Kdo může za to, že jsme vzdělaní

Učitelské povolání ani v současné moderní době se všemi technickými vymoženostmi není snadné. Netřeba se ohlížet do příliš vzdálené minulosti, ještě na začátku 20. století se od učitelů vyžadovalo kromě vynalézavosti i jisté odhodlání. Zvláště v jednotřídkách škol na hornatém a pasekářsky osídleném terénu, kde některé škola existovala v jedné pronajaté místnosti letité dřevěnice. Tam pojem „vysoké učení“ neznamenal úroveň vzdělanosti, ale umístění školy vysoko v horách. Někdy i více než sedmdesát dětí od těch nejmenší až po třináctileté se tam tísnilo v jednotřídce. Přesto díky panu učiteli z nich vyrostli pracovití a vzdělaní lidé.

Možná za všechno může podnes vážený, uctívaný a oslavovaný český a římský král Karel IV. Právě jeho rozhodnutím byla dne 7. dubna 1348 v Praze založena nejstarší univerzita ve střední Evropě, podnes zvaná a uznávaná Univerzita Karlova.

Vzdělanost byla v té době výsadou vyšší společnosti a gramotnost se jen s obtížemi dostávala mezi střední společenské vrstvy a zejména mezi prostý lid.

Dvě jména, dvě výročí. Od úmrtí učitele národů Jana Amose Komenského v roce 2020 uplynulo 350 let a od smrti rakouské císařovny Marie Terezie 240 let.

Jan Amos Komenský je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů. Narozen 28. března 1592 na jihovýchodní Moravě, zemřel  15. listopadu 1670  v Amsterodamu, byl posledním biskupem jednoty bratrské a jedním z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů.

Během svého života si získal renomé především jako pedagog, respektive jako  teoretik pedagogiky a autor mnoha spisů z tohoto oboru. Byl jediným tvůrcem originální, filosoficky ukotvené pedagogické soustavy v českých zemích. Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice.

Už za života J. A. Komenského získaly mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená) a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).

Literární odkaz Jana Amose Komenského, který byl coby nekatolík nucen od roku 1628 působit a nakonec i zemřít v exilu, je velmi obsáhlý a různorodý. Psal nejen latinsky, ale také bohatou a působivou češtinou. Tvořil spisy encyklopedické, jeho ideálem byla pansofie (vševěda), objímající veškeré tehdejší vědění. Zanechal však také díla teologická i teosofická, hymnologická i hymnografická či všenápravná (výchovná, ale přesahující rámec didaktiky). Do obecného povědomí se zapsal také jako autor nejslavnějšího česky psaného díla 17.století s názvem labyrint světa a ráj srdce.

V časech J. A. Komenského bylo vzdělávání ponejvíce záležitostí klášterů.

Negramotnost, tedy neschopnost číst a psát, byla až do 19. století i v dnes vyspělých zemích velmi vysoká, především na venkově, kde podle mínění vrchnosti lidé číst a psát nepotřebovali. Ke zvratu došlo až v průběhu 19.-20. století se zaváděním povinné školní docházky.

V současnosti je uváděno 80% dospělých osob na světě jako gramotných, přičemž největší gramotnost vykazuje Evropa, Severní Amerika a Austrálie. V České republice není analfabetismus významný, podle odhadu se jedná o méně než jedno procento populace.

Až do druhé poloviny 18. století bylo vzdělávání v podstatě dobrovolné a výuku především dětí prováděli místní písmáci, nebo i vojenští vysloužilci, kteří ke vzdělávání dětí, ale i dospělých, používali Bibli a náboženské texty.

Významnou osobností v oblasti vzdělávání a rozvoji školství byla v 18. století rakouská císařovna Marie Terezie (1717-1780). Za vlády této uherské královny a vládkyně habsburské monarchie, byl dne 6. prosince 1774 vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky. Tímto osvíceným rozhodnutím byla zavedena povinná šestiletá školní docházka.

Prostí lidé, zvláště v horských oblastech, kde byla obživa mnohem obtížnější, nevítali rozhodnutí o povinné školní docházce dětí s velkým nadšením. Na prvém místě tam bylo zajištění obživy, až pak byl čas na vzdělávání, takže od jara do podzimu nebyl na docházku do školy čas. Školní výuka se většinou soustřeďovala na zimní měsíce, kdy nebyla práce na poli, takže děti mohly docházet do vyučování.

Nesnáze s existencí školy a s jejím provozem byly zvláště v horských oblastech a při roztroušeném osídlení od údolí téměř až po hřebeny hor, kde bylo všude daleko a pro děti znamenala docházka do vzdálené školy někdy i hodinu chůze.

Neutěšený stav panoval i v existenci škol a v jejich vybavenosti. Nebylo výjimkou, že v počátcích probíhalo vyučování v pronajaté místnosti soukromého domu. V horských oblastech se zpravidla jednalo dřevěnky s celkovým počtem dvou obytných místností, kdy jednu využívala rodina a druhou místnost pronajala jednotřídní škole. Osvícení lidé však od samého počátku povinného vzdělávání i v zapadlých obcích usilovali o stavbu samostatné budovy pro školu, která se tak stala důstojným objektem pro vzdělávání.

Je nasnadě, že práce prvých vyškolených učitelů nebyla v závěru 19. a počátkem 20. století snadná. Mladí nastupující učitelé neměli mnohdy ani tušení jak škola kdesi v horách vypadá a co je tam čeká. Navzdory tomu to byla pro většinu z nich cenná profesní zkušenost. A s odstupem času na horské prostředí, upřímnost a vděčnou povahu dětí i místních obyvatel rádi vzpomínali.

Text,  foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *