Jan Zůbek – Valašsko v srdci, v učitelském povolání i ve výtvarné tvorbě.
„Já jsem především učitel,“ tvrdí malíř Jan Zůbek. „Ten malíř až potom.“
Narodil se 10. listopadu 1920. Učitelskou dráhu začal r. 1942 ve Valašské Bystřici, podnes na svůj vstup do učitelského povolání rád vzpomíná.
„Vykračoval jsem si v nástupní den s hůlkou špacírkou v ruce, jak velela tehdejší móda, ale sešel jsem do špatného údolí, takže jsem musel ještě přes jeden kopec a do školy jsem přišel s hodinovým zpožděním. Pan řídící už byl netrpělivý. Hned mne zavedl do třídy. Já se ho zeptal, co mám dělat s tolika děckama. Máte papíry, že jste učitel? zeptal se ředitel. Máte! A šel. Tenkrát se v hodinách zvonilo podle toho, jak se učitelé domluvili, a kolegové tu moji první hodinu pořádně natáhli, takže jsem končil, až když se děcka hlásila, že se jim chce čurat.“
Učitelská dráha Jana Zůbka trvala přes 40 let. Posledním místem byla základní škola v Rožnově p. R. Pod Skalkou, odkud odešel v roce 1980 do penze.
V letech 1945-47 si Jan Zůbek profesní odbornost rozšířil o výtvarný obor, který úspěšně zakončil obhajobou závěrečné práce Lidové umění a stavitelství na Valašsku. V letech 1966-68 ukončil vysokoškolské studium psychologie, pedagogiky a výchovného poradenství na Karlově univerzitě v Praze; obhajoba závěrečná práce, jako pedagogické čtení o výchově k povolání, byla oceněna stříbrnou plaketou Komenského (při neudělení zlaté plakety).
K malování Jana Zůbka přivedlo profesní zaměření pedagoga výtvarného oboru. „Jako učitel kreslení jsem musel ovládat všechny techniky, pastel, akvarel, kvaš… Olej na škole nikdo tehdy neovládal, právě ten v mé výtvarné práci převažuje. Svůj první obrázek, olej s motivem valašské krajiny, si prohlížel akademický malíř Karel Hofman: Tož víte, tu chalupu jste tam udělal moc malú, řekl tehdy uznávaný malíř. Ale tož malujte dál. Je pravda, že malování mi pomáhalo i v těžkých životních situacích.“
V té době existovala v Rožnově p. R. skupina neprofesionálních malířů. Vedl ji Jaroslav Strakoš. Zvali mezi sebe profesionální výtvarníky Ilju Hartingera, Luďka Majera, Josefa Hapku, dokázali povzbudit, viděli v té práci především pozitivní smysl.
„Chodili mezi nás a radili nám, co máme dělat, co je dobře, co ne,“ řekl Jan Zůbek, který později vedení výtvarné skupiny převzal. „Bylo to takové zrání pro samostatnou činnost. Nás bylo přes 20, dnes se sejdeme tři, každý si jde svým směrem, ta dřívější pospolitost už není.“
A dodává.
„Mě z Valašska zajímají především staré chalupy, tak charakteristické pro zdejší kraj. Z učitelování na Jesenicku mne zpátky domů přitáhlo právě Valašsko, mám k němu vztah od nejútlejšího dětství. Když se uskutečnil první Valašský rok, držel mne tata jako pětiletého na rukách. Já jsem to dění tehdy ještě nevnímal, ale už ve mně zůstalo a podnes rád do Valašského muzea chodím, potěšit se, odpočinout si.“
Na otázku, co mu pedagogické povolání dalo, Jan Zůbek bez zaváhání odpovídá: „To bylo v mém životě všecko.“
Významná je také jeho výtvarná činnost. „Když jsem měl k osmdesátinám samostatnou výstavu, na sedm set lidí mi napsalo, že by chtěli jeden můj obraz. To člověka potěší, to vědomí, že nedělá tu práci nadarmo.“
Také tvrdí, že Valaši vždycky drželi pohromadě, ale dnes jsou časy poznamenané honbou za penězi, což v minulosti nebývalo. A na téma francouzských holí, kterými se při chůzi podpírá, uvádí: „Je to daň za zralý věk. Vyléčit se to nedá, ale na umřítí to není. Doktor mi řekl, že mít v mém věku takovou nemoc, byl by rád, že žije a za žádnými doktory by nechodil. Určitě jako lékař tomu rozumí, a asi na tom něco je.“
Byt Jana Zůbka je jedna velká malířská galerie. Dominantním tématem všech obrazů trvale zůstává Valašsko.
Od narození Jana Zůbka uplynulo 100 let.
Jan Amos Komenský je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů. Narozen 28. března 1592 na jihovýchodní Moravě, zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterodamu, byl posledním biskupem Jednot bratrské a jedním z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů.
Během svého života si získal renomé především jako pedagog, respektive jako teoretik pedagogiky a autor mnoha spisů z tohoto oboru. Byl jediným tvůrcem originální, filosoficky ukotvené pedagogické soustavy v českých zemích. Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám sepisoval originální učebnice.
Už za života J. A. Komenského získaly mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená) a Orbis sensualium pisctus (Svět v obrazech).
Literární odkaz Jana Amose Komenského, který byl coby nekatolík nucen od roku 1628 působit a nakonec i zemřít v exilu, je velmi obsáhlý a různorodý. Psal nejen latinsky, ale také bohatou a působivou češtinou. Tvořil spisy encyklopedické, jeho ideálem byla pansofie (vševěda), objímající veškeré tehdejší vědění. Zanechal však také díla teologická i teosofická, hymnologická i hymnografická či všenápravná (výchovná, ale přesahující rámec didaktiky). Do obecného povědomí se zapsal také jako autor nejslavnějšího česky psaného díla 17. století s názvem Labyrint světa a ráj srdce.
V časech J. A. Komenského bylo vzdělávání ponejvíce záležitostí klášterů.
Negramotnost, tedy neschopnost číst a psát, byla až do 19. století i v dnes vyspělých zemích velmi vysoká, především na venkově, kde podle mínění vrchnosti lidé číst a psát nepotřebovali. Ke zvratu došlo až v průběhu 19.-20. století se zaváděním povinné školní docházky.
Od jeho smrti uplynulo 350 let.
Skýpala Augustin, básník, nar. 22. 11. 1920, zemř. 30. 6. 2018.
O křehkosti duše
Poezie není jen nahodilou snůškou slov, umně seřazených do veršů libě znějících či skřípajících. Ani osudy básníků nebývají určeny nahodilými cestami vzdušných proudů. A přece se kolikrát podobají osudům hazardních hráčů. Něco podstatného, zemitého je v nich obsaženo. A třebaže ducha vzletného, přece silným kotevním řetězem bývají upoutáni k tomu jedinému místu na světě, totiž k domovu.
I o tom vypovídají verše básníka Augustina Skýpaly, rodáka z Jarcové na Valašsku. Tam podnes roste onen trávník kolem domku, kde kolem stolu kdysi seděli lidé.
K rodnému kraji a jeho neodbytné součásti k Valašskému Meziříčí se Augustin Skýpala vrací také poezií z let 1939-1993 „Město můj Getsemanský sad“. V ní kolem starých zdí místního kostela provonívá vůně kaštanů i kávy a na rynku, kde hrčí kola žebřiňáku, heřmánek, šalvěj, arnika.
Osudy básníků jsou snad proto tak rozmanité, aby ve studnici jejich poezie nebylo nikdy dobráno dna.
Augustin Skýpala se narodil 22.11.1920 v přívětivé krajině Valašska. Pracoval jako rolník, truhlář, propagační textař, odbytář knih a pohlednic, nakladatelský a časopisecký redaktor. Především však zůstával po celý ten čas básníkem. Črtal verše na útržky papírků; záchvěvy slunečního třpytu v kapce rosy zavěšené na stéble trávy, stín rozkošatělého stromu, pohlédnutí do krajiny, fotografické záběry na zlomek sekundy člověčí duše, doteky větru tekoucího travou. Z těch papírků, pozastrkovaných různě po kapsách, zvolna a postupně po létech odmlk i nemilosti vznikaly sbírky básní. Ty po úvodní sbírce „Vesnice“ (1949), a dalších třech sbírkách vydaných v letech 1968 a 1969, znovu našly chodník ke čtenářům až v roce 1988, pak také v letech 1994 a 1995.
