Zvony, zvláště zvony kostelní, se těší výjimečnému postavení mezi všemi ostatními výrobky lidských rukou. Jsou více než jen nástrojem zvukové signalizace. Zrození nového zvonu se očekává s napětím a s radostí, zánik zvonu vzbuzuje smutek i pláč. Hlas zvonů provází v naší civilizaci člověka od křtu až po jeho smrt a pohřeb…
Zvon neohlašuje pouze události slavnostní a radostné, ale i tragické; zvon burcuje na poplach, varuje před blížícím se nebezpečím. Přesto si hlahol zvonů spojujeme především s nedělním, svátečním a slavnostním dnem a také s obdobím míru, protože obětí obou světových válek se stávaly také zvony.
Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. V tom se zvonům nevyrovnají ani tak vznešené nástroje jako chrámové varhany. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejichž cti byly ulity a na jejichž počest má znít každý úder jejich srdce.
Zdá se být snadné uhádnout, jaké jméno nese nebo k čí poctě vznikl zvon pro zvonici kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Odpověď na tuto otázku je však přece jen trochu složitější, než bychom čekali. Na těle zvonu můžeme číst tento nápis:
Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů
Cyrilla a Methoda a sv. Josefa Cal.
věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa
Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě
P/R. L.P. 1896.
Z nápisu se tedy dovídáme, že zvon nechali ulít manželé Bumbalovi, a to již v roce 1896, tedy dva roky před dokončením a slavnostním vysvěcením kaple. Dá se tedy říct, že zvon je starší než kaple sama. Podle očekávání jsou v nápise uvedena i jména obou věrozvěstů, a protože donátor pan továrník Bumbala se jmenoval Josef a jeho žena Josefa, nepřekvapí, že je zde pamatováno i na sv. Josefa. Co ale znamená zkratka Cal.?
Na zvonech bývá kromě nápisu také plastické zobrazení příslušného světce a nejinak je tomu i na zvonu z Radhoště. Pokud však nápis na zvonu zní alespoň z části podle našeho očekávání, podoba reliéfu nás zaskočí. Žádný obraz svatých bratří Cyrila a Metoděje, ani sv. Josefa s jeho ustálenými atributy – Ježíškem v náručí a lilií v ruce. Obdélníkový reliéf velikosti asi 9 x 14cm zobrazuje na pozadí jakési stavby postavu světce zřejmě v kněžské klerice, obklopeného trojicí dětí školního věku. Také brašny, které děti drží pod paží, jako by nás měly utvrdit v tom, že se skutečně jedná o školáky.
Nezbývá než se vrátit k těm třem záhadným písmenům „Cal.“, která jsou v nápise na zvonu uvedena jak za jménem světce Josefa, tak za křestním jménem pana továrníka.
Můžeme mít za jisté, že ačkoliv pan továrník užíval jméno Josef, neslavil svátek 19. března a jeho křestním patronem nebyl sv. Josef – snoubenec P. Marie, ale jiný světec jménem Josef, jehož přízvisko bylo zvykem krátit písmeny Cal.
Tato zkratka spolu s výjevem na reliéfu zadní strany zvonu jednoznačně svědčí o tom, že se jedná o sv. Josefa Kalasánského (José de Calasanz). Možná, že nám jméno tohoto světce nic neříká, ale určitě známe jeho dílo a zvláště je budou znát obyvatelé Mikulova, Strážnice, Kroměříže, Litomyšle, blízkého Lipníka nebo Příbora a mnoha našich dalších měst, kde byly a působily piaristické školy a koleje. Právě José de Calasanz (1556-1648) je totiž zakladatelem řádu lidově zvaného piaristé a celý název – Řád chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – nám výmluvně sděluje, co bylo a je hlavním posláním tohoto řeholního společenství.
Už před vznikem řádu otevřel tento původem Španěl v Římě při farnosti sv. Doroty školu pro zanedbané děti, která se stala první bezplatnou základní školou v Evropě. Tato i všechny ostatní piaristické školy byly řízeny podle zásady – Škola bez hole, disciplína bez rákosky. Vládl v nich pořádek, kázeň, čistota a v metodice vyučování i zbožnost, takže se tato charakteristika dostala i do názvu – Zbožné školy (italsky – Scule pie).
Ještě za života zakladatele řádu vznikl první piaristický klášter i u nás, a to v Mikulově, kam se vydalo r. 1631 prvních osm řeholníků – pěšky až z pobřeží Istrie. Díky osobnímu přátelství olomouckého arcibiskupa Františka z Dietrichštejna s osobou zakladatele vzniká na Moravě síť piaristických škol dříve než v ostatních evropských zemích.
Zatímco jezuité provozovali především školy střední a vysoké, piaristé se specializovali na školství základní a své vzdělávací ústavy otvírali přednostně v menších městech.
Podrobnější seznámení s osobností a pohnutými osudy zakladatele této průkopnické a po dlouhou dobu nezastupitelné evropské vzdělávací instituce by bylo zajímavé a potřebné, ale už nad rámec tohoto povídání o radhošťském zvonu.
Dá se předpokládat, že donátor zvonu továrník Bumbala obdržel své křestní jméno Josef Calasanz po svém otci a ten po svém otci nebo po svém křestním kmotru, jak bylo tehdy také zvykem. (Josef Bumbala senior založil už r. 1820 první textilní manufakturu ve Frenštátě). Zrovna tak se dá předpokládat, že po aktu svatořečení Josefa Kalasanského roku 1767 se toto jméno mohlo ve své době stát populárním a začít užívat jako křestní. Jisté je, že pan továrník Bumbala se ke svému křestnímu patronu hrdě hlásil.
Zatímco opuštěné objekty kdysi velké a významné textilní továrny rodu Bumbalů ve Frenštátě byly už před několika lety srovnány se zemí, Bumbalův zvon na Radhošti dosud zní „ke cti a chvále Boží, svatých apoštolů Cyrila a Metoděje a svatého Josefa Kalasánského“.
Otázka patrocinia radhošťského zvonu je sice málo známá, ale skutečnou záhadou je, jak je vůbec možné, že tento zvon zní z vrcholu hory už více jak 120 let. Není to totiž – bohužel – věc samozřejmá; byly zde dvě světové války, a tedy také dvakrát proběhla válečná rekvizice zvonů.
Zvláště za II. světové války byl přece jen brán jakýsi ohled alespoň na zvony nejstarší a nejvzácnější. Za tím účelem byly zvony roztříděny do kategorií A, B, C a D, přičemž zvony kategorie D byly jako umělecky a historicky nejcennější ušetřeny. Hledisko výběru bylo však velmi přísné. Je nechvalně znám Göringův výrok: „V Německu by mělo být zachováno deset až dvanáct zvonů.”
Naopak zvony kategorie A byly automaticky určeny k dalšímu zpracování. Podle tehdejší definice se jednalo o zvony bez větší hodnoty – ulité v letech 1800 a mladší. Do této kategorie tedy spadal i náš radhošťský zvon ulitý r. 1896 brněnskou firmou Ad. Hillera vdova a syn a přirozeně také obrovské množství v té době nových zvonů, které vznikly štědrostí donátorů i ze sbírek prostých lidí jako náhrada za zvony zrekvírované v době I. světové války.
Zvony kategorie B a C musely být sice také odevzdány, ale sloužily převážně jen jako „surovinová rezerva“. Tak se stalo, že v ústřední sběrně zvonů a kovů v Praze na Maninách zůstalo na konci války ještě cca 277 tun – 2184 ks zvonů, které se po skončení války vrátily k všeobecné radosti původním majitelům. Přesto na základě soupisů lze dospět k počtu 10 000 zvonů odebraných z protektorátu a cca 3500 až 4000 zvonů odebraných z obsazeného pohraničí. Celkem tedy skončilo v německých slévárnách 13 000 až 14 000 českých zvonů.
Při válečných rekvizicích si jednotlivé farnosti jistě přály, aby jejich zvony, často z úspor farníků pořízené, zůstaly zachovány; lidé se upínali k různým slibům a nadějím, leč většinou marně. Za I. světové války přišly často kostely nejen o zvony, ale i o cínové varhanní píšťaly.
Jak tedy došlo k tomu, že právě radhošťský zvon byl v obou případech ušetřen, je záhadou, vždyť za oběť zbrojnímu průmyslu padly i školní zvonce a cimbály věžních hodin. Odlehlost místa zřejmě nebude tím důvodem, protože rekvírování neunikly ani malé zvonky z pasekářských zvoniček. Tajemství, jakým způsobem se podařilo v obou případech zvon zachránit, si vzali tehdejší předsedové Matice Radhošťské – Emil Kostelník a děkan Medard Horák s sebou do hrobu…
Ani po odeznění poslední války nebyl radhošťský zvon uchráněn dramatických okamžiků. Nařízením úředníků ve službách nového režimu byla roku 1951 ukončena činnost Matice a kaple tak zůstala bez hospodáře, napospas nepřízni doby i počasí. Po roce 1968 se nejneodkladnější údržby kaple ujali dobrovolníci z vesnic pod Radhoštěm, vesměs členové v té době obnovené Československé strany lidové. Přesto došlo jednoho dne k destrukci věkem zchátralé zvonové stolice a zvon se propadl do zvonice. Stav zvonice byl takový, že r. 1982 musela být z bezpečnostních důvodů zcela uzavřena. Opět díky členům této strany se podařilo brigádnickým způsobem nejvyšší část věže opravit a zvon, opatřený novými ložisky, vrátit na své místo. Je dobře možné, že nebýt této záchranné akce iniciované a provedené několika nadšenci, postihl by zvonici a snad i kapli osud blízké turistické útulny, která se také nejdříve nechala zchátrat, aby poté mohla být pro zchátralost zdemolována.
Naposled byl zvon ze zvonice snesen, když znovuzaložený spolek Matice Radhošťské přistoupil v roce 2000 k náročné rekonstrukci kaple, kdy celá dřevěná zvonice byla odborně rozebrána, aby na jejím místě mohla vzniknout její přesná replika.
Pro úplnost je třeba připomenout, že když pan továrník zvon kapli daroval, dřevěná zvonice před jejím průčelím ještě neexistovala. Původním místem radhošťského zvonu byla malá otevřená kamenná vížka na vrcholu štítové zdi, přímo nad vchodem do kaple. Představu, jak asi tato zvonička vypadala, si můžeme udělat z dochovaných výkresů projektu stavby, vidíme ji také na poutním obrázku, který byl vydán jako upomínka na slavnostní svěcení kaple (1898) a je zachycena i na nejstarších fotografiích kaple. Na většině dalších dobových fotografií ze začátku 20. století už ale tuto zvoničku nevidíme a na jejím místě, na nejvyšším bodě průčelní zdi, je pouze kamenný kříž.
Můžeme pouze spekulovat, proč byla zvonička odstraněna – možná tato subtilní stavbička nedokázala vzdorovat otřesům bijícího zvonu. Kam ale byl poté přemístěn zvon? Přímo pod střechu kaple nebo pod střechu její kopule. Oba tyto půdní prostory jsou stísněné, nejsou vzájemně propojené a nevede do nich žádné schodiště, vstup je možný pouze zvenčí, vikýřem ve střešním plášti. Provaz od zvonu procházel do kaple skrz některý z doposud zachovaných větracích otvorů v klenbě.
Teprve v době, kdy bylo průčelí kaple zakryto přístavbou dřevěné zvonice, byl v kamenném zdivu šítové zdi proražen průlezný otvor. Je to možná náhoda, ale tento otvor má stejný rozměr, jako je průměr zvonu – 56 cm, a na lemu věnce zvonu po celém jeho obvodu je množství drobných defektů – chybějících úlomků svědčících o tom, že zvon byl vystaven i nešetrnému zacházení; ovšem veterán, který přežil dvě světové války, má už na nějaký ten šrám nárok.
Návštěvníci Radhoště, kteří si zakoupili vstupenku do druhého patra zvonice, jsou někdy zklamáni, že se nemohli podívat až ke zvonu. Není to bohužel možné, zvon je až v nejvyšší a také nejužší části dřevěné zvonice – kromě něj se tam už nikdo víc nevleze.
Dnes ve většině kostelů zajišťuje pravidelné denní zvonění elektrický pohon. Ve zvonici na Radhošti se však zvoní stále postaru – taháním za provaz. Turisté, kteří dorazí na vrchol hory v pravé poledne – v čas modlitby Anděl Páně – a kteří při troše štěstí zastihnou kapli otevřenou, mohou takové ruční zvonění nejen slyšet a vidět, ale mohou si ho také sami vyzkoušet.
Informace o způsobu rekvizice zvonů v průběhu II. svět. války čerpány především z webu českobudějovického biskupství (oddělení péče o církevní památky).
Informace o řádu piaristů především ze sborníku Slánské rozhovory 2005 (Pavel Štěpánek: Josef Kalasanský, kardinál Dietrichštejn a Dominik à Jesu Maria – poznámka na okraj freskové výzdoby kostela piaristů v Prievidzi).
Informace o osudu radhošťské kaple v období „normalizace“ ze vzpomínek pana Jana Tichavského – předsedy MO KDU-ČSL Trojanovice
Původ fotografií: reprodukce projektové dokumentace kaple převzata z publikace Až na vrchol Radhoště, výřez z dobové pohlednice pochází ze sbírky pohlednic pana Vojkůvky ze Zašové, kopie poutního pamětního obrázku – tisk MR podle originálu z r. 1898, foto zvoníka Jana Poruby – autor Oldřich Paulus, ostatní fotografie – Josef Krůpa
Text © Josef Krůpa, foto archiv.