Besedování se zbojníky.
Kráčali dál, pořáď kráčali. Chvílama do vrchu krpála, potem sa aji s ovečkama zasej šúlali po strmém svahu dolů do rokliny. Enem co si trochu vydýchli, kráčali dál lukami i rubisky. Většinú po horách kráčali. Ve dně jim slunéčko blambýlalo nad hlavami. V noci hvězdy blyštěly a rozvážně sa po obloze kúlal vlikánský měsíc.
Ale jedného dňa, však už navečer to bylo, všeci Valaši, Valašky aj Valaščata, a spolu s nima též krdel ovcí, keré opatrovali, a také velikánské psiska co měly nad vším opateru, šak enem to pohlédnutí na ně naháňalo hrůzu, prodrali sa hustým lesem a křovinami na jakúsi mýtinu.
Ani pořádně nevěděli kde sú.
Tu najednúc z jednej strany aj z druhéj, a na mú dušu dušovatú nakonec aj z téj třetí strany vyběhli na mýtinu jacíci lúpežníci a ani sa neptali, jestli sa Valášci oveček a veškerého bídného majetku a nakonec i holého života vzdajú dobrovolně, či si všecko budú museť vzíť lúpežníci na silu. Hneď šavličkami sa oháňali do všeckých stran a z bambitek pálili, že ani krátkú modlitbičkú nebyl čas aspoň tu ubohú hříšnú dušu zachrániť. Jacísi Očkajovci či Bočkajovci to byli. Vydali sa raubířským chodníčkem přivlastniť si to na čem sa nenadělali.
Nebyl čas na dlúhé rozmýšlaní, esli pokleknuť a prosiť o milosť, nebo sa dať rovnou na útěk. Ovce bečély, děcka vřískaly, psi štěkali a babska pištěly, až v ušách zaléhalo.
Enem stařešina Kvinta si uchoval chladnú hlavu a jakýsi rozmysl.
„Když vy tak, tož my takéj tak!“
A hneď prvého ze zbojníkú čváchnul obuškem po papuli.
Když ostatní Valášci viděli, jakého majú odvážného stařešinu, hneď sa do nich taková naléla sila. A už: „Hrrr bratrové na ně! Dajme jim, co si zaslúžá.“
Tož takovú vojnu si v tamtých horách nikdo nepamatoval. Aji jakési švy v oblečení popraskaly. Aji jakási ďúrka sa v gaťách blyskotala. Zdobené knoflíky z ošacení létaly do všeckých stran enem to svištělo.
Kdo sa nemohl biť ináč, aspoň kúsal, pokud měl zuby. Babska plechaňama ty Očkaje a Bočkaje tak mlely po hlavách, až jak kdyby kostelní zvony všecky svolávaly na omšu svatú. Aji baránci sa srotili a nešetřili na tých darmošlapoch a darmožrútoch rohy. A co ty strašlivé psiska, ochránci oveček? Hryzali a trhali až kusiska ošacení létaly do všeckých světových stran. No, ani malí Valášci sa v téj památeční bitvě nemínili nechať zahanbiť, krkoškama tlúkli ty nanichodníky hlava nehlava až jiskry od jejich vyholených lebení odskakovaly.
Je pravda, nejaký čas sa nevědělo na čí stranu sa štěstěna přikloní.
Konečně sa dali Očkajovci aj Bočkajovci na útěk. Skákali z hory dolů ozlomkrk, aspoň holú kožu zachrániť.
Aj mezi Valášky byly jakési modřiny a krvavé šrámy.
Když rumraj utichl a trochu sa z teho tumlování vydýchali, pronesl stařešina Kvinta památnú řeč: „Dokázali zme uhájiť, bratrové, co nám patří. Tož vítajte doma!“
Šak do dnešních dní sa po večeroch vyprávjajú legendy o statečnosti svobodomyslných Valachú, kteří dokážú pozvednuť obušek, když je teho třeba.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek