Maminka se narodila 7. 4. 1911 v Zašové manželům Zátopkovým – čp. 196 – otec František pocházel ze Zašové, maminka Františka, rozená Pernicová pocházela ze Zubří.
Maminka Marie byla jedním ze šesti dětí manželů Zátopkových.
Nejstarší byl syn Alois – říkali jsme mu strýček doktor, vystudoval Karlovu univerzitu, byl významným a ve světě známým vědcem v oboru zemětřesení, člen Akademie věd a měl mnoho dalších titulů a vyznamenání.
Maminka Marie byla druhé dítě, za ní následoval Karel, Františka, Anna a Josef.
Jejich tatínek byl kameník – zemřel na problémy s plícemi i s ledvinami. Já si jej nepamatuji, ale vzpomínám si na maminčinu maminku – naši stařenku, kterou jsem milovala. Vždycky v sobotu nám donesla čerstvé upečené výborné buchty, zadělávané smetanou. Taky nás chválila, jak jsme doma pomáhali.
Strýček Alois žil v Praze, pokaždé to byl veliký svátek, když přijel. Strýček Karel byl zaměstnaný na okrese (ve Val. Meziříčí), jednu dobu byl vojákem, potom pracoval v Gumárnách Zubří. Teta Fanka – Františka měla nějakou školu, ale ani pořádně nevím jakou. Teta Anička – klášterní jméno Bedřiška – šla po základní škole do kláštera, kde vystudovala učitelský ústav a byla členkou řádu školských sester. V padesátých letech si sestry hodně zkusily, vyprávěla nám o tom. Nejmladší Josef měl střední školu, nejdříve se staral o učně, pak byl mistrem ve Zbrojovce Vsetín.
A nyní k mamce.
Maminka hodně vyprávěla o své původní rodině, kde byla vychována a to s velikou láskou. Když jsem se dívala na její vysvědčení, nebyla tam jiná známka než 1. Při vyprávění vzpomínala, že nemohla jít studovat, protože již studoval strýček Alois v Praze, samozřejmě přednost ke studiu měli bratři. Říkala, že když nemohla jít studovat měla podobný smutek, jako když jí zemřela maminka. Také nám povídala – učit se musíte celý život. Tehdy, jako hloupé děcko jsem to nechápala, dnes moc dobře vím, o čem mluvila.
Maminka se 4. ledna 1939 provdala za vdovce Rudolfa Holiše z Pahrobek, který pocházel ze 14 dětí a z velmi chudé rodiny. Rudolf měl z prvního manželství jednu dceru Emilii. Maminka ji začala vychovávat, což bylo velmi složité. Hned první rok po svatbě se narodil první syn Rudolf, za ním za rok syn Ladislav. Za války byl taťka totálně nasazený v Německu. Maminka zůstala sama doma se dvěma syny a Emilíí, dcerou z tatínkova prvního manželství. Tenkrát ještě bydleli u rodičů Zátopkových v čp. 196. Vyprávěla, že za války u nás bydleli Němci i Rusi, což nebylo ani v jednom případě lehké, měli je i na stravu. Maminka povídala, že Němci byli docela skromní, nebylo peněz ani moc potravy, i když u Zátopků bylo pole i kráva, také nějaká domácí drůbež. Zato Rusi prý chtěli jenom špek a vodku, a to nebylo, takže to bylo dost náročné.
Po osvobození se tatínek vrátil domů. Vyprávěl, že když přešli hranice, byli tak šťastni, že válka skončila, že líbali českou zem.
Za nějakou dobu po tatínkově návratu se jim narodila dcera Marie (to jsem já).
Měla jsem jeden měsíc, když onemocněla Emilie, taťkova dcera z prvního manželství na nádor na mozku, a ihned po operaci zemřela. Za rok a půl po mně se narodil Václav, pak Alois, Josef a Anna. Takže nás bylo 7 (jeden chlapeček zemřel v 7. měsících).
Po válce, když se taťka vrátil z Německa, koupili „plac“ a začal stavět dům. Rodiče měli materiál na půjčku, spláceli ji hodně dlouho, doplacena byla snad až v roce 1960. Tatínek si hodně věcí dělal sám a za pomoci známých řemeslníků.
Do nového domku jsme se stěhovali v mých 2 letech, je to dům čp. 402. Nyní je již přestavěný, ráda na něj vzpomínám, na dobu dětství a mládí. Byl to náš milý a opravdový domov…
Maminka jezdila do práce do Tonaku v Novém Jičíně. Pak pracovala v Gobelínce, v mlékárnách, také u Janyšky. Od narození prvního syna však zůstala v domácnosti. Tehdy nebyly jesle ani školky pro děti, až později.
Taťka byl vyučený stolař, učil se a pracoval v Zašové u Janoška. Později pracoval za malý plat v Tesle ve Valašském Meziříčí. Maminka v domácnosti pomáhala šitím pro ženy ze Zašové, byla za to v padesátých letech i několikrát volána na obec a poučována, že se to nesmí. Vzpomínám si, jak šila halenky a sukně za 20 Kč, šaty za 30 nebo 40 Kč, jak kolikrát došívala, aby měla za co nakoupit pro rodinu to nejnutnější. Hrozné bylo, že i při tolika dětech se musely odvádět vajíčka, sádlo ze zabijačky, chovali jsme jedno prase… Když se blížila zima, tak maminka povídala: „Už zase budou zabijačky a bude co jíst.“ Taťka totiž uměl zabíjet prasata, lidé ze Zašové jej zvali, protože to uměl velice dobře a vždy si donesl výslužku.
Naše maminka měla základní vzdělání, ale byla velmi vzdělaná tím, že ji rodiče i její nejstarší bratr učili všecko možné. Také hodně četla. Tenkrát se nejezdilo do divadel, ani na koncerty a na opery, ale dobře si vzpomínám, že maminka znala árie z oper a operet, vůbec nevím, kde se to všechno naučila. U nás se při každé práci zpívalo. Všechno možné – od oper a operet, přes lidové písně, mešní písničky a také to, co se zpívalo v rádiu. Maminka měla ráda Karla Gotta už tehdy, když začal zpívat, a povídala, že pokud na sobě bude pracovat, že udělá „díru do světa“. A měla pravdu.
Nejčastěji jsme zpívaly spolu – jedna soprán, jedna alt, jedna první, druhá druhý hlas. Maminka také docházela v Zašové do Valašského krúžku, hrála divadlo, byla aktivní členkou Orla a také lidové strany. Měla velmi krásné písmo a sloh bez chyb. Nevím, kde našla při sedmi dětech, při starosti o zahradu, pole a šití ještě čas na psaní básní. To ale vím, že vždy večer seděla v kuchyni za stolem a psala. Asi to bylo „její všecko“. Do básní vložila svou lásku k rodině, lidem v okolí a vlastně všem. Měla ráda přírodu, květiny, Zašovou… Psala o Stračce, o lese, o sedlácích, o chudých lidech. Vzpomínám si, že v Zašové na horním konci byl muž, takový chudák hluchoněmý. Jednou mamka napsala o něm báseň a poslala do soutěže. Tenkrát se špatnou pochodila. Vím, že tam v té básni byla slova – ty chlapče ubohý, hluchý a němý. Dostala odpověď, že u nás chudáci nejsou.
O tom všem psala.
Chodili za ní Zašovjané i lidé z okolních vesnic, aby jim napsala báseň k svatbě, k narození dítěte, k různým kulatým narozeninám, ale i k jiným příležitostem. Psala i ty nejsmutnější básně při něčím úmrtí…
Hodně z těch básní jsem se tenkrát naučila a přednášela. Na svatbách to bylo dobré, to jsem vždy nějakou korunu dostala od ženicha. Ale na pohřbech to bylo moc smutné, pokaždé se mně chtělo plakat, takže jsem musela celá ztuhnout, abych to ze sebe dostala – všichni plakali a byli moc smutní a já jsem ty maminčiny verše musela ze sebe nějak dostat.
Nemám všechny maminčiny básně, ale mám jich hodně. Často si v nich čtu, podle slov se snažím hádat, ve které době to bylo a co tehdy prožívala – byla jsem totiž její první čtenářka. Již tenkrát jsem maminčiny básně vnímala velmi citlivě, často se mně při jejich čtení chtělo plakat. Škoda, že jsem nenašla báseň, kdy odešel Ola Sobotka. Pamatuji si jen slova „Olo Sobotků s tmavýma, tak smutnýma očima…“ Potom tam bylo, jak odjížděl z dovolené doma a jel vlakem. „ … viděl jsi věže kostela. Naposled jsi jim mával…“
Také byla překrásná báseň, kdy můj nejstarší bratr Rudolf jako šestnáctiletý cvičil na Spartakiádě.
Pozdravuj synku stověžatou Prahu, pozdravuj od nás tisíckrát,
až měsíc vyjde nad Vltavu, už budeš v zlaté Praze spát.
Pozdravuj toto město slavné, pozdravuj každý jeho kout,
všechny památky starodávné a nic tam nesmíš pominout.
Ty nejstarší jsi z šesti dětí (tenkrát nás bylo 6), aspoň ty Prahu uvidíš.
Zlaté matičce starodávné za všechny pozdrav vyřídíš…
Celou báseň si nepamatuji.
Když bratr Rudolf umíral, chtěl, abych mu tu báseň připomněla. Seděla jsem u jeho postele v nemocnici, držela ho za ruku a přednášela, a on moc plakal.
Navštěvoval maminku také doktor Kubeša, tehdy ředitel Valašského muzea. Sbíral staré písně a mamka toho tolik věděla …
Maminka také napsala divadlo – „Sen noci svatojánské“. Nacvičovala ho se školními dětmi, obyčejně u nás doma. Předvedli divadelní hru v sále Osvětové besedy pro veřejnost. Byla šedesátá léta, tenkrát kultury na vesnici moc nebylo. Sál byl během představení vždy plný. Všecko zajišťovala sama, nikdo jí nepřispěl. Šila pro děcka oblečení, také kulisy dělala sama – trochu s pomocí taťky. Divadlo se tenkrát hrálo i v Jarcové.
Maminka také psala různé scénky pro kolektivy do škol i na učiliště…
Hodně maminčiných básní bylo napsáno k příležitosti vítání kněží, nebo loučení s nimi. Také když se světily zvony. Její básně jsem přednášela také v kostele, na májových a podobně. Když měl pan farář Boháč životní výročí – 50 let, byli jsme mu i s dětmi přát, také jsem přednášela. Mamka mně už doma přikázala, že jakmile báseň přednesu, mám panu faráři políbit ruku. Protestovala jsem. Když jsem pak báseň přednesla, mamka mne hlasitým šeptem políbení ruky připomínala – pan farář to slyšel a řekl: „Paní Holišová, nechte ji, to se nedělá…“ Byl to zlatý člověk.
Moje maminka neměla lehký život, vlastně oba rodiče. Sedm dětí, zaměstnaný jen tatínek a to za zcela malý plat. Bylo tatínkovi 52 let, když odešel na brigádu do dolů. Tenkrát se doplatil dluh na domě, koupila se pračka a televize a jiné potřebné věci do domácnosti i dětem.
Dva bratři vystudovali vysokou školu, sestra má vysokou školu, ostatní máme střední školy, dva bratři se vyučili, jeden z nich pak udělal i střední školu.
Nebyli jsme bohatá rodina, ale byli jsme bohatí tím, že jsme měli takové pracovité rodiče. Jak krásné byly třeba Vánoce a Štědrý den… Skoro žádné dárky, jenom nějaká maličkost, ale všichni jsme sedávali za stolem, rodiče vzpomínali a vyprávěli, zpívali jsme koledy. Před večeří jsme se modlili: „Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo…“ Mamka měla tu modlitbu napsanou a každý rok ji hledala, to byla legrace. Pokaždé jsme chodili na půlnoční. Vlastně jsme byli vychováni tak, jako v tu dobu většina dětí. Rodiče, zejména maminka byla velice pobožná, ale nebyla fanatička. Vždycky nám říkala: „Tak jsem vás vychovala. Až budete velcí, dělejte si, co chcete.“
V září 1973 – to už jsem bydlela v Rožnově a čekala třetího syna – jsem byla o jedné sobotě doma u našich. Mamce jsem povídala, že budu mít miminko. Ptala se kdy. Řekla jsem, že v únoru. Maminka jen povzdechla: „Ach jo, to je pro mne pozdě.“ Nevěděla jsem, co tím myslí…tušila něco? Maminka také říkala: „Škoda, že nejsem mladá… To bylo krásné, když jste se mně narodili.“
To byla sobota.
V pondělí v 6 hodin ráno, když jsem přišla do práce, zvonil telefon, bratr měl zprávu, že je mamka v nemocnici. Hned jsem za ní jela. Spala. Sedla jsem si, že počkám. Ale paní na vedlejší posteli říkala, že mamka spí od té doby, kdy ji v noci přivezli. Šla jsem za p. primářem a on mně řekl, že maminku postihla silná mozková mrtvice. Že i kdyby přežila, tak nebude ani vnímat, ani mluvit, jen ležet.
Ten stav trval krátce, za 5 dní maminka zemřela. Bylo to 18. 9. 1973. Snad ji nic nebolelo, snad o ničem nevěděla. Říká se, že to je smrt blahoslavených. Ale bylo to tak hrozné, bylo jí 62 let. Plakala celá Zašová…
Jak bych dnes byla ráda, kdyby maminka žila, co všechno jsme si neřekly, jak jinak bych dnes všechno chápala, jak bych si s ní ráda povídala…
Tak si čtu její básně.
Marie Holišová, lidová básnířka.
Marie Holišová (1911-1973) se narodila v Zašové, v rodině Zátopkových, ze které vyšly dvě význačné osobnosti – Alois Zátopek, světoznámý vědec v oboru zemětřesení, a Emil Zátopek, atlet, olympionik a nejlepší sportovec světa v letech 1949, 1952, v roce 1997 vyhlášený nejlepším atletem 20. století.
V roce 1939 se Marie Zátopková provdala za Rudolfa Holiše ze Zašové, se kterým měla celkem sedm dětí. Rodina žila ve velmi skromných poměrech, ekonomicky závislá na manželově platu, a také na tom, co Marie jako žena v domácnosti při sedmi dětech dokázala vydělat šitím konfekce.
I při této zátěži napsala a s dětmi nacvičit divadelní hru a spolupracovala se zašovským folklorním souborem. V nuzných poměrech, ve kterých vyrůstala, nemohla studovat, i přesto se věnovala poezii. Básně psala po večerech, psala je i na sáčky od mouky, protože o papír byla nouze. Vnímala život na vesnici velmi citlivě. Do básní vložila svou lásku k rodině i lidem ve svém okolí. Měla ráda přírodu, květiny, Zašovou. Psala o Stračce, o lese, o sedlácích, o chudých lidech.
V roce 2018 vydala Marie Rethyová (rozená Holišová), dcera básnířky, výběr z básní Marie Holišové pod názvem „Maminčiny básně“. V roce 2023, kdy od smrti básnířky Marie Holišové uplyne 50 let, připravuje Marie Rethyová další výběr z dosud neuveřejněných básní své maminky Marie Holišové.
Text © Marie Rethyová
Text, doslovu a reprofoto © Richard Sobotka
Foto archiv © Marie Rethyová