Znal jsem se s Vladimírem Sainerem od roku 1993, kdy se mi dostala do rukou první knížka z jeho série přibližně čtyřiceti vydaných titulů. Následovala vzájemná korespondence, Vladimír Sainer mi poslal svou další vydanou knížku a já mu recipročně poslal svou. V kterémsi roce jsem při své cestě do Prahy Vladimíra Sainera navštívil v jeho bytě v Doudlebské ulici. Potvrdil se můj dojem ze vzájemné korespondence: Vladimír Sainer byl skromný, přímý a pracovitý člověk.
Cesta Vladimíra Sainera k literární činnosti nebyla nijak přímočará a snadná.
Narodil se 9. 6. 1921 v Krupé, okr. Rakovník. V roce 1941 maturoval na obchodní akademii v Rakovníku. Jako student spoluredigoval edici Osvobozená slova u B. Widimského v Plzni. Po maturitě pracoval jako dlaždič na silnici, zednický přidavač, noční hlídač, malíř ozdobných dlaždic na podnosy, havíř, úředník a novinář. Jako invalidní důchodce (1972-1985) byl externím nakladatelským korektorem a také vydavatelem samizdatů edice Přátelům Pro Potěšení. V roce 1990 založil v Praze Nejmenší Nezávislé Nakladatelství – byl jeho jediným zaměstnancem a vydával především české autory, kteří zůstávali opomenuti.
V únoru 1992 mi pošta doručila od Vladimíra Sainera, kameninový půllitr, kde v průvodním v dopise z 5. 2. 1999 stálo: „A loučím se i s lecčíms, co jsem měl rád, viz přiložený půllitr, z něhož jsem před cca 55 lety popíjel pivo u Sv. Antoníčka u Domjak jak se říká, na památku.“ Stále ho uchovávám jako vzácnost.
Měl jsem rád dopisy Vladimíra Sainera pro jejich otevřenost a upřímnost, i jeho knížky, a mám pořád. Rád jeho knížky čtu, nepostrádají vtip ani fantazii.
Tak jako v knížce Krasavice Karlabrk. Text celé knihy (včetně autorových ilustrací a koláží) je něžný, poutavý a úsměvný o krásách, trablech i radostech života krásné Karoliny, alias Karlabrk, a je napsán jako jediné souvětí začínající malým písmem a nekončící tečkou. …
Bohumil Hrabal ke knížce Kráska Karlabrk poznamenal: „Jsem rád, že jste mne donutil, abych se do knížky dvakrát začetl a šel Vám po prstech a některé obrazy z kolotoče a střelnic mi přesně vyvolaly to, co jsem zažil u kolotoče i já… “
A na jiném místě: „Vy jste rozený prozaik, kterému já dávám vždycky přednost před básníkem… i když opravdový prozaik je současně i básník… Dík za to! B. Hrabal.“
Stalo se pak, že v pondělí 6. října 2003 jsem od Vladimíra Sainera obdržel zásilku – knížečku kouzelných Alšových obrázků edice Přátelům Pro Potěšení z Nejmenšího Nezávislého Nakladatelství, kterou doprovodila vlastnoručně napsaná dedikace. Obratem jsem napsal poděkování. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Vladimír Sainer mezi tím v sobotu 4. října 2003 náhle a nečekaně zemřel.
Tak se naše dvě poštovní zásilky minuly.
Zásilka V. Sainera byla odeslána sice ještě za jeho života, ale symbolicky doručena do mých rukou už z oněch nadzemských míst. Má zásilka, jak doufám, byla adresátovi doručena do sfér, kde Vladimír Sainer, i přes všechna zaříkávání a zaklínání, že už opravdu tentokrát naposledy a nikdy už další knížku nenapíše, neuspořádá, nevydá…, že tam kdesi v koutku spisovatelského nebe opět sedí u svého stolu, obestavěn hromadami papírů, kterými se každý autor, nakladatel a vydavatel tak rád obklopuje, vymýšlí a připravuje k vydání další dílko, sice nevelké rozsahem, ale závažné svým obsahem.
Považoval jsem a stále považuji básníka, novináře a spisovatele Vladimíra Sainera za přítele, který teď vydává své knížky i díla zapomenutých a zapomínaných českých autorů v jiném Nejmenším Nezávislém Nakladatelství v edici Přátelům Pro Potěšení.
Právě této jeho ojedinělé a nesmírně cenné činnosti, která nebyla náležitě ohodnocena, si vážím nejvíce.
Měl jsem rád dopisy Vladimíra Sainera i jeho knížky – a mám pořád.
Text a foto © Richard Sobotka