Vítání prvního sněhu je soukromá oslava. Na prvý pohled vypadá ten obřad jednoduše. Ráno stačí vyhlédnout z okna – a podívejme, venku je bílo. Křehké sněhové krystaly pokryly louky, pole, střechy domů.
První sníh bývá pokaždé nejkrásnější. Rychle nazout boty, obléknout teplejší kabát, čepici a hurá – vítej snížku!
První sníh je jako první list nové knihy. Co všechno je možné v ní přečíst? Třeba zaječí hopsání, trochu pomatené, když ušák překvapený bílou nadílkou poskakuje ve studivé kráse houštinou, stébly staré trávy, pořád neví, kam se vrtnout. A kolik srnčích stop je nejednou všude! V houfu i jednotlivě. Táhnou napříč mýtinou, vracejí se, otáčejí, kus dál křižují chodník a pozvolna se vytrácejí do lesa.
Rychlá přímočará stopa patří lišce.
A komu přináleží tyhle tlapance? Podlehnout vlčí hysterii mohlo by se tvrdit, že se úbočí hory hemží vlky. Jenže tohle spíš vypadá, že si habán domácí pes nedělal těžkou hlavu s hlídáním domku na samotě a zatím co rodina spokojeně spí, dělá ten tulák po lese na vrub vlků své pořádky.
Táhlé údolí zahalila mlha, ale nad hřebenem hory je modrá obloha. V dálce na obzorem se houpá sluníčko.
Vysoko v horách je slavnost nového sněhu nejpůsobivější. Nad oblaky ční hřbety hor, připomínají stádečko oveček natěsnaných do košáru.
A všude kolem do ohlušení rámusí ticho.
Může být krásnější roční doba, než prvosněhová?
Text a foto © Richard Sobotka