Akéla a jeho Krušné hory – 7

Podzimní den. Pozdní říjnové ráno. Stoupám vzhůru do kopců kolem „Žluté skály“. Mlha, pozdrav podzimu, se chvílemi mění na dešťové mraky. Ruce v kapsách maskáčů kráčím revírem, kde se chci potkat se „svým“ jelenem.

Cesta po hřebenu je plná velkých dešťových ok. Na trávě visí jiskřivé kapky. Pozoruji hru světel a stínů. Hledám stopy vysoké. Procházím bažinou, hledám kudy se mezi kosodřevinou dostat na pevnou zem. Paloučky plné brusinek a velkých borůvek. Bílé chomáče fousů suchopýru se lesknou na slunci.

Temná místa jsou jelení kaliště. Podle ostrouhané kosodřeviny a rozryté půdy poznávám, že zvěř do těchto míst stále přichází.

O chvíli odemykám chatu, zatápím v kamnech, připravuji večeři. Pak zhasínám svíčku, zalézám do spacáku.

Zpovzdálí slyším  troubení „svého“ jelena… a v polospánku se mi myslí prolíná zamžený sen.

Jinovatka leží na trávě spálené mrazem, při každém kroku šustí.

Ve stráni se ozve jelení troubení. Zanedlouho přichází odpověď – výzva k souboji.

Z mlhy vystupuje osmerák. Hlavu zvednutou vysoko k nebi vytrubuje bojovou píseň. Dech se mu v mrazu sráží v obláčky páry.

Když vánek odfoukne mlhu, stojí na protější straně paseky neméně zdatný sok.

Náhle oba vykročí, krok se mění v klus a ten v cval. Parohy s třeskem naráží, supění, svaly napjaté k prasknutí. Oba jeleni od sebe odskočí, vzápětí boj pokračuje. To už zdaleka není jen zápolení o nadvládu nad tlupou laní, ale boj na život a na smrt.

Najednou se hroty paroží pána mýtiny noří do boku vyzyvatele. Ten couvá. Z hluboké rány vytéká barva. S hlavou skloněnou se potácí ke kališti zchladit palčivou bolest v boku. Brzy se mu začínají kalit světla. Potácí se. Vrávoravým krokem míří ke svým pastvinám, ale zranění pálí, musí si odpočinout. Konečně našel měkký a chladný dolík, vystlaný trávou a jehličím.

Znovu jakoby viděl oblíbená místa, kudy se rád toulal, kaliště, sluncem vyhřáté stráně, porostlé šťavnatou trávou. Náhle je tma. Všechno ztichlo.

Mlžná postava bílého jelena zvolna odchází do jeleního nebe.

Jen takový sen…

Následujícího dne návrat. Vlak projíždí horskou krajinou, koleje obtáčí stráně, zvonce vyzvání na přejezdech výstražný signál.

Týden zase poběží navyklým tempem. V zaměstnání zahlédnu na skle, kryjícím desku stolu, plout mraky. Celý netrpělivý budu čekat na víkend… Sbalím si věci a vydám nahoru, kde rád trávím čas u „svých“ srnců, jelenů. A své velké lásky – Krušných hor.
 (Jaroslav Holler – Akéla. Z toulek stezkami mládí a dospělosti, Karlovy Vary, Březen 2008. Kráceno, upraveno.)

Text a kresby © Jaroslav Holler

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *