Prolog
Mám doma knihovnu s knihami vydanými počátkem minulého století. Protože jsem se vyučil v tiskárně sazečem, mám ke knihám velmi blízký vztah a občas si nostalgicky některou z nich vytáhnu. Prsty přejíždím po reliéfu ručně zhotovené kožené vazby a hladké zlaté ořízce. Pak knihu otevřu a přivoním. Ovane mne závan letitého papíru, mnohdy ručně vyrobeného, a i po těch letech charakteristická vůně tiskařské barvy. Listuji stránkami a obdivuji, jak si v té době mistři tohoto řemesla vyhráli s každým detailem, ať už to byly barevné iniciály či ilustrace z dřevorytů nebo barevných litografií. A to vše, přestože náklad byl jen několik stovek kusů. Dnes by se řeklo: na takové hlouposti nejsou peníze a čas.
Sazečina byla krásné řemeslo, ale časy za regálem s písmovkami se sázítkem v ruce, do kterého jsem rovnal jednotlivé olověné litery, jsou dávno pryč. Už přes dvacet let píšu na klávesnici počítače, písmenka mi naskakují na obrazovce a pomocí myši zalamuji imaginární stránky ve speciálním programu. Pokrok prostě nelze zastavit.
První začátek
„Největším činem je volba,“ říká aforismus ostravského autora Otakara Matuška. A tak jsem i já stál v roce 1977 před jedním ze svých „největších činů“, a to, když jsem se ve svých patnácti letech měl rozhodnout o svém budoucím povolání.
Držel jsem v ruce brožurku „Informace o středních školách a učebních oborech“ a snad posté v ní bezmyšlenkovitě listoval tam a zpátky. Z jedné strany mi radil otec, že lepší je vyučit se řemeslu, z druhé strany matka, ať raději zkusím střední školu, že budoucnost je v maturitě. Na základní škole jsem nepatřil k nejlepším žákům ve třídě, ale špatně jsem se neučil. Takový lepší průměr. Co s tím?
Dnes už nevím, jaká náhoda to rozhodla, jestli mi brožurka upadla na zem a otevřela se na dané stránce, nebo jsem ji jen tak u večeře položil na stůl a mezi nějaké dvě stránky položil sklenici s čajem, aby se nezavírala, spíš to druhé. A snad jsem zapomněl i polykat, když můj pohled padl na jeden ze spodních řádků, kde byl obor napsaný velkými písmeny – KNIHTISKAŘ, čtyřletý obor bez maturity.
To mne opravdu zaujalo. S bratrem jsme se totiž lišili v tom, že zatímco on byl – a stále je – manuálně velmi zručný, já jsem od dětství spíš ležel v knížkách a nedovedl si představit, že bych měl dělat nějakou práci v montérkách a mít ruce až k ramenům špinavé od šmíru. A řekněte si to slovo pomaloučku sami: KNIHTISKAŘ! Jak vznešeně zní! Jak musí být krásné TISKNOUT KNIHY, které jsem odmala tak miloval. Ale upřímně řečeno – jinak jsem o tomto řemesle nevěděl vůbec nic. S vědomím, že uspokojím otce – řemeslo – i matku – čtyřletý obor, i když bez maturity –, jsem zapíchl prst do místa v brožurce s tímto pro mne fascinujícím slovem a řekl rozhodně: „Tohle chci dělat!“
Nastal den, kdy jsem v doprovodu své matky poprvé v životě vstoupil do tiskárny. Bylo to v Ostravě na Veleslavínově ulici a byl jsem pozván, abych stvrdil nebo opustil myšlenku stát se knihtiskařem. Tiskárna byla stará budova v centru Ostravy, z jejichž vnitřních prostor se ozýval hluk strojů. V doprovodu vedoucího provozu jsme procházeli chodbou v přízemí a hluk sílil. Došli jsme k velké hale, odkud tento lomoz vycházel. Stroje, které jej vydávaly, stály po obou stranách a mohla jich být tak desítka. V jejich spodní části, připomínající velký otevřený šuplík, se rychle pohybovala ven a zase dovnitř nějaká těžká kovová deska. Kolem strojů pobíhali muži v zašpiněných montérkách, někteří stáli na schůdkách a sledovali pohybující se části i vyjíždějící potištěné papíry. Fascinovaně jsem to divadlo pozoroval a pak se naivně zeptal vedoucího: „A co vlastně dělá ten knihtiskař…?“
„No tohle jsou knihtiskaři. Obsluhují tyto stroje!“, odpověděl mi, snažíce se překřičet ten kravál.
Jak jsem byl zklamán! To jsem mohl rovnou dělat třeba soustružníka!
„Pojďte, ukážu vám ještě sazárnu,“ vybídl nás vedoucí, který moje zklamání podle výrazu tváře jistě poznal.
Tiskař u knihtiskového stroje, v tomto případě u novinové rotačky.
Ani jsem pořádně nevnímal, co řekl, a už jsme stoupali po železných schodech do prvního patra. Nahoře jsme vešli do větší místnosti a hluk strojů z přízemí odstřihly zavřené dveře. U dlouhých pracovních stolů sestavených do uliček, s mnoha nízkými ale širokými šuplíky, pracovali muži a ženy v pláštích, většinou modrých. Nechápal jsem, co dělají, polohlasně se spolu bavili a odněkud tiše hrálo rádio. Úplně jiný svět než dole ve strojovně.
„Tak tohle je sazárna, tady se připravují tiskové formy pro techniku tisku zvanou knihtisk,“ přerušil mlčení vedoucí.
Přistoupili jsme k jednomu z mužů, jenž stál nad otevřeným šuplíkem, rozděleným na spoustu malých přihrádek. V každé z nich byly stejně tvarované podélné kousky nějakého kovu, které ten člověk – z mého pohledu náhodně – jednou rukou vybíral a vkládal vedle sebe do zvláštního mosazného úhelníku v druhé ruce. Jakmile jsem se trošku vzpamatoval z překvapení a pozorněji se zadíval, uvědomil jsem si, že ten výběr není vůbec náhodný, že v mosazném úhelníku – později jsem se dozvěděl, že se mu říká sázítko – vzniká řádek písmenek, které dávají smysl. Zvláštní bylo pouze to, že písmenka byla otočena spodní stranou nahoru. Jak může vědět, kam má sáhnout? Přihrádky nebyly nijak označené.
„To je písmovka,“ vysvětlil vedoucí, jako by mi četl myšlenky. „Je v ní sto třicet přihrádek, v každé z nich je jiné písmenko a sazeč ji zná zpaměti, takže ví, kam sáhnout.“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mne najednou ten pracovník.
„Dušan Žárský,“ odpověděl jsem, i když mi bylo divné, proč se ptá.
Chvíli se opět věnoval práci – vybíral nějaká písmenka do sázítka – a pak odešel k blízkému zařízení s velkým válcem nahoře. Když se vrátil, podal mi papír, na kterém bylo krásně vytištěno mé jméno.
Největším činem je volba. Měl jsem jasno: knihtiskař byl zapomenut, právě jsem se rozhodl stát se sazečem.
V Moravských tiskařský závodech (MTZ), kam jsem v září 1977 nastoupil, měl učně na starosti pan Jeroným Mazurek, jenž byl dlouholetý a poctivý TYPOGRAF, jak se kdysi sazečům říkalo. Často na něj vzpomínám a bez nadsázky mohu říct, že on mi dal svým přístupem a vším co mne naučil ten pravý vztah k tomuto řemeslu. Sbíral staré knihy a tisky, promítal v bohumínském kině, a ve Věřňovicích, odkud pocházel, vedl obecní kroniku, se kterou jsem mu později – kdy už byl v důchodu a mne živila počítačová sazba – rád pomáhal, čímž jsem mu vzletně řečeno splácel to, co mi ze svých dlouholetých zkušeností předal. Snad bylo i trochu symbolické, že když odcházel z tiskárny do důchodu, právě já, jeho bývalý učeň, jsem od něj přebíral funkci mistra sazárny. Zemřel na podzim roku 2013, měsíc před svými 90. narozeninami.
MTZ měly tehdy v Ostravě dvě provozovny. Ta první byla na již zmíněné Veleslavínově ulici, druhá, která se stala mým dočasným působištěm, byla v architektonicky krásném, ale v té době velmi neudržovaném domě na rohu ulic Hollarova a Poděbradova. Tady probíhala vždy čtrnáct dní praktická výuka, teoretická pak týden v Brně.
Do ročníku nás nastoupilo osm děvčat a tři kluci. (V současnosti se prací spojenou se sazečinou – dnes grafikou – či tiskem „živíme“ pouze čtyři.) Sazárna byl podlouhlá místnost v prvním patře, sazeči stáli u regálů (dlouhých vysokých stolů) s písmovkami, což byly ony „šuplíčky“, ze kterých mi „ten pracovník“ první den vysázel a na papír vytiskl mé jméno. (Jak jsem následně zjistil, byl to pan Harok, pozdější majitel tiskárny v Šenově, se kterým velmi rád spolupracuji.) Nad pracovními stoly se tyčily užší regály s kovovým výplňovým materiálem. Regály byly uspořádány do uliček.
Nejen prostředí, ale všechno kolem bylo nové a neznámé, a přestože to na první pohled vyvolávalo dojem, jako by se tady už dávno zastavil čas, nepřipadalo mi to nijak zvláštní. Myslel jsem si, že takhle se ta práce prostě dělá, a tudíž to tak je. Jak jsem byl překvapen, když jsme krátce nato v teoretické části výuky, ve škole v Brně, začali brát historii tisku.
Mnoho lidí má nějaké povědomí o tom, že knihtisk vynalezl Gutenberg. Méně lidí asi o tom, že to bylo někdy v patnáctém století, a nejméně lidí ví, co přesně vlastně vynalezl. A opravdu málokdo ví, že Gutenberg v podstatě žádný knihtisk nevynalezl. Lidé totiž podobnou technikou tiskli i před „vynálezem knihtisku“.
Pokud v dřívějších dobách některý panovník nebo církev chtěli, aby jejich spis existoval ve více výtiscích, prostě jej nechali napsat několikrát. Časem se lidé naučili „svázat“ několik listů dohromady a vznikla první vázaná kniha (tzv. kodex, vázal se do dřevěných desek). To lidé uměli už ve 13. století. Také mnichové v klášterech knihy přepisovali a tím je vlastně rozmnožovali. Bylo to zdlouhavé, ale kdo by tenkrát spěchal? Nedostávali přece žádný plat, aby je nějak motivoval. V té době jistě někdo pronesl větu: „Než ty to přepíšeš, to bych měl rychleji vytesáno do kamene!“. A pak zřejmě jiného napadlo, a nemuselo to být právě v Číně: No, do kamene možná ne, ale proč to nevyrýt do dřeva…? (I když existence kamenotisku svědčí o tom, že to jde i do kamene!)
A to už není úvaha ale skutečnost, takzvaný „tisk z výšky“ byl na světě. Už ve 14. století, možná i dříve, byly některé knihy tištěny, a to tak, že řezbáři vyřezali do jednoho kusu dřevěné desky nejdříve obrázky, později se pokoušeli i všechna písmena, a desku pak vytiskli na papír pomocí upraveného lisu na ovoce. Představte si: jedna stránka – jedna dřevěná deska, do níž jsou všechna písmena vyřezaná! Trvalo to mnohem déle, než mnich knihu přepsal. Ale z této „formy“ bylo následně vytištěno a svázáno mnohem více knih, než jich stačili přepsat všichni mnichové v klášteře. Takže když tiskli už ve 14. století, o co že se to vlastně ten slavný Gutenberg o sto let později zasloužil?
Dřevo není příliš stabilní materiál a mnohokrát se stalo, že deska před dokončením praskla a musela se vyřezávat celá znovu. Nebo se řezbář spletl či mu „ujelo dláto“ a hotová písmena poškodil – a to už opravdu nešlo opravit, muselo se začít znovu. Po vytištění se desky vyhodily, neboť byly k ničemu, nevydržely delší uchovávání. A hlavně: všechno stále trvalo příliš dlouhou dobu.
To Gutenberg dobře věděl, a tudíž změnil dvě základní věci: dřevo nahradil kovem a přišel na způsob zhotovení tiskové formy z jednotlivých písmenek, které ve své dílně také odléval. Ta se dala po vytištění stránky rozebrat a několikrát znovu použít. Pokud se tlakem opotřebila nebo poškodila, jednoduše je roztavil a odlil nové. Takže vlastně nevynalezl knihtisk, ale sazbu! A ta se z období patnáctého století do sedmdesátých až osmdesátých let 20. století, kdy jsem pracoval v MTZ Ostrava, jen velmi málo změnila, stačí porovnat tehdejší dobové rytiny a fotografie z naší doby.
Autor v roce 1980 a rytina sazeče z 15. století.
Ale abych nekřivdil, uznání Gutenbergovi samozřejmě právem patří. Zasloužil se svým vynálezem o výrazné rozšíření tisku, knihy byly levnější a lidem dostupnější.
Gutenbergova tiskárna.
Zdokonalováním tiskové techniky se však sázení jednotlivých písmenek stalo opět pomalým a pracným procesem, který bylo třeba urychlit. Podařilo se to až v 19. století vynálezem sázecího stroje, kdy už sazeč nemusel u práce stát, ale seděl u klávesnice, velmi vzdáleně podobné těm u dnešních počítačů. Stisky kláves uvolňoval ze zásobníku matrice jednotlivých písmen, ze kterých se poté buď písmenka nebo celé řádky (podle typu stroje) odlévaly z kovu. Sarkasticky poznamenám, že ani tento způsob sazby se od 19. století do mého působení v tiskárně příliš nezměnil. Základní princip sázecího stroje zůstal stejný, i když byl samozřejmě postupem času a vývojem techniky zdokonalován. A zrychlení práce dosáhla tehdejší vládnoucí strana naší republiky tak, že sazečům zavedla poměrně přísné normy.
Strojní sazeč v 19. století a v 70. letech 20. století.
Od prvního dne jsme poznali, že je tiskárna zcela jiný svět. Tady nebyla metrická soustava, naší měrnou jednotkou se stal typografický bod a od něj se odpočítávaly další velikosti, jež měly specifické názvy a používaly se pro písma i výplňový materiál.
Pro příklad:
5 bodů = perl
6 bodů = nonpareille
7 bodů = kolonel
8 bodů = petit
9 bodů = borgis
10 bodů = garmond
11 bodů = breviář
12 bodů = cicero
14 bodů = střední
16 bodů = tercie
18 bodů = parangon
20 bodů = text
Regál s výplňovým materiálem.
V dnešní době počítačové sazby zůstal bodový systém jen pro velikosti písma, ale jejich názvy upadají v zapomnění, i když po roce 1989 mnoho nově vzniknuvších tiskáren některé z nich použily jako své firemní názvy.
V prvních dnech a týdnech praxe jsme se učili okem a pohmatem rozpoznat jednotlivé velikosti a také to, co jsem ten první den tak obdivoval – podle nákresu si zapamatovat, ve které přihrádce písmovky je dané písmeno. Najednou už mi to tak „skvělé“ nepřipadalo, nemělo to totiž téměř žádnou logiku. Nejvzdálenější řada od sazeče byla vyhrazena pro zvláštní a málo používané znaky, jako ä, ö, ü, § apod. Druhá řada začínala velkými písmeny, kterým se říká verzálky. Ty byly zleva doprava v jednotlivých přihrádkách podle abecedy, pokračovaly ve třetí řadě a za nimi následovaly číslice od jedné do nuly. Naopak nejblíže sazeči byly přihrádky s malými písmeny, tzv. minuskami, ale ty už nebyly řazeny podle abecedy, ale podle toho, jak často se v jazyce vyskytují. Nejblíže byla písmena „a“ a „e“.
(Pokračování.)
Text a foto © Dušan Žárský