Jestliže platí, že v „krátkých řádcích“, jak je také poezie označována, je myšlenka formulována v krystalické podobě, pak u básní Augustina Skýpaly má toto platnost zákona. Zejména ve sbírce „Podzim s Diogenem“ (1968) jde tato tresť až na samotnou podstatu. Například verše „Směješ-li se mně nejsi nejhloupější. Moudrý se směje sám sobě.“ nelze chápat jen v jejich hloubce, ale i v krystalické podobě. Podobně je tomu u veršů: „Sluší se poslouchat vladaře Diogene? Chceš-li mne dostat do vězení neodpovím. Nechceš li pohleď na rolníka. Vůz jede pouze je-li vůl vpředu ne vzadu. Kdo nemá ani vola, musí se sám zapřáhnout k oji.“ Básníkův laskavý sarkasmus nevynechá nikoho, ani mrtvých: „Proto se neostýchejte tančit na hrobech svých bližních. Na vlastním hrobě už si nezatančíte.“
Zastihnout plachého a tichého básníka Augustina Skýpalu není snadné a když se to podaří v přestávce jednání valné hromady spisovatelů, jsou jeho odpovědi stejně stručné a výstižné jako jeho verše.
Je poezie důležitá pro život?
„Nesporně. Ovšem pro někoho.“
Pro koho ano a pro koho ne?
„Pro toho kdo dovedl dospět k pochopení poezie a vůbec umění, nebo krásných věcí, nebo i k pochopení lepších stránek života.“
Co přinesla poezie Vám?
„Mě přinesla hodně. Provázela mne po celý život a neopustila mne ani během nejtěžších let. Proto si myslím, že má poezie přece svůj význam. I když je určena jen pro menší okruh lidí, možná vinou nezájmu, nebo knihkupců, či jiných okolností. Určitě by se měla dostat víc do popředí při školní výchově, kdy ve srovnání s technickými obory zůstává v pozadí.“
Poezie zrcadlí niterný stav duše a jejím zanedbáváním by se lehce mohlo stát, že bychom po nějakém čase v sobě každý nosili křivé zrcadlo.
Od narození básníka Augustina Skýpaly uplynulo 100 let.
Zátopek Emil, olympionik, atletická legenda. Nar. 19. 9. 1922, zemř. 22. 11. 2000.
Běhat začal v v Baťově škole ve Zlíně. V září 1944 jako první český atlet zaběhl 5000 m pod 15 minut. V květnu 19+48 běžel v Budapešti vůbec poprvé běh na 10 000 m a čas 30:28,4 znamenal vítězství i československý rekord a o tři týdny později zaběhl totéž trať pod 30 minut. Nejslavnější závody zaběhl Emil Zátopek na XV. olympijských hrách v Helsinkách, zvítězil v běhu na 10 000 m a na 5 000 m a také v maratónu, který běžel vůbec poprvé a od 26 km běžel sám a zvítězil s velkou převahou.
Celoživotním souputníkem byla Emilu Zátopkovi jeho žena Dana, česká oštěpařka a olympijská vítězka. I když se oba narodili ve stejný den, Emil zemřel roku 2000 a Dana o dvacet let později v roce 2020.
Dne 13. 3. 2020 zemřela česká atletka – oštěpařka Dana Zátopková (rozená Ingrová). Olympijská vítězka (1952), Mistryně Evropy (1954, 1958). Držitelka stříbrné medaile z OH 1960, vyznamenaná Řádem republiky a Zasloužilá Mistryně sportu (1954), třináctinásobná mistryně republiky, čtrnáctkrát překonala čs. rekord.
Dana je v historii čs. sportu neodmyslitelně spojena s manželem, atletem vytrvalcem Emilem Zátopkem, oba narozeni ve stejný den 19. 9. 1922, Emil v Kopřivnici, Dana ve Fryštáku okr. Karviná (svatba r. 1948). Emil zemřel v roce 2000 a odpočívá na Valašském Slavíně, Dana ho přežila o 20 let a od roku 2020 také odpočívá na Valašském Slavíně.
Oba měli rádi Valašsko a rádi do Rožnova pod Radhoštěm zajížděli. Vazbu na zdejší končinu měli přes člena Klubu olympioniků Radko Linharta (1921-2015) z Dolní Bečvy, který oba i další olympioniky zval na besedy a různé akce na Dolní Bečvu i do Rožnova pod Radhoštěm.
Dana i Emil Zátopkovi jsou po desítky let symboly čs. sportu a zůstanou jimi i nadále.
V roce 2020 uplynulo 20 let od smrti Emila Zátopka a v roce 2020 zemřela Dana Zátopková.
Eva Fuková, fotografka, nar. 5. 5. 1927, zemř. 25. 11. 2015.
Se Soláněm v erbu.
Může mít člověk třeba i několik domovů, ten jediný je skutečný. Je to patrné i z fotografií Evy Fukové, třebaže od roku 1967 žila v USA, ale střídavě také v Paříži nebo v Alpách. Do souboru fotografií se Evě Fukové na nejrůznějších výstavách tu méně tu více vždy vloudilo i několik fotografií charakteristických pro Soláň, nebo Prahu, které nelze pořídit nikde jinde ve světě, ani v New Yorku, ani v Conecticut, ani v Paříži, ani v Alpách. S trochou nadsázky lze tvrdit, že dokonce i ve fotografiích z „Nového světa“ lze objevit stopy její původní domoviny.
Fotografka Eva Fuková, dcera spisovatelky Marie Podešvové a malíře Františka Podešvy, prožila dětství na Soláni. Od samého začátku tíhla k fotografii. Právě ze Soláně pochází jedna z jejich prvních fotografií – „Andělíčci“ – otisky dětských paží ve sněhové závěji. V roce 1942 se stala žákyní Grafické školy v Praze a v roce 1945 byla přijata na Akademii výtvarných umění. Praha fotografická byla ve znamení zákoutí starých kostelů, zvonů a plastik andělů. V roce 1948 získala stipendium na půlroční pobyt na Akademii umění v bulharské Sofii. Do USA poprvé cestovala v roce 1964. „Mé pocity se snad ani nedají vyjádřit slovy,“ vyznávala se Eva Fuková. „Stála jsem o půlnoci, nevyspalá a unavená po dlouhém letu na Páté Avenue. Na dosah ruky zářil Empire State Building. Měla jsem starý Rolleiflex na to, abych si přivezla část tohoto fantastického města domů…“ Při druhé návštěvě USA v roce 1967 emigrovala a usadila se v Americe i s rodinou natrvalo.
Pracovala pro Berkey-Kodak, pak pro Metropilitní muzeum v New Yorku. V roce 1972 se stala americkou občankou. Starou vlast navštívila opět až v roce 1979.
Svou tvorbou se Eva Fuková řadí k předním českým uměleckým fotografkám. Věnovala se také reprodukční fotografii a restaurování starých fotografií. Uskutečnila řadu samostatných výstav v České republice i v New Yorku, kolektivních výstav se účastnila také v Číně a Německu.
V letošním roce uplynulo 5 let od úmrtí.
Lisická Helena, spisovatelka, nar. 26. 11. 1930 Olomouc, zemř. 30. 11. 2009. Sbírala a upravovala pohádky a pověsti (Devatero řemesel, Pověsti starých měst. z českých a moravských hradů. Pohádky z jalovce. Tři synové knížecí¨, z nichž některé patří Valašsku. Také Staré zpěvy a Pověst z Radhoště (1998). Od jejího narození uplynulo 90 let.
Od jejího narození v roce 2020 uplynulo 90 let.
Jasný Vojtěch, filmový režisér., nar. 30. 11. 1925 v Kelči. zemřel 15. 11. 2019. Absolvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a FAMU. Ve své tvorbě navázal na tradice lyrického vyprávění filmem Touha. Úspěch dosáhl filozoficky laděnou pohádkou Až přijde kocour a filme vracejícím se do dob kolektivizace Všichni dobří rodáci. V roce 1970 odešel do Německa,kde se věnoval divadelní režii (Klaunovy názory), a v USA přednášel na University od Columbia. Po návratu do vlasti natočil dokumenty Why Havel a Návraty a hraný film Návrat ztraceného ráje. Od jeho narození uplynulo 95 let.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka