Báječný manžel, otec, dědeček, pradědeček a dobrý člověk, je vytištěno na smutečním oznámení. Rád doplňuji, že také šéftechnolog výroby barevných obrazovek v Tesle Rožnov a jako takový – mág barevného televidění.
Ing. Jiří Hradil opustil tento svět dne 12. března 2021 ve věku 81 let.
Barva se do našich životů nekompromisně vloudila a v současnosti už bychom si jen stěží dokázali představit život bez barevných televizních přijímačů, počítačových monitorů, bez barevných obrazovek mobilních telefonů i jinde.
Pravidelné barevné televizní vysílání bylo v roce 1954 zahájeno v USA jako vůbec první na světě. V Československu se první barevný přenos uskutečnil z Mistrovství světa v klasických lyžařských disciplinách z Vysokých Tater v roce 1970.
Výrobou barevných obrazovek byla v Československu pověřena n. p. Tesla Rožnov, která v té době úspěšně vyráběla obrazovky pro černobílou televizi.
Výstavba zcela nové továrny byla započata roku 1980 na tehdejším tesláckém sportovním stadionu. Zkušební výrobní provoz byl zahájen v červenci 1984 a ještě do konce toho roku bylo vyrobeno 160 000 barevných obrazovek.
Výroba barevných obrazovek znamenala „Mezník čs. elektroniky“, jak 21. listopadu 1984 otiskly noviny Práce, a také další tiskoviny.
Dvoumiliontá obrazovka byla vyrobena 30. května 1989.
Výroba barevných obrazovek probíhala v licenci japonské firmy Toshiba Corporation a spolupráce tesláckých a japonských techniků byla tak skvělá, že japonský technik Tsuguo Kitahara nejenže se naučil česky, dokonce česky napsal i báseň o Rožnovu.
Úryvek:
Rožnov
Jednoho krásného rána
za svítání nad bezejmennými vrchy –
Zvířata pobíhají po horských loukách
a ptactvo pěje po lučinách
v záplavě zeleně.
Valach žije v souladu s přírodou.
Sne můj, kterýs šel kolem!Je krásný čas,
moderní dvacáté století.
Rožnove, kde je Mekka elektroniky!
Zastavila se tu nejlepší
obrazovka na světě.
Proč se o tom všem zmiňuji? Složitou technologii výroby barevných obrazovek musel někdo řídit – nebyl to nikdo jiný, než právě Ing. Jiří Hradil.
Výroba barevných obrazovek byl mezník pro Rožnov tak významný, že jsem se jej rozhodl zachytit v knize reportáží v celém výrobním řetězci od sklárny ve Valašském Meziříčí, kde vyráběli stínítka a baňky pro barevnou obrazovku, také výrobu barevných obrazovek v Rožnově a konečně i finální kompletaci barevných televizorů v Tesle Orava. Původní titul „Bitva o barvu“ byl časem pozměněn na „Duha pro náš domov“. Nicméně nepodařilo se najít pro vydání podporu. Ředitel rožnovské firmy v odpovědi na mou žádost dne 19. 9. 1984 napsal: „Nekoupím si, nebudu číst, neschválím žádnou novou knihu od Sobotky. K tomu mi dopomáhej Pan Bůh!“ Boží pomoc účinkovala, kniha reportáží zůstala do dnešních dnů i po 37 letech jen v ošuntělém rukopisu.
Při sbírání materiálu pro část knihy reportáží z rožnovské výroby jsem se nemohl obrátit na nikoho příhodnějšího, než právě na šéftechnologa výroby barevných obrazovek Ing. Jiřího Hradila. Nebylo snadné zastihnout ho. Přece jsem se nakonec dočkal. Ze vzájemného setkání vznikla roku 1984 do části knihy o výrobě barevných obrazovek následující reportáž.
V první linii.
Vetřít se k někomu na BO (barevné obrazovky) na pár slov není vůbec jednoduché. A musí k tomu být i trochu štěstí.
Brzy po ránu jsem vytočil čtyři čtyři devět dva. Řekli mi, že vétékář (vedoucí technolog) je už na provozu, později zase na pravidelné poradě. Teprve napotřetí jsem měl štěstí, konečně se ve sluchátku ozval ten správný hlas.
„Mohu přijít kdykoliv jindy,“ řekl jsem jako reakci spíš na tušené, než slyšené povzdechnutí. „Třeba zítra, nebo příští týden.“
„Tady je to pořád stejné,“ slyšel jsem odpověď. „Ráno v šest, nebo za týden v poledne.“
Smluvili jsme se na dvanáctou.
Dvě minuty před stanoveným časem jsem šéfechnologa zahlédl před budovou. Krátký montérkový kabátek, nohy plné spěchu. Mrkl na hodinky. „Ještě dvě minuty,“ ukázal rezervu do smluveného času a odeběhl mezi stojany obrazovek.
Zpozdil se o pět minut. Nevadilo. Prohlédl jsem si zatím kancelář, jejíž dveře zůstávaly stále otevřené. Kancelářský stůl, pár židlí. Na stěně obrázek na kterém plně zaměstnaný člověk bere čtyřmi rukami současně telefon, píše, počítá na kalkulačce. Později mi napadlo, že by musel mít o jeden pár rukou víc, aby obrázek vystihl skutečnost.
Pod obrázkem tiskacími písmeny nápis ve smyslu: Muž pro všechno děkuje, že nezdržujete. Což jsem pochopil jako pokyn, abych dlouho nezacláněl.
Stranou visel barevný kalendář firmy MITSUI Co., LTD z roku 1982. Hezká šikmooká slečna v bikinách na něm klečí na mořském břehu, kolena se jí boří do jemného písku pláže. Voda na obrázku je tak čirá, že ji lze postřehnout až při pozorném prohlédnutí.
Ve zbylém volném místě na téže zdi bylo povzbuzující heslo:
Udělejte něco pro zvířata
vezměte je s sebou na pivo!Včetně obrázku béžového pudla a jeho pána.
Uvnitř prosklené skříně vzorky vadné skloviny, kusy centimetr silného skla připomínající část šrapnelu po explozi. Na dveřích jiné skříně fotografie pracovního kolektivu.
Jiří vchází se zpožděním již zmíněných pěti minut. Omluvně pokrčí rameny a sedá za stůl. I tak stále někdo vchází, dotazuje se a zase odchází. Zvoní telefon. Jiří průběžně vyťukává cifry do kalkulačky a kontroluje údaje v jakémsi lejstru.
A se všemi si tyká.
„Tady jsi v první linii,“ říká na vysvětlenou. „Tady se to mele naostro, není čas na zdvořilosti. V první linii si tykají všechny šarže, poručík s vojínem. Jednou denně se tady kluci sejdou, ponadávají si, setřou prach – pak se zvednou a jdou zase makat na svůj post. Co jsi vlastně chtěl?“
Tak jsem se octl v první linii.
Ing. Jiřího Hradila jsem si vždycky vážil. Byl to rovný a pracovitý chlap. Vypovídá o něm i to, že stále zůstával jakoby na pozadí dění. Jeho fotografii jsem získal z téměř čtyřicet let starých novin, pak až ze smutečního oznámení. A přece právě on se zavedením technologie barevných obrazovek vnesl do Rožnova moderního ducha. Pracovitost, přesnost, vytrvalost bylo jeho celoživotní heslo. Vlastně pořád byl v první linii, pokud si pamatuji. A zřejmě tomu není jinak ani v dimenzi do které se určitě proti své vůli přemístil.
Tak hodně barevného štěstí, Jiří, i v další první linii.
Text a reprofoto © Richard Sobotka