy hodně sněhu, mrzlo až praštělo. Jako děcko jsem chodila jenom v papučách knoflíčkových, vysokých. To nebývaly podšívané papuče gumou, nebo kůží, to byl filc. To ještě starý Bařinka mě šil poslední papuče.
V kostele se netopilo, ale měla jsem takový kožušek po Jůlince Jemelíkové, to byla od maminky nejstarší sestra.
Manželé Josef a Hermína Tvarůžkovi.
Ráda vzpomínám na tatínka Josefa Tvarůžka. Měl jenom 5 tříd obecné školy vystudované v Rožnově, potom se vyučil knihařem. Všeho dosáhl vlastní píli, hloubáním a pracovitostí. Uměl hrát na harmonium a klarinet. Co slyšel písničku tak ji uměl zanést do not. Sbíral koledy, psal o jejich původu.
Sbírku koled mi věnoval, protože jsem dobře zpívala, hrála jsem také na klavír. Noty jsou ručně psané brkem na ručním papíře. Tatínek vždycky sháněl ta péra na psaní not po husách a po krocanech.
Ve vánoční dny jsme zpívali tatínkovy koledy. Sestra Anežka hrála na housle, já jsem hrála na harmonium, a kdo chtěl tak zpíval.
Náš tatínek byl také veliký tramp. Každou neděli celá rodina, i s tetou Anuškou, maminčinou nejmladší sestrou, dohromady nás bylo přes 10, celá rodina jsme chodili po ranní mši někam do okolí. Věděli jsme kde je Mešný, kde Chlácholov, Chlácholůvek, Bačův vrch. Všechny okolní vrchy jsme měli prochozené. A také jsme chodívali na pouti: do Štramberka, do Příbora, na Dolní Bečvu. Na procházku jsme chodívali také na Bystřičku 4 hodiny cesty, na Radhošť každou chvilku. A také přes Soláň pěšky k tetě do Velkých Karlovic. Když se rozhlédnu po okolních horách tak si říkám, kolikrát jsme je měli prochozené.
Rodina kronikáře Josefa Tvarůžka. Nejmladší dcera Marie (provdaná Pikalová) je v dolní řadě uprostřed.
Paní Marie Pikalová (rozená Tvarůžková) ráda vzpomínala na rodiče, také na rozvětvenou rodinu, která i v obtížných časech držela při sobě a navzájem si pomáhala. Po celý život nosila rodné Valašsko v srdci.
Byl to skromný, přesto bohatý život.
Paní Marie Pikalová, učitelka, pracovnice Tesly a také Valašského muzea v přírodě se narodila právě před sto lety v roce 1926. Zemřela 18. prosince 2022 ve věku 96 let.
Text a foto © Richard Sobotka