Starý bača už sehnal ovečky z hor dolů do údolí. Teď sedí u kachlové pece, přikládá drvénka na topeniště, aby v jizbě nevychladlo. Pokuřuje faječku, mžouří oči do štiplavého dýmu z doma za kůlnou vypěstovaného tabáku. Vzpomíná, kde jsou ty staré, staré časy.
Jaké byly? Všelijaké. Jak se za nich žilo? Dobře i utrápeně.
Slunéčko se pořád stejně kutálí od jednoho konce oblohy ke druhému. Přece je všecko jiné. Jenom ta jedna hvězda se na noční obloze pořád věrně druží k měsíci tulákovi.
Staré legendy vypráví, že v dobách kdy Pánbíček rozdával lidem rozličné kraje, některým pěkně rovné a úrodné, jiným vodnaté, bohaté na ryby a jinou vodní žoužel. Dalším nedohledné mořské pláně, po kterých se plaví lodě veliké jak ta největší chalupa. Rozdával lidem krajiny teplé, kde netřeba kožucha a kde, co se oblečení týká, stačí jen taková zástěrka na šňůrce. Rozdával každému, jak kdo chtěl, co se mu zlíbilo a kde se cítil dobře.
V koutku se skromně hrbil, o sukovici opíral Valášek. Pánbíček ho až na poslední chvíli uhlédl.
„Tož pravda, ogárku, na tebe jsem v tom kalupu úplně zapomněl. Co s tebou? Sám vidíš. Každá píď země už má svého pána.“
Přece si vzpomněl, zůstalo ještě něco krajiny hornaté kolem Radhoště, kam beztak nikdo nechtěl.
„Samé kamení, drn, vichrem pokřivené stromy, zem málo úrodná, obživa klopotná.“
Přece ten dar stvrdili slovem i stiskem ruky.
Věru netušil Valášek, jaké bohatství od Pánbíčka dostal. Hora střídá horu, údolí se ztrácí mezi stráněmi kde strmé a na šlápotu široké chodníčky končí až vysoko na horském hřebenu pod samou oblohou.
Jen bystřina si z té sloty nic nedělá. Vesele skáče z kamene na kámen, zpívá si po svém rozvernou písničku.
Jiný by z té drsné končiny utekl, ale Valášek byl v horách doma. Kteří přece odešli, tesknili a pořád se chtěli do těch hor vrátit. A některým se to i podařilo. Ti ostatní, smutní přesmutní už jen nosí ty hory ve svém srdci.
Lidé z nížin, kteří se do hor natlačili, také zůstali. Sžili se s húkalkami a světlonoši, s všelijakými vílami, černokněžníky, rarášky, božci a bohyněmi. Spřátelili se s Lucií, která špatné hospodáře vyšlehá proutkem a dobré lidi pohladí andělským pírkem.
Za starých časů tančili lidé za letního slunovratu na Starém Radhošti, velebili pohanského boha Radgosta za všecky radosti, strasti i sloty, kterými je obdaroval.
A když pak nová doba nechala chrám i se všemi pohanskými bohy propadnout na Starém Radhošti pod zem, postavili na vrcholu Vysokého Radhoště kříž a tomu se pak klaněli.
Podnes se vypráví, že je v ďůrách pod zemí v těch hornatých horách tolik pokladů, že by za ně celou moravskou zem koupil. Jen znát kudy se k nim dostat, znát magická zaříkávadla a vědět, co všecko vykonat, aby se cesta k těm pokladům otevřela a bylo možné si pod zemí z hromadisk zlata a stříbra a drahých kamenů vzít třeba jen jeden malý kousíček, který by postačil skromnému Valáškovi na lepší živobytí kdo ví na jak dlouho.
Chodí Valášek kotáry vysoko do vrchu a zase schází hluboko dolů do údolí. Cestou tu a tam odklopí kamének, který se mu pozdává, že právě pod ním cestu k zemským pokladům objeví, nebo že by v tom místě alespoň zapomenuté zbojnické grošíky by mohl najít. Pořád marně.
Starý bača pokuřuje z faječky, usmívá se. Dobře ví, že ten největší poklad je uložen v srdci těch hor a že to srdce on nosí na sedm západů uzamčené v srdci svém.
Ani si nevšiml, že kolem něho usedli malí ogárci a žadoní, aby ještě vyprávěl.
„A teď tu o húkalkách, nebo o raráškovi.“
Sám nevěděl, jestli mu ty vyprávěnky jen odeznívaly v paměti, nebo je také vypustil přes stavidlo rtů.
Vzal třísku z jedle a plamínkem lapeným v peci na ohništi zapálil vyhaslou faječku.
Jaké vlastně byly ty staré, staré časy? Všelijaké.
A jaké budou ty časy nové, až zestárnou?
Noc už pokorně uléhala do údolí. Hvězdy se hrnuly po zámetích na noční oblohu, také chtěly naslouchat. I ten věčný tulák měsíc.
Do ticha se ozval šramot lehounkých šlépějí.
To za dveřmi stály Vánoce.
(Betlém Horní Lideč)
Text a foto © Richard Sobotka