Hrob Mikoláše Alše na Vyšehradském Slavíně.
Mikoláš Aleš – malíř svého lidu, narodil se před 170 lety 18. 11. 1852, český malíř, kreslíř, dekoratér, ilustrátor. Byl nejvýznačnější osobností tak zvané „Generace Národního divadla“ a je považován za klasika českého výtvarného umění 19. století.
Kreslit začal ve čtyřech letech a jeho kreslířské umění posléze dosáhlo takové dokonalosti, že obraz „překresloval“ z paměti jako by psal rovnou na papír a při tom hovořil s přítomnými a popíjel víno. V roce 1869 absolvoval v Praze Akademii výtvarných umění.
Jeho život nebyl nijak snadný. V rozpětí let 1865 až 1874 zemřeli oba jeho bratři, matka i otec. Dvaadvacetiletý Mikoláš zůstal zcela sám a bez prostředků.
Usadil se v Praze. Roku 1879 spolu s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem „Vlast“ v konkurzu na výzdobu Národního divadla. Z jeho olejomaleb jsou nejznámější obrazy „Jan Žižka“ a „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“. Později se věnoval ilustrační tvorbě českých lidových písní, pohádek, přísloví a knih. Vytvořil také četné kartony pro výzdobu průčelí domů.
Jeho tvorba byla oceněna až na sklonku života. V roce 1896 vydal spolek Mánes vůbec první samostatnou publikaci o jeho díle. K šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Příliš pozdní ocenění ho zastihlo krátce před smrtí. Zemřel ve věku šedesáti let 10. července 1913.
Mikoláš Aleš měl vztah i k Valašsku. Restaurace Libušín na Pustevnách je vyzdobena podle jeho předlohy. Traduje se, že při výletu do Beskyd vhodil hůl valašku směrem do tehdejších Uher a symbolicky tak připojil Slovensko k zemím Koruny české.
Horolezec Miroslav Jaškovský.
Miroslav Jaškovský – Horolezec, Trojanovice, llegenda českého horolezectví se narodil 2. 6. 1926 a zemřel před 15 lety 20. 11. 2007. V šedesátých letech 20. století patřil k naší horolezecké špičce. Narodil se v Trojanovicích v chalupě pod horou Nořičí a kromě horolezeckých výprav do evropských i mimoevropských zemí tento kout nikdy neopustil. S horolezectvím začal jako voják v Nitře v roce 1951. Tatranské štíty zdolával se svým nejlepším spolulezcem a kamarádem Jiřím Valtrem; dopoledne dělali horolezecké túry, nikdy lehčí klasifikace než 5, a odpoledne si vydělávali vynáškami osmdesátikilových nákladů (platilo se 2 koruny za kilo) na Téryho chatu (2015 m n. m.). Takto zdolali všechny nejtěžší výstupy v Tatrách a byli zařazeni do reprezentačního družstva.
V roce 1958 slezl Miroslav Jaškovský Západní Kavkaz, 1959 Centrální Kavkaz, 1961 a 1962 Centrální a Východní Kavkaz.
V roce 1965 se zúčastnil první československé expedice do Váchánu v Hindukuši (Afganistan), kde naši horolezci uskutečnili 17 výstupů (z toho 7 prvovýstupů) na hory vyšší 6000 m; Miroslav Jaškovský tam slezl čtyři „šestitisícovky“. V tomto roce byl jmenován Zasloužilým mistrem sportu.
Josef Eliáš z Dušné u Vsetína.
Josef Eliáš – poslední valašský křiváčkář.
Na přelomu 19. a 20. století chudoba nutila horaly využít přirozeného talentu, vynalézavosti a umu k podomácí výrobě předmětů, které vyráběli pro vlastní potřebu i na prodej. Mezi jinými to byla také výroba kapesních nožů, na Valašsku nazývaných „křiváky“.
V chalupě měl křiváčkář soustruh – „stružňu“, pracovní stůl – „štoček“ s vrtákem – „šrubštekem“ a pákové nůžky – „nožice“. Pískovcový brousek, svěrák a vrtačku – „drýl“. Také krátkou pilku, kladívka, pilníky a rašple.
Sortiment nožů byl do dvaceti druhů. Nejmenší a nejlevnější nůž byl „Ovsáček“. Z dfalších „Tucťák“, „Grošák“, „Plechovec“ a „Plechoveček“, „Křesáček“, „Šparákovec“, „Plocháň“, „Žabka“ a další.
Nejoriginálnější byl nůž „Sprašný“ (též „skotný“ křivák), velký téměř dvacet centimetrů, soustruhovaný ze švestky. Do dutiny „klátku“ měl vloženo 24 miniaturních křiváčků, nejdelší z nich měl 3,8 cm a nejkratší 1,6 cm. Dutina byla uzavřena „patáčkem“
Křiváčkáři pěšky nosili tovar do nejbližšího města na trh, neváhali kvůli nevelkému výdělku vykonat cestu deset a více kilometrů.
Kolem roku 1880 se v Ratiboři zabývalo výrobou křiváků na 150 osob ve 38 domech. Křiváčkářství se uchytilo v Růžďce u Vsetína, v polovině 19. století to byla obec s nejvíce rozšířenou výrobou křiváků, v závěru 19. století se tam zabývalo výrobou nožů na 700 osob, tedy téměř polovina obyvatel. V nedaleké obci Bystřičce pracovali v roce 1912 poslední dva křiváčkáři. V závěru 19. století křiváčkářství zaniklo, v Jablůnce byli poslední dva křiváčkáři, v Pržně dva, ve Valašské Bystřici dva, tři v Malé Lhotě.
Posledním valašským křiváčkářem, výrobcem „strúhaných“ křiváků, byl Josef Eliáš z Dušné u Vsetína, syn křiváčkáře z Růžďky. Narodil se roku 1906, zemřel ve věku 81 let 25. listopadu 1987 – v roce 2022 uplynulo od jeho smrti 35 let.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka