Jedna všetečná myška, říkejme jí třeba Růženka, se usadila ve veřejné knihovně. Byl to celý její svět.
Jako náruživá čtenářka měla myška Růženka v oblibě zamilované romány. Nehleděla na čas, nevšímala si, že za okny knihovny prší, svítí slunce, je bouřka, třeba i sněhová vánice. Četla, vzdychala, slzela, chvílemi se i smála, také se někdy i trochu zasnila. Hned pak dál pilně četla. Četla písmenko po písmenku, slovo po slovu, jednu větu za druhou. A když byla na konci odstavce, hned se začetla do odstavce dalšího, na konci stránky byla netrpělivá začíst se do vyprávění na stránce další.
O náruživé čtenářce myšce Růžence se bůhvíjak dozvěděl ten prohnaný darebák kocour Ferdinand. Kožich měl šedý s černými proužky a vousiska na píď do stran. Drápy nabroušené jako jehly. Zato polštářky nohou při došlapování tak měkké, že vánek by udělal větší hluk, než jeho kroky.
Kocour Ferdinand se protáhl mezírkou nedovřených dveří jako nic. Žádný si nevšiml, že po zavření knihovny zůstal pod jednou policí plnou knih.
Nezvaná návštěva ani noční tma myšce Růžence v její čtenářské vášni nepřekážela. Proužek světla od pouliční lampy padal na rozevřenou stránku, svítil na jednotlivá písmenka i na celé odstavce příběhu.
Víc světla nepotřeboval ani ten darebák kocour Ferdinand s drápy ostrými, jen do nich navléknout nit a látat kalhoty, zelené oči mu svítily jako baterky.
Myška Růženka se tak hluboce začetla do příběhu, vůbec netušila, že jí přes rameno nahlíží kocour Ferdinand.
Ten už měl drápy ostré jako jehly připravené, že jimi myšku Růženku polapí. Jen to milého darebáka kocoura Ferdinanda zajímalo, proč myška Růženka při čtení vzdychá, chichotá se a někdy i pláče. Také chvílemi zasněně hledí kamsi do knihovnického šera. Plný zvědavosti se kocour Ferdinand naklonil myšce Růžence přes rameno, ještě víc rozsvítil reflektory zelených očí a také se začetl.
Následujícího rána objevila paní knihovnice v jednom regále plném knih myšku Růženku a prohnaného kocoura Ferdinanda nad zamilovaným románem. Oběma se z očí koulely slzy velké jako hrách.
„Copak to pro pána krále čtete?“ nahlédla paní knihovnice do rozevřené knihy, začetla se a vzápětí také kropila stránky horkými slzami.
Později jedna náruživá čtenářka zamilovaných románů oznamovala, že právě v té knížce objevila některé stránky pokrápané slzami. A protože ji příběh také dojal, pokrápala slzami i stránky ostatní.
(Text z rukopisu Knihovnické rozpovídánky.)
Text a kresba © Richard Sobotka