Jindřiška Vrobelová: Vzpomínám – 75. let od konce války

Je to již mnoho let. Hodně se změnilo. Zestárli jsme. Něco se vytrácí z paměti, něco si nesu celý život. Vzpomínky, které se vryly hluboko, jsou na válečná léta.

Narodila jsem se v malebném prostředí Beskyd v početné rodině.

Bylo nás devět, já byla nejmladší.

Před válkou se nám žilo poměrně dobře. Rodiče se o nás dobře starali, byli jsme soudržná rodina.

Jindřiška Vrobelová

Od mládí, jako malá holka, jsem pomáhala v domácnosti s vařením, úklidem, se vším co bylo potřeba. Dělala jsem to ráda a měla radost, že mohu svým rodičům pomáhat. Sourozenci již byli z domu a tak jsem se dělila s rodiči a starší sestrou o vše, co s domácností souvisí. Rodiče nás vedli od útlého dětství k práci. Rodičů si velmi vážím, naučili nás pracovitosti, čistotě, slušnému chování. Lež a přetvářka tu neměla místo. Byl to poctivý dar do života. Rodiče byli velice hodní. Vzpomínám na jejich lásku a péči. Maminka byla přísnější, tatínek mi ledaco dovolil a přimluvil se za mě. Například, když jsme šli dlouhou cestu na pouť, nebo do kostela, měla jsem hlad, viděla různé pamlsky, to bylo lákadlo, tak mi je koupil. To víte, moc jsme toho neměli. Tatínek mi vždy dopřál. Maminka byla přísnější a na cestu brala svačinu z domu. Byla velice šetrná. Chodila bosa a teprve před cílem své cesty se obula.

Za války jsme při svých cestách často potkávali „Hitlerjungen“. V uniformách a jednom šiku pochodovali obcí.

Raději jsme se jim vyhnuli. Na koho se zaměřili, ten měl veliké potíže.

Báli jsme se jich pro jejich hrubé chování a nadřazenost, kterou neskrývaně dávali najevo.

Na horách byla práce velice namáhavá. Spoléhali jsme na své síly, obdělávali políčko, sekli louku, chovali zvířata. Z toho, co se urodilo, jsme si vyráběli na přilepšenou a něco málo prodávali turistům.

Tatínek pracoval jako lesní dělník, těžil a stahoval z lesa dřevo. Byla to práce velice těžká. Tehdy se těžilo ručně, pilou, sekerou. Odvoz byl koněm na skládku. Maminka byla v domácnosti a pomáhala tatínkovi na pasekách. Svítili jsme petrolejkou, vodu brali z místního potůčku a topili dřevem i šiškami. Přesto jsme si žili spokojeně. Panoval u nás klid a pohoda. Žili jsme skromně ale šťastně.

Vzpomínám na Vánoce. Vyzdobený stromeček domácími výrobky. První musela být zaopatřena zvířata. Když bylo vše hotovo, usedali jsme k štědrovečernímu stolu.

Bylo to krásné, když jsme se všichni sešli.

Zlom nastal, když nás zabrali Poláci. Chodili jsme do polské školy.

Pak nás zabrali po Mnichovu nacisté. Museli jsme do německé školy.

Když vypukla světová válka. Život se úplně změnil. Vše bylo najednou jinak. Lidé se začali jinak chovat.

Žilo se těžko a ve strachu co přinese nový den okupace. Báli jsme se o své rodiče. Školu nám Němci zavřeli a nastěhovali tam vojáky. Museli jsme chodit hodně daleko do školy.

V zimě napadlo mnoho sněhu a do školy se nedalo jít vůbec. Chaloupka zapadala až po střechu, jako v pohádce. Odhazovali jsme cely den sníh. Vytvořili jsme chodníčky okolo chalupy, ani nás v nich nebylo vidět.

Do školy jsem vyšla ráno a večer jsem se vracela.

Rodná chaloupka Jindřišky Vrobelové, její domov, kde vyrůstala spolu s početnou rodinou.

 

Brzo jsme poznali, co je to nacismus.

V okolí naší obce Němci pochytali válečné zajatce. Pro výstrahu je pověsili na sloupy u cesty, my museli chodit do školy kolem nich. Kdo pomáhal partyzánům a byl zajat, krutě s ním i s rodinou naložili. Byl mučen a zastřelen. Rodina poslána do koncentráku, dům vypálen.

Život za okupace byl čím dál obtížnější. V naší oblasti působil silný partyzánský odboj. Pravidelně chodili příslušníci „Jagdkomanda“ (protipartyzánské oddíly) a také pohraniční policie kolem našeho domu se psy. Chodili ve velkém počtu, báli se partyzánů. Bylo to pro nás velice stresující.

V té době také, když jste nenahlásili, že chováte zvířata, byl za to koncentrák.

Jednou jsme měli namále.

Znenadání stoupalo německé komando do hor a šli směrem k naší chalupě. Tatínek s bratry zrovna zabíjeli. Prase se vytrhlo a běželo ven. Naštěstí se jim ho podařilo včas chytit, než Němci došli k nám. Unikli jsme o vlásek.

I za to byl koncentrák.

Maso se muselo odevzdávat, šlo na frontu.

Často nad námi přelétávaly letecké svazy. Slyšeli jsme detonace v lesích, to když odlehčovali a shazovali pumy. Bylo to blízko nás.

Ohromné detonace se ozývaly, když bombardovali Ostravu.

Vzpomínám si, bylo to někdy v září roku 1944 pozdě v noci. Vzbudil nás hukot letadla. Kroužilo nad námi. Tatínek s bratrem šli ven. Nic nebylo vidět. Zanedlouho se vrátili pro jídlo a zase odešli do tmy. Později jsme se dověděli, že zde vyskočili parašutisté z Anglie, ze skupiny Wolfram. Jeden z parašutistů zavadil o střechu domu a spadl. Polámal si obě nohy. Léčila ho teta, která bydlela výš v horách.

Druhý se zachytil v korunách stromu. Bylo nutné mu rychle pomoci, zahladit stopy, zakopat padák, poskytnout jim informace o místě jejich seskoku, aby se mohli zorientovat.

Bylo to pro nás velice nebezpečné.

Tu noc seskočili nad naší obcí čeští vojáci, kteří prodělali výcvik v Anglii a byli poslání do Beskyd. Jejich úkolem bylo bojovat proti nacistům. Organizovat a rozšiřovat odbojovou činnost.

Následující dny fašisté pročesávali okolní lesy, hledali parašutisty. Jednoho parašutistu zadrželi. Byl to radista. Výsadek ztratil spojení.

To jsme se dověděli později.

Ke konci války se perzekuce proti našim občanům ještě vystupňovala. Nacisté byli krutí k lidem, kteří pomáhali partyzánům.

Do hor a širokého prostoru Beskyd postupovaly speciální protipartyzánské jednotky. Kanony jenom duněly. Akce byla osobně řízená K. H. Frankem. Mnoho lidí tehdy zahynulo, civilisté, partyzáni, pomocníci odboje. Základna rozmetána. Avšak odbojové hnutí se jim nepodařilo úplně zničit. Ztrát na životech však bylo hodně.

Muže stříleli, ženy posílali do koncentračních táborů, často i děti.

Velice dobře si vzpomínám na svého učitele, měli jsme ho moc rádi – byl naší autoritou. Tehdy osmadvacetiletý, měl tři děti. Ve třídě byl přísný, neměl rád vyrušování a hluk. Prožíval velké napětí. Nevěděli jsme, že je napojen na partyzány. Byl neustále ve střehu. Každou chvíli čekal, že si pro něho mohou přijít.

Přišel však den, který jsme nečekali. Jako z čistého nebe byli všichni muži ve věku 16 až 60 let odvedeni do místního hostince, včetně tatínka. Všichni se tam ani nevešli. Probíhalo “Stanné právo“. Muži byli postaveni do řady. Nacisté odpočítávali. Kdo musel, vystoupil, byl odsouzen a zastřelen.

Byla to dlouhá noc.  Čekali jsme dlouho na tatínka, čas se vlekl.

Náš učitel byl jeden z prvních odsouzených a popraven. Spolu s ním řada dalších. Některé ženy poslány do vězení a koncentračního tábora. Mnoho z nich se osvobození nedočkalo.

Vždy, když si vzpomenu, ne nejde zapomenout…

I po tolika létech …

Moc bych si přála, aby naší potomci již nikdy nepoznali krutosti války, které jsme museli prožít.

Nikdy jsme nechtěli vzpomínat válku. Rodiče o tom neradi mluvili. Nedovedli jsme si představit, že by se něco podobného mohlo ještě opakovat. S přibývajícími léty si uvědomuji, že je potřebné o tom hovořit, vzpomenout na ty, kteří položili životy.

Nezapomínám a je mi úzko.

Po válce jsme se dověděli, že měl naší obec stihnout podobný osud jako Lidice.

Dva moji bratři byli totálně nasazení na nucené práce v Německu. Nejstarší v Berlíně – při bombardování utekl. Druhy v Hannoveru, je dodnes nezvěstný, nevíme, kde je pochován. Třetí bratr pak v Itálii v Římě.

Nejstarší sestra padla v posledních dnech války. Zůstaly po ní dvě malé děti.

Byly poslední květnové dny a vzduch voněl šeříky, fronta se nezadržitelně blížila. Nemohli jsme se dočkat a vroucně si přáli osvobození. Jak jsme jen byli šťastni. Byl konec války. Dočkali jsme se.

To na co jsme tak dlouho čekali se stalo skutečností.

Jak smutné – ještě v posledních dnech umírali lidé, vlastenci. Umírali vojáci, umírali civilisté. Jako by té krutosti nebylo dost.

Nejstarší bratr po útěku z nuceného nasazení v Berlíně se vydal k partyzánům do Beskyd. Zde se setkal s Murzinovou skupinou.  Byl však velice oslaben tvrdou prací, napětím z bombardování Berlína i nedostatkem jídla. Tvrdý život v horách by nevydržel. Proto se vrátil domů. Oholil se, upravil se – a vzápětí si pro něj přišli nacisté. Měli již zprávu, spíše udání, že je v horách u partyzánů. Kdyby ho nezastihli doma, byl by to pro nás konec.

Nebýt konec války nepřežili jsme.

Němci již utíkali…

Dlouhých šest let strachu, dlouhých šest let jsme čekali na svobodu!

Byli jsme vděčni, že utrpení končí. Byli jsme vděční, že jsme přežili. Mnozí to štěstí neměli.

Vzpomínám, jako vždy se do očí derou slzy.

Vzpomínám a vyjadřuji poděkování osvoboditelům, sovětské armádě a spojencům. Skláním se před padlými.

Vážím si, že žiji v míru.

Mladé generaci přeji od srdce, aby nikdy nezažila, co jsme museli za okupace zažívat my.

Nezapomínejme!

Jindřiška Vrobelová, Jerlochovice, Fulnek

 

Jindřiška Vrobelová se narodila v oblasti Beskyd v malebném údolí Morávky, části Nytrová, okres Frýdek. Zde prožila válku. Přestěhovala se a provdala do Fulneku. V poslední době vzpomíná na těžké období za druhé světové války, na nezměrné utrpení, které musela rodina prožit.

Foto © archiv Ladislav Blahuta

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *