O řemesle, jež přestalo být černým – 2

Při sázení delších textů bylo nutné písmovku zcela vytáhnout a položit ji nahoru na regál, což nebylo až tak snadné, neboť písmena byla vyrobena ze speciálního kovu (slitina olova, antimonu a cínu).

Celá písmovka tudíž byla dost těžká a sazeč mnohdy musel požádat o pomoc kolegu (velká písmovka vážila asi třicet kilogramů). Samozřejmě čím větší písmo, tím těžší písmovka. Někdy se samozřejmě stalo, že sazeč vysunul písmovku příliš rychle, až „vyjela“ z regálu, spadla na zem a všechna písmenka se rozsypala. Napadlo-li vás nyní slovo „Popelka“, pak vězte, že ta představa je zcela na místě, a ta nebohá dívčina to měla velmi snadné proti sazeči třídícímu písmenka, jedno po druhém přesně do přihrádky, kam patří!

Schéma naložení písmovky a písmovka.

V klasické písmovce byla naložena písma zhruba do velikosti textu (20 bodů), větší velikosti písma se dávaly do jiných písmovek – užších „šuplíků“. Ty už neměly výše uvedené naložení, ale písmena zde byla řazena vedle sebe podle abecedy: malá písmena, velká písmena, číslice, speciální znaky. K tomu, aby se sazečům jednotlivé litery z takových písmovek pohodlně vytahovaly, a také mohli v hotových sazbách lépe provádět korektury, používali dva velmi důležité nástroje, které měl každý sazeč vždy u sebe: šídlo a pinzetu. Samostatnou kapitolou pak byly písmovky s největšími písmeny pro sazbu plakátů. Ty však nebyly tak těžké, neboť byly vyrobeny ze dřeva.

Ruční sazeč držel v levé ruce sázítko, pravou vybíral z písmovky jednotlivé litery, mezislovní výplňky a meziřádkové proklady, a vkládal je do sázítka. To mělo jednu stranu pevnou a druhou pohyblivou, avšak s aretací, aby se na něm dala nastavit požadovaná šířka řádku.


Detail sázítka se dvěma písmenky.

Knihtisková písmena měla samozřejmě zrcadlově otočený obraz. Sazeč však nečetl zprava doleva, jak by se mnozí domnívali, ale normálně zleva doprava. Písmena do sázítka totiž vkládal hlavou dolů. Vysázené řádky pak pokládal na tzv. sazebnici, což byla kovová deska se třemi pevnými vyvýšenými okraji. Tak vznikala knihtisková forma zvaná sazba. Sazeč sázel podle dané předlohy – rukopisu – shora dolů, ale pracoval stejně jako s řádky v sázítku, to znamená začínal na sazebnici obrácenou hlavou tiskoviny u sebe a pokračoval směrem od sebe.

Sazba promočního oznámení, tak jak vznikala – zdola nahoru.

Knihy, noviny, brožury a další tiskoviny, které obsahovaly hodně textu, nebyly sázeny ručně, ale na řádkovém sázecím stroji, jenž z písmoviny odléval celé řádky. Ručně byly sázeny pouze titulky, neboť „klasické“ sázecí stroje měly formy pouze do 12 bodů. (Slovo klasické jsem dal úmyslně do uvozovek, neboť existovaly i speciálně upravené sázecí stroje, na kterých se daly odlévat i písmena větší. Ty však vlastnily pouze některé tiskárny, které je mohly plně využít.) Sazeči, který pracoval na výše uvedených zakázkách obsahujících převážně strojovou sazbu, se říkalo metér a jeho činnosti zalamování textu.

Sazba novinové stránky s olověnými řádky ze sázecího stroje.

Zhotovování sazby mohlo vzdáleně připomínat dětskou skládačku: Nejdříve byl na sazebnici umístěn výplňový materiál, který stanovoval šíři sazby, a ten se pak střídal s vysázenými řádky, případně ornamenty či obrázky. Ale tak jednoduché to rozhodně nebylo. Výplňový materiál, který byl výškově nižší, musel být přesně spočítán s řádky tisknoucích písmenek či linek, aby pravý okraj sazby přesné „lícoval“ po celé výšce. Jinak by sazba nemohla být upnuta do rámu tiskového stroje, neboť by se při tisku rozsypala. Po dokončení sazeč sazbu po obvodu pevně svázal motouzem a na obtahovacím stroji provedl první otisk pro provedení korektur. „Obtahovač“ – to byl ten stroj s velkým válcem nahoře, na kterém mi pan Harok první den otiskl mé jméno na papír.

Dříve se k tisku používaly upravené lisy na ovoce. Podobný, vyrobený v 19. století, se v MTZ Ostrava používal ještě koncem 70. let 20. století ke korekturním otiskům novinových stránek a sloupců strojové sazby (vpravo).

Sazba samozřejmě musela být vysázena ve velikosti 1:1 vzhledem k výslednému formátu a obtahovač byl do velikosti A3. Jak se tedy prováděly korekturní výtisky větších formátů, třeba dvoulistů nebo plakátů…? Jednoduše. Sazeč na sazbu nanesl válečkem tiskovou barvu, pak houbou namočenou ve vodě (a trochu vyždímanou) navlhčil velký arch papíru, opatrně ho položil na sazbu a kartáčem, podobným tomu k leštění bot, poklepával shora na papír místo vedle místa po celé ploše sazby, aby se tak její obsah otiskl na papír. Z této činnosti vznikl pojem pro korekturní výtisk, který převážně starší redaktoři rádi používají dodnes: kartáčový obtisk. Ten papír se vlhčil proto, aby při poklepávání na sazbě neujížděl, ale přitiskl se na písmena s barvou.

Jak už jsem poznamenal, sazečská praxe začínala poznáváním velikosti písmen a výplňového materiálu, druhů písem, tabulkových linek – ty byly vyrobené z mosazi – a hlavně: Každý sazeč musel umět Pravidla hladké (a později smíšené) sazby! Ty dobře znali i korektoři a netolerovali žádné prohřešky typu spojek na konci řádků, tzv. vdovy a sirotky (osamocené východové řádky na začátku či první řádky odstavců na konci stránky, někdy také nazývané parchant), dělení slov více než 3x po sobě a také pravidla používání písem, například odlišení hlavních titulků, podtitulků a textové části.

Pravidla typografické sazby. Knížečka o rozměrech 35×45 mm, vázáno v kůži, 136 stran se zlatou ořízkou, dvoubarevný tisk, rok vydání 1929.

Sazeči většinou s češtinou neměli problémy, a to bylo dobře, neboť se tak často vyhnuli zdržujícím opravám. I v rukopisech totiž bývaly chyby. Každá tiskovina byla pečlivě třikrát až čtyřikrát čtena korektory, než ji dostal tiskař do stroje, a i poté ještě dělal z prvního výtisku kontrolní náhled, než dostal svolení vytisknout celý náklad. Když byly později nalezeny chyby, byly nejen průšvihem a ostudou, ale nezřídka skončily i pokutováním viníka.

První dva roky jsme sázeli učňovské práce. Zhotovili sazbu, opravili podle přečtené korektury, na ručním obtahovači vytiskli několik kusů na křídový papír a založili do složky, kterou jsme později předkládali u učňovských zkoušek. Pak se sazba opět „rozebrala“ na jednotlivé díly, písmena musela být uložena na své místo v příslušné písmovce a výplňový materiál v regálech, kde byl přesně uspořádán podle velikosti. Této činnosti se říkalo „rozmítání“.

Práce v sazárně se mi líbila, ale musím přiznat, že učňovské práce mi připadaly zbytečné. Raději jsem – a nejen já, ale i ostatní „spoluučedníci“ – dělal na opravdových zakázkách, které nám už v té době byly občas přidělovány, ať to byly akcidenční tiskoviny jako svatební nebo promoční oznámení, parte, různé pozvánky na společenské akce či takzvané hospodářské tiskoviny – tabulky, formuláře a další. Tato „opravdová“ práce nám přinášela pocit užitku. A tak když se na začátku třetího roku učení na mne a mého kamaráda Tomáše obrátil náš mistr s tím, že v tiskárně ve Valašském Meziříčí je velká nemocnost a potřebují učně na dvouměsíční výpomoc, neváhali jsme ani na chvíli. Naše „výpomoc“ se ke vzájemné spokojenosti protáhla na půl roku a byla to opravdová škola života.

V malé tiskárničce o třiceti zaměstnancích jsme se dostali k veškerým pracím, o kterých se nám v učňovském středisku ani nesnilo. Přijali nás jako hotové sazeče, tady máš hromadu zakázek a ukaž, co umíš. Nebyli jsme líní, práce nám šla od ruky a užili jsme si i spoustu legrace, neboť kdo měl možnost pracovat kdekoliv na Valašsku a poznat tamní lidi s jejich přátelskou povahou a léta zažitými zvyky, nikdy na to nezapomene. Například hned první den naší brigády přinesla mistrovi do sazárny nakládačka (pomocnice tiskaře na velkoformátovém stroji) první tiskový arch k náhledu. Byla to statná padesátnice, opravdu korpulentní žena, a když odcházela, jeden kolega-sazeč upřeně pozoroval její vyvinuté pozadí. Sotva za ní zaklaply dveře, začal si polohlasně pobrukovat popěvek:

Panebože to je řiť, to je řiť,
ta sa musí přeměřiť, přeměřiť…

To se opakovalo téměř pokaždé, když prošla sazárnou. Ten popěvek byl delší, celý už si ho nepamatuji, zato na ta úvodní slova si vzpomenu vždy, když vidím…

V souvislosti s Valašským Meziříčím bych chtěl vzpomenout ještě jeden tiskárenský výraz, kterým je mutace. Jedním z velkých zákazníků této tiskárny byl národní podnik Loana. Tiskly se zde převážně štítky, které se pak vkládaly do obalů s oblečením. Obsahovaly informace o druhu zboží – například košile, svetry či ponožky, velikosti, použitém materiálu a ceně. V době, kdy byla zadána první zakázka, sazeč zhotovil sazbu A4, která obsahovala 5 štítků. Náklad byl malý, třeba jen několik desítek archů, a tisklo se na příklopovém stroji Grafopress. Tiskař vytiskl objednaný počet kusů, sazbu uzavřenou v rámu přinesl do sazárny, položil ji na regál a zvolal: „Mutace!“. Sazeč povolil rám, podle rukopisu vyměnil pouze lišící se údaje a zavolal tiskaře. To se opakovalo stále dokola. Takže mutace byla činnost, při které se sazba nezhotovovala znovu, ale pouze se měnily některé její části.

Mutace štítků pro Loanu jsem prováděl také já a Tomáš. Tiskař si usnadnil činnost natolik, že jsme po provedených změnách rám opět uzavřeli a odnesli jej do strojovny, kde nás naučil vložit jej se sazbou do stroje, vytisknout na něm korekturní výtisk a ten odnést do korektorny. Nezlobili jsme se, naopak jsme byli rádi, že jsme se naučili obsluhovat tento jednoduchý tiskový stroj.

Grafopress, příklopový tiskový stroj do formátu B4.

Mimo velmi rozmanitou zakázkovou náplň jsme měli možnost také pomáhat v knihárně nebo si vyzkoušet již vzpomenutý sázecí stroj. Tenkrát jsem si v duchu přál, abych na něm mohl jednou pracovat, a jak se říká: Když si člověk něco moc přeje, ono se to splní. Ale o tom až později.

Každý ví, čím je snad nejvíce známo Valašsko, a tak nelze nevzpomenout na období slivovice. Vždyť většina z třiceti zaměstnanců tiskárny „pálila“, a protože zde byl zvyk „musíš okoštovat tu moju“, kdo vypálil, přinesl vzorek. Ale kdo by si představoval pijácké orgie, moc by se mýlil. Uvařil se velký hrnec čaje, každý dostal hrnek, k tomu jeden „kalíšek“ čisté a druhý do čaje. Takže pro celou tiskárnu stačily dva litry slivovice. To samozřejmě včetně vedoucího tiskárny, protože on samozřejmě taky „pálil“ a nosil „na košt“…

Nevím, jestli ta tiskárnička ještě existuje, ale vzpomenu si na toto období pokaždé, když Valašským Meziříčím projíždím.

Po návratu do Ostravy jsem si uvědomil, že se na nás po tomto období opravdové praxe tovaryši začali dívat s větším respektem. Byl jsem přidělen do části sazárny, kde se pro tisk připravovaly plakáty, a to byla opět nová zkušenost. „Menší“ velikosti písma pro sazbu plakátů byly olověné, ale slovo menší jsem dal úmyslně do uvozovek, neboť to byla velikost 2 cicera a větší (od 24 bodů více). Byly naloženy do opravdu velkých a těžkých písmovek, které museli na regál zvedat dva sazeči. Titulková plakátová písma byla vyrobena ze dřeva, novější pak z tvrzeného plastu, a to ve velikosti 16–40 cicer (192–480 bodů). Máte-li možnost, můžete si tuto velikost zkusit nastavit na počítači.

Dřevěná plakátová písmena (nyní grafika na zdi).

Jak už jsem psal, všechny tiskoviny včetně plakátů byly  sázeny v poměru 1:1. To znamená, že sazba plakátu formátu A1 měla rozměry větší než 80×60 cm a i kdyby byla všechna písmena dřevěná, výplňový materiál byl kovový, takže to byla často docela těžká fyzická práce. Ze zhotovené sazby byl udělán kartáčový otisk pro korekturu, a sazba, umístěná na velkém dřevěném nebo plechem pobitém prkně, musela být schována do regálu, aby nepřekážela pro další práci. Pro provedení korektury a opravy musela být opět vytažena na regál. Pak znovu dolů do regálu, před tiskem opět z regálu na přepravní vozík, na kterém ji pomocníci převezli do strojovny. Po tisku zase zpět do regálu a když přišel její čas, tak znovu na regál k rozmítání. Dnes už to těžko odhadnu, ale jeden plakát na prkně mohl vážit 50 až 60 kilogramů, a tak si můžete spočítat, kolikrát ho sazeči museli zvednout. Výška regálu přitom byla asi jeden metr. Nejtěžší sazbou byl jistě plakát s měsíčním programem ostravských kin, kterých bylo v té době patnáct. Byl formátu A1 a nebylo v něm jediné dřevěné písmeno, jen obrázky a spousta textu vysázeného „olověným“ písmem.

Plakát ostravských kin v tiskovém stroji (rok 1979).

Kolem roku 1980 byla dokončena výstavba nové tiskárny na Novinářské ulici, neboť prostory v obou provozovnách, na Veleslavínově i Hollarově ulici, byly nevyhovující. Tak nastalo velké stěhování a dvě staré tiskárny se spojily v jednu moderní. To už byl opravdový výrobní kolos v obrovských prostorách a také se zvětšil objem zakázek a jejich různorodost. Sazárna měla na délku jistě přes třicet metrů a zatímco na Veleslavínově ulici byly čtyři sázecí stroje a na Hollarově dva, tady jich montovali deset. Na většině z nich se pak pracovalo ve dvousměnném provozu.

Začal čtvrtý rok mého učení. Nastoupil jsem sice opět do části, kde se sázely plakáty, ale protože se blížil čas závěrečných zkoušek, dostával jsem i metérské práce. Otevřeně se také začalo mluvit o tom, že bude třeba zaučit nové pracovníky na sázecí stroje. Že by se pomalu začal plnit můj „valašskomeziříčský“ sen? Ale s jakou budoucností? V horních patrech tiskárny vznikla velká oddělení – montáž, reprofoto či kopírna, a také nově zakoupený fotosázecí stroj dávaly jasně najevo, že knihtisk pomalu ale jistě vytlačuje technika zvaná ofset.

Přerušuji psaní. Nejen proto, že se blíží půlnoc a chci jít spát, ale hlavně mne zaujal zajímavý úkaz, kdy se měsíc v úplňku usadil ve zlatém řezu okna mé domácí pracovny. Vycházím na balkon a usedám na lavici, na které přes den sedává má osmdesátiletá maminka. Úplněk je nad lesem a ozařuje moji zahradu. Nádhera. To by byla krásná fotografie! Fotografoval jsem měsíc v úplňku mnohokrát, analogovým i digitálním přístrojem, takže vím, že to není moc jednoduché. Nicméně mne v té souvislosti napadá, že jsem se ve svém povídání ještě nezmínil o tom, jak se vlastně pro knihtisk připravovaly obrázky. Hned zítra to napravím.

„Co se v mládí naučíš…,“ říká se ve starém známém přísloví, jemuž věřím. Moji rodiče vlastnili na svou dobu poměrně moderní fotoaparát, dvouokou zrcadlovku značky Ljubitěl sovětské výroby, formát filmu 6×6, 12 snímků. A taky velmi jednoduchý – dnes bychom řekli kompakt – Pionýr, na stejný druh filmu. Takže jsem začal fotografovat docela brzy, bylo mi devět nebo deset let, a láska k fotografování mne neopustila dodnes, i když na jedné straně jsem starou analogovou cestu nostalgicky a se slzou v oku před více než dvanácti lety opustil, na druhé straně jsem s nadšením a nadějným očekáváním přešel na novou – digitální.

Doma jsme měli nejen zvětšovací přístroj Opemus, ale i další základní vybavení, a protože rodiče vydatně fotografovali, otec občas proměnil koupelnu ve fotokomoru. Tehdy jsme se s bratrem naučili vyvolávat filmy a dělat fotografie. Pro nás oba to byl úžasný proces, záhy jsme se pustili do vlastní „tvorby“ a ve fotokomoře strávili mnoho času.

Vzpomínám na to proto, že výroba obrazové formy pro knihtisk byla velmi podobná výrobě klasické fotografie, nebo spíše dřívější práci fotografa ve fotoateliéru. Hlavní rozdíl byl v tom, že výsledkem nebyla papírová fotografie, ale zinková destička, zvaná štoček, do níž byl obraz vyleptán. Štočky se vyráběly v oddělení chemigrafie, a to pojmenování bylo opravdu příznačné, neboť se zde k výrobě využívalo velké množství různých chemikálií a chemických procesů.

Reprodukční přístroj z konce 70. let minulého století.

Zjednodušeně řečeno: V tiskárenském ateliéru, zde zvaném reprofoto, stál velký reprodukční přístroj, který zabíral většinu místnosti. Předlohy byly vkládány do speciálního vakuového rámu, umístěného proti objektivu, jehož přední část tvořilo silné sklo a zadní gumová stěna. Vysátím vzduchu přitiskla guma předlohu na vnitřní stranu skla, aby se zamezilo jejímu pohybu, neboť expozice trvala i za osvětlení silným světlem několik minut. Vznikl negativ, který fotograf opět ve vakuovém rámu stranově převrácený přitiskl na zinkovou desku se světlocitlivou vrstvou, a tu také exponoval. Desku poté vyvolal, podobně jako fotografii, jenže vývojku nahradila ředěná kyselina dusičná, která odleptala neosvětlená místa. Ta tudíž nemohla tisknout, naopak osvětlená místa zůstala vyvýšená a navíc byla ještě utvrzena, aby byla odolnější v tlaku při tisku. Hotový štoček byl poslán do sazárny, kde jej sazeč oboustranně lepicí páskou přilepil na k tomu určené podložky, takže se obrázek dostal do stejné výšky jako ostatní tisknoucí prvky.

Zinkové štočky nalepené na podložce.

Musím přiznat, že jsem to opravdu zjednodušil. Ten proces byl ve skutečnosti mnohem složitější. Obrázky se dělí na dva základní druhy: perovky a autotypie. Perovky jsou černobílé perokresby, autotypie jsou polotónové fotografie. Kdo se někdy podíval na vytištěný polotónový obrázek lupou, ten viděl, že se vlastně jedná o podvod na nedokonalé lidské oko, neboť jde o různou velikost vzájemně se prolínajících puntíků, na světlých místech malých, na tmavých místech zhuštěných až vzájemně se prolínajících do ploch. Jenže lidské oko to z větší vzdálenosti nepozná, vidí až celkový obraz, který vytvářejí. To se dělalo tak, že se před expozicí vkládala mezi reprodukční přístroj a předlohu takzvaná autotypická síť, skleněná deska se začerněnými rýhami, která na negativu vytvořila jakousi mřížku – rastr…

(Pokračování.)

Text a foto © Dušan Žárský

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *