Opožděná reportáž. HOŘKÝ NÁVRAT – Životní příběh plukovníka v. v. Jana Fajkuse

V roce 2020 uplynulo 75 let od konce druhé světové války. I po tak dlouhé době je dobré připomenout osudy těch, kteří tehdy od samého začátku bojovali za svobodu vlasti. Jedním z nich byl i  plukovník v. v. Jan Fajkus.

 Životní příběh plukovníka v. v. Jana Fajkuse.

Prosinec 1992. Pošmourné odpoledne. Seděli jsme v sešeřelém bytě v Žerotínově ulici ve Valašském Meziříčí, nedaleko tehdy ještě existujících kasáren. Měl jsem před sebou vyrovnaného muže, který držením těla ani v osmdesáti letech nezapřel vojáka. Ve volném čase pracoval na zahrádce, ale to pro něho bylo málo, až do vysokého věku byl předsedou okresního výboru Svazu bojovníků za svobodu.
Z lidí ve městě jen málokdo věděl, že za druhé světové války bojoval za svobodu své vlasti v západní armádě. A už nikdo si nepamatoval, že po návratu ho doma namísto zaslouženého uznání čekaly jen křivdy.
Vyprávěl svůj příběh klidně, bez vzrušení, jen s trochou hořkosti.
Hovořili jsme o tom, že křivdy musí být jednou napraveny. A že činy těch, kteří se statečně a s odvahou v srdci postaví na obranu své vlasti nesmí být zapomenuty.
Kladl jsem Janu Fajkusovi, plukovníkovi ve výslužbě otázky a on na ně věcně odpovídal.
Jeho výpověď má svou platnost i v dnešní době.

Jan Fajkus se narodil 13. 6. 1912 nedaleko Těšína. Jeho otec, voják z povolání, byl posádkou nejprve v Hranicích, od roku 1927 pak ve Valašském Meziříčí. Právě toto město se jeho synovi Janovi stalo později domovem téměř na celý život.
Jan ovšem zpočátku na dráhu profesionálního vojáka nepomýšlel. Vystudoval vyšší průmyslovou školu strojnickou v Ostravě, potom pracoval u Bati ve Zlíně.
Zásadní zlom v jeho životní dráze nastal roku 1934. Narukoval jako voják prezenční služby nejprve do Košic, potom do Plzně. Právě tady se rozhodl nastoupit do zbrojní školy a stát se vojákem z povolání. Podmínky k prohloubení technických znalostí v oboru, a zejména možnost dalšího rozvoje tam měl ty nejlepší. Stal se důstojníkem technické zbrojní služby. Zařazen na II/5 oddělení Ministerstva národní obrany kontroloval a přejímal pro vojenskou správu zbrojní materiál, konkrétně munici. Do rajonu jeho působnosti spadalo 13 podniků na Moravě.
Relativně poklidný život ukončila mobilizace v září 1938. Pro poručíka Jana Fajkuse nastalo intenzívní období se zajišťováním dodávek vojenské munice. Po demobilizaci zase naopak, kdy až do srpna 1939 prováděl likvidaci výroby pro vojenské účely v jednotlivých podnicích.
Po demobilizaci se jeho život začal orientovat ryze civilním způsobem. Z nabídek učitele autoškoly nebo kontrolora v jednom pražském podniku se rozhodl pro výhodné místo u pobočky Sigma, která sídlila v Newcastlu v Anglii. Než však mohl využít platný cestovní pas a výjezdní vízum, už bylo na výjezd z republiky příliš pozdě. Události té doby se řítily vpřed závratným tempem. Nedalo se předvídat, co přinese příští den, ani co přinesou příští hodiny.

Další zásadní zvrat nastal 6. prosince 1939. Co se tehdy událo, pane plukovníku?

„Nezačalo všechno až v onu středu. Už od prvých dnů okupace jsem se zapojil do ilegální organizace Obrana národa. Velitelem ostravské oblasti byl štábní kapitán Mácha, spojení zajišťoval poručík Čestmír Rusek. Já jsem dostal za úkol organizovat Obranu národa ve Valašském Meziříčí. Organizace však byla vyzrazena. Začalo zatýkání, nejprve v Brně pak v Olomouci. Počátkem prosince 1939 také v Ostravě, kde zatkli štábního kapitána Máchu. Jeho pobočníkovi Ruskovi se podařilo uniknout. Přijel mne varovat a protože měl spojení na železniční Obranu národa, tak se nám podařilo v onu středu 6. prosince 1939 uniknout na Slovensko. Chtěli jsme se dostat přes Jugoslávii na západ, proto naše další cesta logicky vedla do Maďarska, jeho hranice v té době sahaly až k Novým Zámkům.“

Tam došlo k další dramatické události.

„Chytili nás. Byli jsme hloupí a nezkušení. Chtěli nás předat zpátky na Slovensko, ale to jsme odmítli. Poručíka Čestmíra Ruska však Maďaři vydali Němcům, už jsem ho nikdy neviděl. Nás ostatní transportovali nejprve do věznice v Komárně, pak nás odvezli do Budapešti.“

V Budapešti vás umístili nejprve do vězení v kasárnách Marie Terezie. Dalším vězeňským postem byla pevnost Citadela na břehu Dunaje naproti budovy Parlamentu. S jakými pocity vzpomínáte na tehdejší pobyt v Budapešti?

„Někomu se to bude zdát divné, ale je skutečností, že právě pobyt v maďarské věznici v Citadele patřil k nejkrásnějším obdobím mého odboje. Sešlo se nás tam kolem padesáti. Příliš velké pohodlí jsme neměli, ale zacházeli s námi celkem slušně. Věznění jsme snášeli statečně. Pořád jsme byli plni nadšení a odhodlání bojovat za svou vlast. Abychom času využili co nejlépe, vzdělávali jsme se navzájem. Každý den měl některý z nás přednášku ze své profese. Mimo jiné to byl také historik profesor Nigrin z Uherského Hradiště, přednášel o řecké mytologii a římských dějinách. To byly krásné chvíle, rád na ně vzpomínám.“

Čas běžel. Zřejmě jste nemínili prožít válku v budapešťské Citadele pořádáním přednášek.

„Byli jsme vojáci. Po celou dobu jsme věděli, že se musíme pokusit o útěk. Vše nejnutnější na cestu jsme měli stále připraveno. Jak to provést? Z pevnosti jsme chodili pro vodu k hydrantu asi sto metrů daleko. Tam jsme jednoho mrazivého dne při mínus čtyřiceti zahodili kbelíky a dali se na útěk. Vojáci sice stříleli, ale jestli při tom mířili, nebo jaké měli patrony, to nevím. Dva chytili. Třem se nám utéct podařilo.“

Ztraceni v mrazivé Budapešti, to zřejmě nebyl dobrý pocit.

„Naštěstí pro nás se podařilo uprchnout také nějakému Borisovi. Měl kontakt na konspirační byt v Budapešti a také na francouzský konzulát, kde zřídili na chodbě za výtahem úřadovnu pro uprchlíky. Tři dny jsme právě tam čekali než nás nakontaktoval někdejší průvodce pražského Čedoku se sdělením, že náš transport do Jugoslávie je zajištěn. Na ten okamžik jsme čekali. Ale vlak, ve kterém jsme měli Budapešť opustit, měl v mrazivém počasí tři hodiny zpoždění. Tak jsme do pohraniční vsi Kiskunhalas namísto o půlnoci přijeli až druhý den v poledne. Tam nás sice čekala spojka, ale mužský rozpačitě krčil rameny, za bílého dne nás převést přes hranici do Jugoslávie nemohl, a na těch několik hodin do setmění nás k sobě domů vzít nechtěl. Bylo nás celkem deset a jít v malé pohraniční vsi bez znalosti maďarštiny do místní hospody, to bychom byli příliš nápadní. Nakvartýrovali jsme se do jakési roubené šopy, tam jsme vyčkali do setmění. Za tmy pro nás přijely dvoje saně. Celkem svižně ujížděly zasněženým terénem. Nedaleko před hranicí nás kočí vysadili, ukázali do tmy a řekli: „Tudy půjdete, směr Jugoslávie.“ Práskli do koní, zanechali nás na pospas dalšímu osudu.“

Tam dál už byla vytoužená Jugoslávie…

„Hned na hranici nás zajala srbská hlídka. To už bylo v pohodě. Pracovníci Červeného kříže nám zajistili ubytování a stravu, také dopravu do Bělehradu. Jeli jsme po železnici všelijakými oklikami, protože hlavní trať hlídala pátá kolona spolu s gestapem. V Bělehradu jsme zakotvili ve Slovanském domu. Chtěl jsem poslat zprávu domů, že jsem v pořádku. Věděl jsem, že v nedalekém Kruševacu má Sigma Olomouc pobočku. Domluvil jsem se s jejich pracovníky na schůzce. Jenže doprava byla značně nepravidelná, takže jsem dorazil na smluvené místo až v době, kdy už mne nikdo nečekal. Navíc mne cestou nazpátek zajala patrola. Jediným mým dokladem byl anglicky psaný dopis. Angličtině žádný z patroly nerozuměl, tak mne dopravili na policejní ředitelství v Bělehradě. Odtud mne vyexpedovali zpátky do Slovanského domu. Měl jsem velké štěstí, protože v té době už jsme měli zajištěna místa v Orient expresu na cestu do Cařihradu.“

Ani tato cesta nebyla bez komplikací.

„Bulhaři nepovolili transport uprchlíků přes své území, museli jsme cestovat přes Thessaloniku v Řecku. Konečně Cařihrad! Prožili jsme v něm tři dny, prohlédli si město i Dardanely. Pak odjezd Taunus expresem přes Ankaru a syrský Halab do překrásného hlavního libanonského města Bejrutu. Tady jsme prožili téměř celý měsíc.“

Vašim konečným cílem však nebyl Blízký Východ, ale Francie, nebo Anglie.

„O Anglii se v té době ještě vůbec nehovořilo. Cílem byla Francie, kde se formovaly naše jednotky. Z Bejrútu jsme se dostali lodí nejprve do Marseille a odtud do Agde. Tam jsem byl v hodnosti poručíka zařazen jako zbrojní důstojník k 2. pěšímu pluku.“

Ve Francii došlo v té době ke zformování poměrně značné síly československého vojska.

„Svým způsobem šlo o optický klam. Ve Francii totiž pracovalo značné množství Slováků, jako cizinců, někteří už tam žili deset i dvanáct roků, založili rodiny a jejich vztah ke vzdálené vlasti byl minimální, pokud vůbec nějaký. Po vyhlášení všeobecné mobilizace ve Francii museli také narukovat. A protože byli cizinci, přišli mezi nás. Tak se naše jednotky rázem rozrostly na počet 12 000 mužů. Jenže po kapitulaci Francie 17. 6. 1940 se tito „vlastenci“ vrátili ke svým rodinám a ke své práci. Do Anglie nás tak přišlo pouhých 4 500 mužů, z toho na pozemní vojsko připadlo 2 800 mužů.“

Váš přesun z Francie do Anglie měl přídech nejistoty. Francouzi se sice zavázali dopravit československé jednotky do Anglie, ale když už jste byli na palubách lodí donutili vás opustit je.

„Bylo tomu skutečně tak. Situace nabývala na dramatičnosti. Nakonec nás zachránil náhodný konvoj. Dostal jsem se na uhelnou loď Neurálie, spalo se na železné palubě.“

Váš pobyt v Anglii se začal datovat od července 1940.

„Byli jsme na základně v Cholmondelex parku. Tam jsem dostal výcvik parašutisty s předpokladem, že budu vysazen na československé území. Všechno nakonec dopadlo jinak. Během výcviku jsme museli absolvovat pět seskoků. Při třetím z nich, který jsme prováděli v noci, jsem po velmi tvrdém dopadu utrpěl dvojnásobnou kompresní frakturu páteře. Následovala čtyřměsíční nemocniční léčba. Úraz mne poznamenal na celý život, páteř mne zlobila ještě i po válce a vlastně už nikdy jsem se necítil být docela fit. Po opuštění nemocnice nebyl s mým dalším zařazením velký problém. Totiž ještě před nástupem na paravýcvik jsem byl jako zbrojař našim ministerstvem vyslán na stáž do anglických zbrojovek, takže jsem se po vyléčení hlásil právě do této služby. Jako zbrojní důstojník, specializovaný na přejímku zapalovačů pro protiletadlové granáty, jsem pak v Anglii sloužil v hodnosti kapitána až do konce války.“

Válka nakonec dospěla ke svému závěru, čekal vás návrat domů. Návrat vítěze, vítání, květiny…

„Domů jsem se nedostal hned po skončení války. V hodnosti kapitána jsem byl rozkazem přidělen jako styčný důstojník u britských a amerických invazních jednotek do Norska, kde bylo v té době koncentrováno na 400 000 Němců. Odtud jsme repatriovali československé vojáky a občany. Projel jsem téměř celé Norsko až po Narvik a dále za severní polární kruh. Pak mise skončila. O Vánocích pětačtyřicátého roku jsem se v hodnosti štábního kapitána vracel přes Frankfurt a Londýn do Prahy.“

Jaké bylo uvítání v Praze?

„Euforie z vítězství už tou dobou opadla. Navíc pro mne nebylo zařazení, vrátil jsem se totiž příliš pozdě, všechna místa už byla obsazena. Nakonec mne přidělili k muničnímu oddělení Ministerstva národní obrany. Sloužil jsem tam jen do června 1946. Protože jsem znal anglicky i německy, byl jsem delegován do restituční mise pro vojenské záležitosti ministerstva zahraničních věcí a přidělen do americké zóny v Německu. Našim úkolem bylo posílat zpátky do vlasti vojenský materiál, který byl zavlečen do Německa právě z Československa. Tato mise trvala dva roky, takže domů jsem se vrátil definitivně až ve druhé polovině roku 1948.“

To už bylo po únoru…

„Věděl jsem, že nám západním vojákům nejsou lidé v armádních kruzích příliš nakloněni. Byli jsme v Anglii šest let, cítili jsme jinak. Měl jsem za manželku Angličanku. Přesto jsem věřil, že se přes všechny změny, ke kterým v Československu došlo, najde dost rozumných a schopných lidí, kteří nedopustí aby došlo k nějakým nesrovnalostem. V tomto ohledu jsem byl velice zklamán. Nenašlo se pro mne žádné umístění. Proto jsem byl od června 1948 odeslán na nucenou dovolenou a od 1. ledna 1949 z armády propuštěn.“

Nevzdal jste to, našel jste si v Praze práci v podniku Léčebná mechanika.

„Zpočátku jsem se domníval, že snad došlo k nějakému nedopatření. Že někdo přijde, všechno vysvětlí a omluví se. Pracoval jsem v podniku Léčebná mechanika pouhé tři měsíce, když skutečně přišli. Stalo se tak ve čtvrtek 17. listopadu 1949. Vysvětlovat něco se vůbec nenamáhali, rovnou mne zatkli. Během domovní prohlídky zabavili nějakou korespondenci. Nejprve mne odvezli do Bartolomějské ulice číslo 4., potom přemístili do samovazby v Mladé Boleslavi. Manželka, když viděla bezvýchodnost situace, vrátila se s dcerou a synem do Anglie, tam v roce 1969 zemřela.“

Co vlastně proti vám měli?

„Pravým důvodem mého zatčení byla skutečnost, že jsem byl důstojníkem západní armády. Domovní prohlídka byla jen taková kamufláž. Museli ji opakovat, potřebovali totiž nějaký doklad proti mně. Nakonec mezi listinami objevili vcelku bezvýznamný papír v němž se jednalo o úhradu dlužných diet za restituce, avšak označený písmeny dův., tedy jako důvěrné. Nic víc. Na základě toho jsem byl obžalován z nedbalého uchovávání vojenského tajemství. K pěti měsícům, které jsem si mezi tím ve vyšetřovací vazbě odseděl, mi soud na Hradčanech pod Loretou přidal ještě dva. Ani pak jsem se nevrátil domů, ale byl jsem přemístěn do tábora nucených prací na Mírově. Teprve dodatečně mi soudní komise v Praze 1 doručila rozsudek podle kterého jsem byl zařazen do tábora nucených prací na celkovou dobu 18 měsíců.“

Takže to bylo celkem sedm plus osmnáct měsíců, tedy více než dva roky trestu, a vlastně za nic.

„Odseděl jsem jen čtrnáct měsíců. Pracovní tábor byl totiž v závěru roku 1951 předčasně rozpuštěný. Tak jsem se sice octl na svobodě, ale jako druhořadý občan.“

 Neodvolal jste se, nebránil, nežádal rehabilitaci?

„Byla to absurdní doba. Až v roce 1965 jsem obdržel přípis, který mi oznamoval, že jsem byl zproštěn zařazení v TNP (Tábor nucených prací) Mírov, že bylo neoprávněné, neboť v době mého zařazení do TNP Mírov příslušný zákon již neplatil. Napsal jsem žádost o rehabilitaci. Řízení se uskutečnilo, během jednání na mne chrlili čísla paragrafů jako z kulometu. Když jsem se zeptal, co to znamená, bylo mi řečeno, že od té doby už několikrát proběhla amnestie a že všechno už je vymazané. Tomu jsem se vzepřel. Mně přece neměl kdo ani proč udělovat amnestii, když jsem nic neprovedl. Žádal jsem o obnovu procesu. Ten v roce 1969 skutečně proběhl. Byl jsem zproštěn viny s tím, že se mé obvinění nezakládalo na pravdě a byl jsem rehabilitován v plném rozsahu. Ovšem bez jakéhokoliv odškodnění.“

Jak jste po propuštění z TNP Mírov žil, pane plukovníku, kde jste byl zaměstnán, jak se vám během těch obtížných let dařilo?

„Začínal jsem u Pozemních staveb jako zámečník, šofér a závozník. Nebylo to pro mne snadné, stále se u mne projevovaly následky úrazu páteře, nemohl jsem nahazovat lopatou štěrk z řeky Bečvy na korbu nákladního auta. Pak se mi podařilo dostat se do Komunálu, kde jsem mistroval jedinému učni. Zdánlivá pohoda netrvala dlouho. V té době se totiž začalo razit heslo o převedení 70 000 kancelářských sil do výroby. Já měl být jednou z nich a posílit ostravské hutě a doly. Tak jsem raději odešel do závodu Silnice Valašské Meziříčí. Tam jsem začínal jako normař, pak jako strojní technik. Chtěli mne dokonce udělat vedoucím pobočného závodu pro sklady a opravy strojů, jenže na ředitelství v Ostravě potřebovali obsadit místo hlavního mechanika, tak jsem nastoupil tam. Idylka trvala jen do prověrek v roce 1958, zřejmě jsem ještě nebyl dost převychovaný, tak jsem se vrátil k lopatě. Pak už si mne tajemníci hlídali, abych kromě lopaty jiné místo nedostal. Pracoval jsem ve Sklárnách ve Valašském Meziříčí jako seřizovač. Přešel jsem do Okresního průmyslového podniku ve Valašském Meziříčí, tam jsem začínal jako normař, pak jako mistr, zástupce vedoucího, samostatný vývojář a dokonce jako vedoucí vývojového oddělení. To sice bylo pěkné, ale finančně mne stále drželi dole. Až do roku 1968 jsem byl stále pod dozorem. Teprve v tomto převratném roce se nakrátko situace obrátila k lepšímu. Vrátil jsem se do podniku Silnice na místo hlavního mechanizátora. Blížil se totiž důchod a vyšší příjem byl pro mne existenční záležitostí. Pak ještě i v důchodu jsem dva roky různě brigádničil. Potom už jsem se doma věnoval jenom zahrádce.“

Pozdržme se chvíli u onoho památného roku 1968, přes všechny okolnosti jste zůstal vojákem, jaká to vlastně tehdy byla doba?

„Jako voják z povolání mám pro vojáky citlivé místo, ale cizího vojáka na vlastním území jsem ochoten uvítat jen jako hosta, nikoliv v roli ochránce. Obsazení Československa pěti armádami znamenalo pro mne velké zklamání. Co se dalo tenkrát dělat? Dubček je sice nechtěl, ale jiná skupinka politiků je pozvala. Nikdo se nemínil angažovat, armáda, ani strana a ani vláda. Tak co? A Rusové se jenom divili, jak snadno se k nám dostali. Oni toto území potřebovali vojensky obsadit, to všichni dobře víme, ale nedoufali, že se sem dostanou tak snadno. Věděli jsme, že nám nikdo nepomůže, že se ze všeho musíme vyhrabat vlastními silami, vlastní dovedností. Pro mne to nebylo snadné období. Kam jsem se v té době hnul, stále mi byl někdo v patách. V Brně během veletrhu, jen jsem usedl na lavičku, abych si trochu odpočinul, už mne fotografovali.“

 A co rok 1989?

„Bylo jasné, že se všichni musíme uskrovnit. Ale to vědomí, že jsme konečně svobodní, že můžeme říkat co chceme, že můžeme jet kam chceme, že nás nikdo nehlídá, to přece za uskromnění v té materiální oblasti stojí za to!“

 Jistě jste si na bouřlivý listopad 1989 udělal jako voják vlastní názor.

„Muselo být v tehdejší době ve straně dost rozumných lidí, kteří nedopustili, aby se to vření neproměnilo v bratrovražednou záležitost. Strana měla v té době v rukou armádu, policii, STB, milici. Když si uvědomíme, jak straníci dokázali jiné věci zarazit hned v zárodku, pak těch 20 000 studentů nemohlo v Praze převrat udělat. Ve vedení už věděli, že jsou v koncích, že ten dějinný zvrat musí nastat.“

Co pro vás osobně znamenala polistopadová doba?

„V osmdesáti letech, objektivně posouzeno dosti pozdě, jsem se dočkal plné osobní i vojenské rehabilitace. Byl jsem povýšen do hodnosti plukovníka. A minulost? Co nad ní napláčeme, co naděláme!“

 

Zleva Radko Linhart, pekař, sportovec, odbojář, plukovník v. v. Jan Fajkus, voják, Antonín Chromek, sochař, autor soch T. G. M. v Rožnov p. R. a jinde.  Setkání u Radko Linharta na Dolní Bečvě. 

Plukovník ve výslužbě Jan Fajkus zemřel zcela banálním způsobem, když jej v závěru října 1996 během chůze po chodníku s nákupem v tašce srazil chlapec na bicyklu. V té době už čtyřiaosmdesátiletý muž narazil hlavou na obrubník tak nešťastně, že následující tři týdny v nemocnici pouze přežíval. Z kómatu se probíral jen na krátké okamžiky, aby s úsměvem pohlédl na svět, který mu nenávratně mizel.
Brzy na to obdrželi jeho přátelé a známí poslední pozdrav tohoto čestného a statečného muže.

Valašské Meziříčí, 15. 11. 1996, Czech republic.
Drazí přátelé,
řízením nevyzpytatelného osudu i nešťastné náhody jsem veden k tomuto smutečnímu oznámení, že dnem 15. listopadu 1996 už nejsem mezi Vámi živými.
Po dlouhém a smutném bezvědomí rozloučil jsem se s životem, se všemi jeho radostmi a strastmi, které doba přinášela.
Ctil jsem vždycky zákony pravdy, spravedlnosti a lásky, věren sám sobě, i svědomí, že jsem nezůstal ušetřen chyb a zklamání. Život jsem měl rád, stejně jako své nejbližší a přátele.
Už jsem vešel do světa Vašich vzpomínek s vírou, že zemřel jen ten, na kterého se zapomnělo.
Váš Jan Fajkus, plukovník v záloze.

Tak odezněl životní příběh jednoho člověka. Takto odcházejí vojáci, jimž byla vlast vším, kteří po celý život hrdě nesli prapor statečnosti a cti a nikdy se mu nezpronevěřili.
Dnes už je to všechno jen historie.

Jan Fajkus, technik, narozený 13. 6. 1912 v Zamarsku u Těšína, bytem ve Valašském Meziříčí. Odtud odešel 6. 12. 1939 jako důstojník z povolání do zahraniční armády. Útěk volil přes Maďarsko, Turecko. Dne 30. 3. 1940 přijel do Francie, sloužil u Čs. vojenského 2. pěšího pluku. Okupovanou Francii opustil lodí ze Seté do Liverpoolu v Anglii, kam přijel v červnu 1940. Tady sloužil u Čs. vojenského 2. praporu. V roce 1942 byl po zranění převelen k britskému válečnému průmyslu pro kontrolu a přejímky protiletadlové munice. Po ukončení války byl MNO (Ministerstvem národní obrany) přidělen jako styčný důstojník k okupační armádě v Norsku, působil tam až do listopadu 1945. Po propuštění z armády pracoval jako mechanik u n. p. Léčebná mechanika Praha, kde byl 11. 11. 1949 zatčen a souzen a odsouzen k zařazení do TNP (Tábor nucených prací) Mírov. Koncem roku 1950 byl propuštěn. Pracoval na různých pracovištích ve svém bydlišti. V období let 1968 až 1970 pracoval jako hlavní mechanizátor u národního podniku Silnice ve Valašském Meziříčí. Pak odešel do důchodu. Roku 1990 byl jmenován do hodnosti plukovníka. Zemřel 15. 11. 1996. Vyznamenání: Válečný kříž 1939-45, Medaile „Za zásluhy 1. stupně“, Pamětní medaile Francie a Velké Británie.

Text a foto © Richard Sobotka

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *