Posvátná hora Radhošť.
Jednúc sa stařešina Kvinta při tem putování zastavil a píchnul ukazovákem do vršení hor, keré sa vlnily všude kolem, jak když větr rozfúká nekonečný okeán. Ukázal tým hrbolatým prstem na jednu z nich a povědá: „To je Radhošť.“ A všeci naráz věděli, že už jen malý kúsek chybí, aby sa dotkli nohama jeho hlavy. Až sa jim dech zatajil.
Cyrilek s Metúdem dělali na Radhošti pořádek s pohany a s jejich bohy, kerých bylo jako metele. Každá věc měla svojeho boha, každý strom, každé zvířa, aji větr a déšť, aji voda. A všecky ty zástupy bohů museli ludé uctívať a přinášať jim dary. A freje pořádali ti pohani při každém východu slunéčka, a také při měsíčku, když byl v úplňku. A kolikrát že by až i hvězd naškubali rovno z oblohy, aby teho blyskotání nebylo málo.
Povědalo sa, že sú v téj bájnéj hoře velikánské jeskyně, ve kterých by sa aji vrchovatě naložený formanský vůz s párem zapřažených koní vytočil. A chodby že sú v tem podzemí, kerýma sa dá chodiť, třeba aj z jednéj strany hory na druhú. A ty podzemní prostory že sú plné zlata a drahého kamení, vidlámi je može přehazovať a lopatami nabírať. Enem maličko z tých pokladů by prý stačilo na to kúpiť si třeba celú Moravu, tož aj s Čechami, nebo i se Slovenskem. Ale kde hledať cestu do teho podzemí sa neví. Sú prý jakési ďúry, kudy sa dá do podzemí vejiť, ale z odvážlivců, keří tam vkročili, už nikdo sa nevrátil.
Aj prý chrám na Starém Radhošti, co je enem co by kameněm dohodil od Velkého Radhošťa, ti uctívači starých časů měli. Šak prý sa propadnul kdesi pod zem, tak jako ta jejich slavná doba. A nikdo neví kudy k němu do podzemí vede cesta. A všecky staré časy tak zostávajú v té zemi pod Radhoštěm navěky uzamčené.
Na vrcholu Radhoště postavili Valášci na věčnú památku sochy Cyrilka a Metúda, potem kříž a nakonec aj kapličku. A lidí tam od nepaměti chodí zástupy, třeba enem tak, porozhlédnuť sa po tej krásnej zemi.
Po dnešní časy sa pořád eště nekdo najde, kdo o zemských pokladoch mluví. Kolikráť sa lidem o nich aji zdá, co všecko by za ně mohli měť, že by jak grófi si mohli vykračovať a enem porúčať a vojny vésť a dobře sa měť.
A co Valášci? Větérek pořáď fúká, slunéčko svítí, déšť skrápjá tvář a dává vláhu lidem, zvířatům i rostlinám. Na pastvinách klinkajú zvonečky a psiska pomáhajú zatúlaným ovečkám najíť cestu zpátky ke stádečku. Vlků ani medvědů není.
Valášek spokojeně leží na zeleném pažitu. K čemu by mu všecky ty poklady byly?
Chytá do dlaně větr, počítá obláčky na obloze, rozhlížá sa po horách všude kde kolem. Toto je jeho pravý poklad. Už nic věcej na tem světě nepotřebuje.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek