Vše je třeba brát s nadhledem, říká Richard Sobotka o své oceněné knize Radosti a smutky z umírání.

Kniha Radosti a smutky z umírání vzbuzuje zájem na první pohled – vykresluje drobné krásy lidského života, nebo nesmlouvavou zákeřnost osudu? Obojí. A způsob, jakým Richard Sobotka vypráví svůj příběh, který je zároveň příběhem mnoha dalších lidí, si získal také porotce Ceny Egona Erwina Kische. Ti se 16. září v Letohradě jednohlasně shodli na tom, že nová kniha zašovského rodáka si zaslouží zvláštní ocenění.

Z prestižní soutěže pořádané Klubem autorů literatury faktu si Sobotka dovezl celkově třetí cenu – již předloni získala zvláštní ocenění jeho kniha Bufajky a v roce 2005 Hurá na medvěda! V soutěži byla za 25 ročníků její existence oceněna řada uznávaných autorů včetně Ivana Klímy či Romana Cílka.

Získal jsi třetí Cenu E. E. Kische za literaturu faktu. Co Tě na tomto žánru baví?

To, že nejde jen o seřazení faktů, ale fakta se musí spojit s beletrií. Proto je také čtenářsky stále úspěšná. Je to literatura krásná a záživná, která jednak přináší fakta, jednak má příběh. Má to samozřejmě i své háčky – je potřeba se držet faktů i v příběhu, kterým je obaluješ. Autorská licence jako v beletrii neplatí.

Cena je pojmenována podle „zuřivého reportéra“ E. E. Kische. Inspiroval Tě v něčem?

Egon Erwin Kisch byl zakladatelem literatury faktu, kterého svého času četli všichni. Navíc to byl investigativní publicista, který se před ničím nezastavil – třeba když ho nechtěli z politických důvodů pustit do Austrálie, neváhal skočit z paluby lodi na pevninu, přičemž si zlomil nohu, a tak si ho tam museli nechat. Inspiroval mě především jeho styl psaní. Vzhledem k tomu, že byl novinář, psal moderním, dynamickým způsobem.

Doma už máš tři ocenění v této soutěži. Co to pro Tebe znamená?

Téhle ceny si opravdu velmi vážím. Předloni to bylo taky extra, protože jsem dostal cenu za Bufajky, které byly první oceněnou elektronickou knihou. Pamatuju si, že tehdy už bylo všechno vyřízeno a rozdáno, najednou se ozvaly fanfáry a jako tečku vyhlásili zvláštní cenu pro Bufajky. Je to kniha o příběhu volyňského Čecha, který se narodil na Volyni a ve svých deseti letech se vrátil s rodinou zpět do Československa. Mysleli si, že se ze stalinského Ruska vrací zpět do ráje, za svobodou. Ale po dvou letech spadli do stejného problému, protože nás sovětské Rusko dostihlo.

Letos oceněná kniha Radosti a smutky je specifická v tom, že se týká přímo Tebe…

Mě, ale i rakoviny obecně. Když jsem toto onemocnění prožil na vlastní kůži, uvědomil jsem si, kolika lidí se týká a jak už je to dnes běžné. Ke zpracování tohoto té matu jsem začal hledat cestu už před třiceti lety, když ještě žila Vilma Volková. Znala se s mnoha malíři a umělci, proto se na ni obrátil jeden doktor, jestli by neuspořádala výstavu a výdělek by se použil na stavbu léčebných zařízení apod. Od té doby jsem hledal směr, jak tohle téma uchopit, protože mi přijde závažné a je třeba ho zachytit.

Ale dostal ses k němu až teď.

Předtím to nebylo jednoduché – mohl jsem jít za pacientem do Paskova, ale na co jsem se ho měl ptát? Jak se vám umírá? Myslíte, že se uzdravíte? Jak se vám to stalo? To nikdo neví. Před dvěma lety, když se zjistilo, že mám taky náznaky této choroby, prodělal jsem úvodní procedury a začal jezdit do Nového Jičína na léčbu, jsem si uvědomil: Teď jsi v tom! Teď už se nemusíš jezdit nikoho ptát, aby ses ho nedotknul.

Zdá se Ti, že je rakovina pořád tabu?

Základní věc je pohovor s ošetřujícím lékařem, který vám otevře dveře do celé problematiky – jaká jsou rizika, možnosti, limity. Druhá věc je setkávání s pacienty. Denně mě vozila sanitka do nemocnice v Novém Jičíně a měl jsem štěstí na jednu paní, která tam jezdila se svým čtyřicetiletým synem, jenž se léčil od deseti let. Byla utrápená, ale zaháněli jsme to tím, že jsme si z toho dělali legraci.

Takže jste proti nemoci bojovali humorem?

Ano. Nezlehčovali jsme to, ale bylo potřeba najít nějakou cestu ven. Do nemocnice jezdila třeba ještě jedna parta od Kroměříže, která se taky bavila – jako staří houbaři. Dělali si srandu z toho, že je někdo předbíhá a tak.

Pomáhalo Ti také psaní?

Jak jsem si uvědomil, co se děje, věděl jsem, že musím začít psát hned. Psal jsem každý den. Protože se rychle zapomíná a já chtěl zachytit každý detail, pamatovat si lidi z čekárny, zaznamenat den po dni. A chtěl jsem to postavit do protikladu k tomu, jak jsme jezdili sanitkou, bylo jaro a kolem nás se otevírala příroda – nad Kacabajou stojí kůň a dívá se na rozednívání, u břehu sedí rybář… Život nekončí, ale pokračuje. Stále pokračuje.

Jsou tohle ty „radosti“, které naznačuje název knihy?

Ano. Byly to jízdy sanitkou, když jsem viděl slunce, jak skáče po střechách a kopcích a věděl jsem, že vyjde každý den. A příroda, která se rozvíjela – než jsem skončil, křoví bylo rozlistěné a zelené, když jsem začínal, byly tam holé větve a sníh. Vědomí, že všechno jde dál a nekončí, mi dává náboj do života a uklidňuje mě to. Radost byla také setkávání se s pacienty, když jsme si z toho dělali legraci. Díky tomu jsem to bral dost na lehkou váhu. Hlavní je nemoci nepropadat, brát ji s nadhledem. Důležitá je každopádně i rodina. Doma jsem měl skvělé zázemí, manželka si nastudovala všechno – jídlo, režim…

Jaké jsou zatím na knihu ohlasy?

Knihu jsem poslal do Ligy proti rakovině a odpověděli mi, že příběhů o rakovině mají spousty, ale takový tam ještě neměli. Zaujal je, tak jej vydali. Celkově mám na knihu zatím pozitivní ohlasy, což mě těší. Třeba můj bratr ji bere jako takový bedekr, průvodce léčbou rakoviny. A nedávno mě pobavil, když mi říkal, že moje švagrová Maruška, která s oblibou sleduje televizní seriály, seděla místo u seriálů u knížky a celou ji přečetla.

text © Bára Sobotková
foto © archiv Richarda Sobotky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *