Dny sviští jeden za druhým, kolikrát si ani nevšimneme, že už není včera, ale ještě ne zítra.
Pořád se ta scéna opakuje, kdy starý a nový rok musí překročit imaginární hranici dnů. Pokaždé je nám na Silvestra dopřáno užít si ještě několik posledních minut s důvěrně známým rokem starým, a přivítat rok nový.
„Haló, kampak kampak, hezky jeden za druhým. Dědeček si chvilku počká. Kam ten spěch, mladej?“
„Už na mne čekají.“
„Tady pořád někdo na někoho čeká. Vaše cestovní doklady, prosím…“
„Musí to být?“
„Kdyby to nemuselo být, tak bych vás o ně nežádal.“
„Teď už se kde všude cestuje po světě nějak bez zábran.“
„Jo bejvávalo. Povídali, že mu hráli. Doklad o bezinfekčnosti máte? A doklad o očkování… no jo, málem propadlý. To jste se nezeptal, co všechno je potřeba mít při překročení hranice?“
„Většinou jen mávli rukou.“
„To známe, takže běženec. Zase jeden, co bude chtít zdravotní pojištění, zaměstnání, hlavně peníze. Účel vaší návštěvy?“
„Poznávací pobyt.“
„Rubrika o délce pobytu nevyplněná. Jak dlouho se míníte zdržet?“
„Rok, přesně tři sta a pětašedesát dnů.“
„Proč právě tolik?“
„Taková dohoda, stará něco přes dva tisíce let.“
„Až se budete poroučet, přijde místo vás další podobné individuum, že jo.“
„Asi tak.“
„Co to máte na sobě? Vypadáte jako kašpar. No jo, turista! Ti se pokaždé čím vším snaží zaujmout.“
„Všude mne vítali s radostí a jásáním. Někde i tancem, hudbou. Třeba i ohňostrojem a střelbou.“
„Takže proto ta maškaráda? Nevím nevím, jestli právě vám zvednout závoru.“
„Jde o oslavnou a vítací střelbu, rachejtle a prskavky.“
„Určitě se nemýlíte? Totiž čas od času čtu noviny, takže vím, co se kde ve světě děje. A nemusí být v kalendáři právě Silvestra. Po dávce z automatu lidi padají jako mouchy. No nic, s tím ať si poradí ti nahoře, mají větší hlavu a větší plat.“
„Mohu jít?“
„Jo… jo jo jo… Jo … Ještě moment. A co je tohle?“
„Příruční zavazadlo.“
„Nějak velký bágl. Pašujete drogy, nebo snad zbraně?“
„Jen maličkosti každodenní potřeby.“
„Jo… jo jo jo… takové ptáčky známe. Momentíček, omrknu ten pakl příručním rentgenem… A jeje!“
„To jsou kartáčky na zuby.“
„Tyhle zubní kartáčky se podobají pistoli ráže šest pětasedmdesát. A tohle vypadá jako ruční granát… takový vyčistí zuby ajncvaj a napořád. A co tahle roura?“
„No… Jak bych to…“
„Vypadá jako skládací dělová hlaveň do tanku. Také věc denní potřeby? A co ty krabice, to jsou drogy?“
„Všecko je uvedeno v seznamu.“
„Pro mne za mne, klidně jděte, ať si případný malér vyžere někdo jiný. A co vy, dědo, už je vám dlouhá chvíle, koukám, vy už se k nám patrně vícekrát nevrátíte. -Ještě momentíček… Teď můžete! Oba. Tak už jděte, jděte…“
Právě v tom okamžení ručička dálkově řízených elektrických hodin ukrojila zlomek poslední vteřiny starého roku. Hraniční závora se zvedla. Starý rok zmizel v propadlišti dějin, nový vykročil s nadějí v očích na lepší časy.
O posledním dnu v roce se pokaždé opakuje stejná scéna.
Dny sviští jeden za druhým, kolikrát si ani nevšimneme, že už není včera, ale ještě ne zítra.
Text a reprofoto © Richard Sobotka
Kresba © Jan Kobzáň: „Čarták, strážní stanoviště na hranici s Uhry.“