Krušnohorské pověsti.
Při fotografování zvěře jsem hnedle poznal celé Krušné hory jak v létě tak i v zimě. Při focení jsem potkal i zajímavé lidi, ale ponejvíce lesáky z povolání – i myslivce (nimrody). Často vzpomínám na dva „lesní učitele“ – od nich jsem se ohledně života v lese mnohému naučil. Bohužel už oba nežijí.
Na louce pod Špičákem jsem jednou potkal starou babičku „kořenářku“, která sbírala léčivé byliny. Dali jsme se do řeči o bylinkách a o všem možném. Babička „kořenářka“ byla doslova chodící kronika z Krušných hor. Zeptal jsem se jí na nějakou pověst a hned začala vyprávět o pánu těchto hor, kterému říkají „Krušnohorský duch Bukaj“. Občas se prý zjevuje při procházkách po svém panství, kdy na sebe bere různé podoby. Spatřili prý ho v okolí Klínovce nebo Plešivce. Kdo chce Bukaje vidět, musí jít o „Svatojánské noci“ do hlubin lesa.
Za svého pomocníka prý Bukaj má skřítka „Lesníčka“. Ten může mít podobu pařezu, bludného kořenu, může vypadat jako strom, ale může mít podobu i vzácné horské byliny, třeba arniky.
O duchu Bukajovi a Lesníčkovi si horalé vyprávějí za dlouhých zimních večerů. Třeba jak se kterýsi dřevorubec Bukajovi posmíval v hospodě na Klínovci. Ostatní drvaři ho varovali, že ho Bukaj za ty řeči potrestá, ale jen mávl rukou a vydal se lesní cestou domů do Suché. Jen vešel za první strom lesa snesla se mlha. Dřevorubec cestu dobře znal, ale mlha houstla, brzy neviděl na krok. Dřevorubec se motal a motal, nakonec z lesa vyšel až u vesnice Pernštejna u Ohře, pořádně daleko od svého domova v Suché. Ale byl rád, že v lese nezahynul, duchu Bukajovi se už nikdy neposmíval.
Jindy si mladý myslivec vyšel se svou milou – na čekanou. Zeptala se ho, jestli věří pověrám o Bukajovi, Jen se smál, že žádný Bukaj není. Celý nedočkavý si krátil cestu kosodřevinou zvanou „Oceán“. Pak až po návratu domů zjistil, že v kosodřevině, kde odpočíval s milou, odložil dalekohled. Vrátil se, ale to místo a ani dalekohled už nikdy nenašel. Možná si ho vzal Bukaj.
Na jednom vandru jsme odpočívali v hospodě „U pašeráka“. Při výborném menu i truňku jsme si vyprávěli o Krušných horách. V sousední skupině seděl znalec zdejších hor a dobrý vypravěč, který znal zřejmě pověst o duchu Bukajovi. Vyprávěl o tom, jak Bukaj dovede trestat posměváčky.
Na jedné samotě v Bludné bydlela horalka Andula, jezdila na kole do Abrtam, kde pracovala v továrně na výrobu rukavic. Když padla zmínka o Bukajovi, jen se smála. Duch Bukaj ji chtěl za její posměšky drobátko postrašit. Proměnil se v jelena čtrnácteráka a sotva ho Andula při jízdě na bicyklu do továrny minula, zatroubil jako říjný jelen. Andula se nelekla, ale jako správná horalka křikla: „Jedeš ty potvoro!“ Přesto raději ujížděla co nejvyšší rychlostí, nohy v pedálech jen kmitaly. Ale pořád za sebou slyšela dusot a supění. Z posledních sil dorazila do Abrtam. Tam Bukaj mínil, že Andulu dostatečně vytrestal. Zatroubil na rozloučenou, proměnil se zpátky do své podoby, usedl na pařez a smál se, jak Andulu vystrašil. Jenže ten pařez – to byl Lesníček. „To musíš sedět právě na mně?“ ohradil se. „Promiň, Lesníčku,“ omluvil se Bukaj. A smál se dál.
Zadýchané Andule ve fabrice nikdo nevěřil. Ale kterýsi lesák zaslechl vyprávět o jelenu čtrnácterákovi a v představě krásné trofeje popadl flintu, hned spěchal do lesa. Kde byl jelenu čtrnácterákovi – Bukajovi v té chvíli konec!
Příběh o Andule a Bukajovi v podobě jelena se stal součástí myslivecké latiny a lesáci si tuhle historku podnes při pivě vyprávějí. Když jsem ji v hospodě „U pašeráka“ slyšel napadlo mi, jestli ten vypravěč nakonec nebyl sám „Krušnohorský duch Bukaj“, který také občas chodí do „Pašeráka“ na pivo…
Text a kresby © Jaroslav Holler