Několik vzpomínek na setkávání s paní MUDr. Barbarou Siwińskou, lékařkou z polského města Šrem, u příležitosti jejího významného životního výročí.
Poznal jsem polskou lékařku Barbaru Siwińskou v polském okresním městě Šrem. Stalo se tak na výstavě místního hospodářství, uspořádané v červnu 2001 na nádvoří školy No. 1 Im. Mikolaja Kopernika. Voňavý chléb, čerstvě upečené rohlíky, slamáky, nabídka cestovní kanceláře… Každý místní podnik, i soukromník, chtěl na výstavě předvést, co umí, co může nabídnout. Nechyběly zábavné soutěže, ani muzika.
Pracovnice místního muzea a redaktorka kulturního měsíčníku Gazeta Śremská, paní Barbara Jahns tam na mne zavolala: „Ryszard, to Barbara Siwińska, znakomita lekarzka, o ktore já ciebe mowiła.“
Hleděl jsem do usměvavé tváře ženy, významné polské lékařky, anestezioložky, která profesně znala stejně dobře lidský exteriér, jako interiér, a neobyčejným citem také duši člověka. V té chvíli se mi spojilo dřívější vyprávění redaktorky Barbary Jahns s osobností této lékařky. Daroval jsem jí květinu, kterou jsem obdržel od pořadatelů výstavy. Červená gerbera byla právě tím správným rámem, který k té oduševnělé ženě patřil.
Usedli jsme do stínu lip na křehké židličky kolem malého stolku. Zaposlouchal jsem se do vyprávění, ve kterém polská lékařka spravedlivě dělila své city mezi všechny lidi, také mezi všechny země, i mezi všechna města. Prahu nevyjímaje. Ta naopak má u polské lékařky privilegium zvláštního citového pouta, které jí k tomuto obdivovanému městu už po desítky let váže.
MUDr. Barbara Siwińská je specialistka internistka, vedoucí oddělení intenzivní péče, o jehož vybudování v nemocnici ve Śremu se zasloužila. Je také předsedkyní Sdružení polských lékařů ve Śremu, které existuje od roku 1964. Její životní filozofie „Člověk člověku je nejvíce potřebný ke štěstí.“ nevyvěrá jen z její lékařské profese, ale z celkového chápání existence člověka. Spektrum jejich zájmů je neuvěřitelně široké: píše odborné články, ale také povídky, poezii a reportáže. Fotografuje. A cestuje, procestovala celou Evropu a také USA. „Jsem ohromena Amerikou,“ vyznává se. „S přáteli jsem tam prošla tisíce mil. Také pustiny Colorada. I Grand Canyon se skalisky starými až jeden a půl milionu let. Údolí monumentů. Viděla jsem také fantastický most z růžového pískovce v jižní části státu Utah, který podle indiánských legend představuje duhu, zakletou do skály.“ A po krátké odmlce doplňuje a zároveň svou aktivitu vysvětluje: „Nečinnost ubíjí. Poklid znamená nudu.“
V jejich zájmech i tak vždy dominuje člověk, přátelství, láska, obětavost.
S přítelkyní Ludmilou z Prahy se zná už víc než půl století.
„Byla jsem studentkou gymnázia v Jarocině, když se mi dostal do rukou dopis Ludmily s prosbou o kontakt na některou Polku,“ vzpomíná Barbara Siwińská. „Zájem ve třídě byl neobyčejný, dopis jsem nakonec dostala já. Proč právě Jarocin, ptala jsem se později Ludmily. Odpověděla, že vybírala na mapě Polska některý z tajemně znějících názvů. Tak se vše začalo.“
Díky Ludmile si Barbara Siwińská zamilovala Prahu. Kolikrát už tam byla? To nespočítá… Karlův most jí připomíná Andělský most v Římě. Pokaždé znovu ji očaruje Vltava, Kampa, Malá Strana, Staré Město. Zná ta místa velmi podrobně. Na Karlově mostě se prodírá mezi lidmi ze všech koutů světa, prohlíží si akvarely malířů, sošky, směje se komickým výstupům kejklířů, poslouchá muziku. Opírá se o chladné kamenné zábradlí nad hbitými vodami Vltavy.
„Ludmila pracuje jako kreslička. Já jsem vystudovala medicínu v Poznani, jsem lékařkou,“ vypráví. „Poprvé jsme se potkaly během jejich zájezdu k polskému moři. Chtěly jsme si všechno o sobě povědět, pořád jsme narážely na jazykovou bariéru. Nepomáhaly slovníky ani cizojazyčné konverzační příručky. Až pokud se Vladimír, budoucí manžel Ludmily, nezeptal, proč spolu nehovoříme pomalu, vždyť jsou si oba jazyky tak blízké. Od té chvíle, i když každá hovoříme po svém, si rozumíme dokonale.“
Barbara Siwińská obdivuje Pražský hrad, nádhernou a důstojnou gotiku katedrály svatého Víta. Nezapomene navštívit hrob sv. Jana Nepomuckého, sochař Corradini a zlatník Wurth spotřebovali na jeho výzdobu dvě tuny stříbra. Na schodech při vstupu do královské krypty pokaždé skloní hlavu, nejen pro nízký profil průchodu. Se ztišeným dechem obchází hrob Karla IV., jeho čtyř žen, dětí a další. Když konečně opouští chladné nitro katedrály, slunce stojí právě nad sochou sv. Jiří.
Byt Ludmily v Krči je vyzdoben památkami na pobyt v Indii a Jugoslávii. Také dárky z Polska. Ludmila vaří, Vladimír ochutnává a hodnotí. Společně píší Barbaře Siwińské recept na vaječnou tlačenku. Vyprávějí, smějí se. Největšími poklady Ludmily a Vladimíra jsou dcera Sylva a vnučky Andělka a Lenka.
„Mám od Ludmily domažlický porcelán,“ usmívá se Barbara Siwińská. „Piji z něj kávu, čaj, ale také becherovku.“
Samozřejmě nemůže při návštěvě Prahy vynechat Václavské náměstí. Připomenout si památné roky 1968, 1989. V místě, kde se upálil student Jan Palach, pokládá kytičku květů. Obdivuje architekturu honosných budov: Hotel Evropa, Palác Koruna, Lucerna. Obchodní domy, banky, výlohy plné jiskřivého skla.
„Existuje v Praze ještě nějaká ulice, kde jsem nebyla?“ klade si otázku. „Snad dvě,“ odpovídá si.
A jde na pivo. Přednost před Švejkovou hospodou „U Kalicha“ dostane pivnice „U Fleků“. Na nádvoří hraje hudba. Silné pivo stoupá do hlavy…
Jindy sedí spolu s Ludmilou v jejím bytě v Praze Krči na balkóně. Příště zase třeba u Barbary Siwińské ve Śremu. Rozdíl je pouze geografický, pocitově se tam i tady stále cítí být doma. Povídají si. Znají navzájem většinu svých přátel. A podrobnosti ze života, až se diví, jak je to možné. Ludmila ukázala Barbaře všechno pěkné v Praze, Barbara oplátkou Polsko od moře až po hory.
„Pamatuješ,“ připomíná Barbara při jednom setkání Ludmile, „jak zůstal na schodech speciálně pro mne upečený štrůdl, a já odjela autem?“ směje se.
Jak by bylo možné zapomenout na takovou srdečnost?
„Náš básník K. I. Galczyński napsal,“ cituje Barbara Siwińská: „Peníze? Jak noční můry uletí. / Sláva? Nejednou spláčeš nad výdělkem. / Přátelství? Hledej jej se svíčkou, / nocí, ve větru, uprostřed skal.“
Pořád ještě jsme zůstávali na výstavě místního hospodářství na nádvoří základní školy No 1 Im. Mikolaja Kopernika ve Šremu. Seděli jsme ve stínu vzrostlých lip u malého stolku. K vůni čerstvého chleba a vlaječce s erbem města přibyl slamák, vlastně po správnosti kapelusz. Možná to byly už jen vzpomínky, možná stále ještě zazníval měkký hlas polské lékařky Barbary Siwińské.
„Medicína není bezmocná,“ rozhovoří se o své profesi. „Dokonale specializovaný lékař může nemocnému v jeho utrpení pomoct.“ A pokračuje: „Provádíme u pacientů středního věku operace, které ještě před několika lety byly považovány za rizikové. Po zřízení oddělení intenzivní péče mají právě zde tito pacienti větší šanci úspěšně překonat pooperační stavy.“
A zavzpomíná: „Zřídit oddělení intenzivní péče nebyl právě snadný úkol. Začínali jsme v roce 1979 prakticky od nuly v jednom nemocničním pokoji na oddělení chirurgie. Neměli jsme zkušenosti. Kádr lékařů i zdravotních sester byl velice skromný. V těchto těžkých začátcích nám pomohla prof. Laura Wolowická, ředitelka kliniky intenzivní péče lékařské akademie, specialistka anestezioložka, dlouholetá primářka oddělení intenzivní péče nemocnice v Poznani. Svou pracovní svědomitostí a vytrvalostí nám dodávala sil. Dnes v nemocnici ve Šremu pracuje 7 lékařů anesteziologů, z toho 4 na našem oddělení intenzivní péče, a 21 zdravotních sester. I dnes je úspěch naší práce čím dál víc závislý na drahých moderních přístrojích.“
V práci MUDr. Barbara Siwińská nejvíce cení odbornost, mezilidské vztahy a spolupráci v kolektivu. Dobře ví, že nemocní hledají u lékaře nejen pomoc, ale také porozumění. A to je klíč k úspěchu její práce v tomto vysoce odborném, specializovaném a společensky velmi ceněném odvětví.
V roce 1998 byla ve Šremu společným úsilím starosty města, lékařů, právníků a podnikatelů zřízena Nadace zdraví. K úspěchům posledních let Nadace patří pořízení mamografu pro vyšetření rakoviny prsu, která i v Polsku zaznamenává vysoký výskyt.
Vztah k lidem MUDr. Barbary Siwińské obzvláště vyniká o Vánocích, které jsou také v Polsku nejkrásnějším svátkem v roce. Jako předsedkyně Sdružení polských lékařů zavedla ve Šremu pěknou předvánoční tradici, setkávání léčených a léčitelů.
„Když jsem s tím nápadem v roce 1987 přišla, každý jej přijal s radostí,“ řekla MUDr. Barbara Siwiňská. „Je to improvizované a zcela neformální setkávání nemocničního personálu s pacienty. Zúčastňuje se ho kolem 100 lidí. Chceme takto dát nemocným zároveň s léky i nějaký dárek. Je to jakési posvěcení – malá radost darujícího i obdarovaného. Vždy nejprve obcházíme s přáním. Následuje slavnostní večeře, která je jakýmsi souzněním lidí, doufajících v humanitního ducha, přinášejících pomoc nemocným. Jí se tradiční jídla, zpívají koledy, prohlížejí vzpomínková alba. Přicházejí mezi nás zajímaví lidé i umělci, ale také ti, kteří se zasloužili o zem šremskou: starosta Šremu, ředitel místní slévárny a další. Každé takové setkání se odehrává v duchu myšlenky: Zapomeň, odpusť, neboť nevíme, jestli Boží Narození ještě kdy pro nás nadejde. Podej dlaň. Každé takové setkání je mystérium chleba a dobrého ducha.“
Za jeden z nejlepších medikamentů na stres a únavu těla i duše považuje Barbara Siwińská přírodu. „Příroda je nejlepším léčitelem. Volná obloha nad hlavou, pod nohami pevná země, tekoucí voda. To vše regeneruje síly. Proto v každé volné chvíli opouštím dům a toulám se volnou přírodou.“ Tento medikament předepisuje sobě a doporučuje jej i jiným.
Od stánku s čistícími prostředky a parfumerií na mne zamával můj další známý ze Šremu, Kryštof.
Tak se rozcházíme.
„Na shledanou.“
„Do zobaczenia, Ryszard.“
Stále myslím na příběh neobyčejné lékařky MUDr. Barbary Siwińské ze Šremu. Na její více než půl století trvající přátelství s Ludmilou z Prahy. Na naše setkání. Je to přátelství, které nezná hranic.
Dobré přátelství lidí je jako dobré víno: čas je nechává vyzrát do vzácně lahodné chuti i nevšední krásy..
PS.
MUDr. Barbara Siwińská si 17. 11. 2026 připomíná významné výročí činorodého života, naplněného neutuchající prací a láskou k ostatním lidem.
Její životní filozofie: „Člověk člověku je nejvíce potřebný ke štěstí.“
Popřejme jí při této příležitosti plnou náruč dalších let prozářených štěstím a entuziasmem každého následujícího okamžiku.
Všechno jen dobré od srdce přeje Richard Sobotka
V roce 2009 vznikla z iniciativy MUDr. Barbary Siwińské, a spolupráci družebních měst polského Śremu, německého Bergenu a českého Rožnova pod Radhoštěm, publikace pro děti „O tom jak velbloud potkal slimáka“. Vydání zastřešil Městský úřad ve Śremu a Polské Towarzystwo Lekarskie Kolo w Śremie. Publikace byla určena nemocným dětem. Na posledním snímku v dětském oddělení nemocnice ve Valašském Meziříčí předávají zástupci Rožnova pod Radhoštěm a Śremu knížku primářce dětského oddělení MUDr. Zdislavě Machačové.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka