V závěru měsíce ledna je obtížné rozpoznat, kdy končí pozdní odpoledne a kdy začíná předčasný večer. Soumrak se držel po celý den. Teplota spíš na nule, vysoká vlhkost, do toho vítr. To už je mnohem líp při mínus deseti. A pokud mezírkou přiskřípnutých mraků prosvitne slunce, jakoby zasněženou louku posypal jiskřením.
Zima toho roku nestála za mnoho.
Plouhal jsem se zasněženou polní cestou, stěží deset centimetrů sněhu, ne víc.
Fena bavorského barváře Bony mne bez zjevného nadšení následovala. Nepříjemný nárazový vítr nutil zvednout límec a stáhnout čepici až přes uši.
Bony chvílemi zkoumala pach starého hrabošího tunýlku u trsu sešlé trávy. Jindy by kroužila kolem a kontrolovala prostor, tentokrát jí nestál za ohlédnutí ani seschlý list z nedalekého lesa, který protivný vítr proháněl po sněhu.
Lány polí halila mlžka, takže nebylo ani pěkné podívání na krajinu. Prostě smutný den zimního podvečera.
Přece nebyla krajina úplně pustá. Po svahu směrem k roklince zarostlé divokým houštím a stromy paběrkovaly v otevřených polích srny. Hlad je vyhnal z teplého závětří nedalekého remízku. Jen co posbírají několik stébel staré trávy, vrátí se do roklinky, kryté křovisky, smrky a listnáči, budou se tam cítit jako v jizbě staré chalupy u rozehřátých kachlových kamen.
Tlupa sedmi pěkných a v mírné zimě dobře krmených srnčích kusů neunikla pozornosti Bony. Pes znehybněl, pozorně sledoval pohyb na zasněžené ploše. Vítr se opíral o záda, takže srnčí zvěř o nás věděla, ale nijak nedivočila, vzdálenost na bezpečný útěk byla dostatečná. Chvílemi se tlupa zastavila, několik z nich natáčelo hlavu našim směrem, nakonec přece jen po chvíli mizela v závětří houštiny v roklince.
Tato část podhůří byla dobře zazvěřena. Lány selských polností se táhly v širokých pásech od vsi až k lesu. Však ne nadarmo se tady od nepaměti říkalo Panščica. Bohatý výskyt srnčí zvěře tam bylo možné pozorovat nejen v zimě na otevřených pláních, ale i v létě, kdy srneček s nádherně vytvarovaným parožím vyhlíží z lánu dozrávajícího obilí, nebo srnu, která se chlubila třeba i dvěma srnčaty.
Jenže léto bylo daleko.
Na opačné straně u divoce rostoucího křoviska kolem paty elektrického sloupu bylo možné na sněhové tabuli zaznamenat sotva patrný pohyb. Možná si tam vítr hrál se suchým listem. Když jsem přitiskl k očím obzorku a ozubeným kolečkem triedr doostřil, spatřil jsem kosa, jak bezmocně tluče jedním křídlem o sníh, druhé bezvládně vláčí za sebou. Možná v letu zavadil perutí o větévku křoviska, nebo o drát elektrického vedení a teď ochromený se snaží skrýt v křovisku.
„Pojď,“ pobídl jsem Bony.
Možná by se nám podařilo zraněného ptáka nějak zachránit.
Až pak jsem spatřil káni rousnou sedět na betonové patě elektrického sloupu.
„Počkej!“
Bony znehybněla.
Šlo o to, kdo bude rychlejší. Jenže vůbec nebylo jisté, jestli se nám podaří zraněného ptáka vyléčit a zachránit. Kdežto jisté bylo, že káně rousná bude muset ulovit jinou kořist, aby se nasytila, aby dokázala přežít další den a pak také zbytek zimy, než o příštím jaru nastane čas hojnosti.
Byli jsme od elektrického sloupu pořád ještě dost daleko, když se káně rousná neslyšně snesla na široce rozpažených křídlech. Ani nemusela dosednout do zasněženého oraniště. Za letu uchopila do pařátů zraněného kosa, máchnutím širokými křídly odlétla do nedalekého švestkového sadu.
Spěcháme domů. V nepřívětivém podvečeru netrpělivě vyhlížíme voňavým dřevem a teplem prosáklou hájenku.
Text a foto © Richard Sobotka