„Pohyblivý svátek“, jak Velikonoce nazval americký spisovatel Ernest Hemingway, jsou chápány také jako symbol jara a nastávají vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Tento okruh křesťanských památných dnů připomíná na Zelený čtvrtek Ježíšovu poslední večeři, jeho ukřižování na Velký pátek, pohřbení na Bílou sobotu a zmrtvýchvstání na velikonoční neděli – Hod Boží velikonoční.
Některé zvyky v tento čas uvádí kronikář Alois Bělunek:
Na Velký pátek časně z rána chodívalo se do potoka umývat nohy a horní část těla. Je to památka na dny utrpení Ježíše Krista, rozšířena i v mnoha jiných krajích. K vodě se chodilo jen ve spodním prádle. Kdo se v ten den umýval, nechytla se jej nemoc, ani jiný mor. Někde vodili k vodě i dobytek.
A hutiský kronikář Franta Maléř o Velikonocích mimo jiné uvádí:
Starší doba byla bohatá na krásné zvyky, obyčeje plné pověr, kouzel a čar. Poslednímu týdnu v postě se pravilo „Svatý týden“. Každý jeho deň cosi znamenal. Pondělí sa pravilo „Žluté“, úterý „Modré“. Na „Škaredů středu“ (Černú) býval dněm „velkého uklúzaňá“ v chalupě, při čemž sa gazda rači negde ztratil, aby od rob neobliznul „jazykovéj polévky“, že „zavazá“.
Na „Zelený Čtvrtek“ – po ranní mši sa na kostele „zavázaly zvony“ a po celú dobu co byly zavázané ohlašovali u kostela aji po chalupách v dědině dobu polední a večerní zvonění rapačováním na malé (ruční) a velké „kolové“ rapače. Od zavázaňá až do rozvázaňá zvonú nehrálo sa ani na varhany.
Na „Veliký pátek“, spěšej než vyšlo slunko, chodívali sa všeci z chalupy na potúček, nebo k studénce umývať, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce. Gazděny při umývání nabraly vody po prúdě do hrnku a vykropily s ní stavení aji chlév, aby sa nedržel hyd (hmyz). Tato voda považovala sa též za léčivou a „chorlavý“ (nemocný) ji alespoň 14 dní popíjal.
Na „Bílú sobotu“ ráno rozvázaly sa v kostele zvony a když při Glória začaly zvoniti, děvčata honem vplétaly si do lelíkú červené pentle, potom utěkaly třepať mladými „šípky“ (ovocnými stromy) aby ten rok hodně léčivého ovoca urodily.
Na „Zelený čtvrtek“ a „Bílú sobotu“ malovaly cérky se stařenkami vajca. Vajca sa barvily trávú, cibulú, šafranem, fuksijú s octem, salmijákovú barvú. Vařívaly sa též hodně v zelnici do níž sa dalo kus hodně rezavého železa – ve starém rezavém železňáku.
O Velikonoční neděli při ranní mši sv. světívaly sa v kostele „Boží dary“, tj. vdolky pro žebráky – dobytek (později baránek), a po bílém vdolku a 1. malovaném vajci každému v chalupě.
V Pondělí velikonočním hneť po púlnoci začala „Buďačka“, trvala až do rána. Každý ženatý chlap musél svoju robu zbudiť, při čemž napřeď jí pořádně „vyřúchal“ prutem po kytách, a potom ju fest počastovál gořalkú, kerú měla najrači. Ogaři zasej chodili po „Buďačce“ v „krdeli“, lebo jak sa dneskaj povědá „kolektivně“. To sa ích dalo co najvěc v hospodě do „kupy“, do dřevěných bečiček nakúpili buďačkovéj (flašky nastaly až později), a v „kupě“ prolézli všecky húry a komory v dědině a pobudili fšecky dospělejší cérky, galánka – negalánka, při čemž dostala napřed každá od každého řezu prutem, že leckerá měla „kyty“ jak oheň, a potem buďačkovéj gořalečky, kerá z bečic sa nalévala do dřevěných „pohárkú“, keré ogaři měli sebú.
Ve starých dobách odpoledne v Pondělí Velikonoční chodívali po chalupách po „šmigrústě“ chudobní ogaři vyjdení ze školy, a též žebráci (muži), při čemž modlívali sa „evangelium“. Dyž z modlitbú byli hotovi, vytáhli honem z kapse prut a gazděně ním vyřúchali po nohách. Byli za to hojně odměňováni vdolky aj penězy, lebo gazděny si na tom velice zakládaly.
Pomyslným „pupkem“ Velikonoc na Valašsku v roce 2023 je Zvonice na Soláni, kde je připravena výstava „Krása a tradice zuberské výšivky“. K vidění budou výšivky Mgr. Marie Pyrchalové a výšivky ze sbírky Muzea Zubří. Výstavu doprovodí ručně malované velikonoční kraslice Vladimíra Bartoška. Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 18. března 2023 ve 14.00 hodin ve Zvonici na Soláni. Výstavu uvede předsedkyně Muzejní rady města Zubří Mgr. Marie Krupová, hudební doprovod – žáci ZŠ Zubří.
Bez nadsázky lze uvést, že tradiční Velikonoce na Valašsku a blízkém i vzdáleném okolí by se neobešly bez ručně malovaných kraslic rožnovského malíře Vladimíra Bartoška. Při malování těchto miniaturních obrazů na skořápky slepičích vajíček používá motivy folklórní, krajinné i přírodní. Přičemž při této pracné tvorbě, ale s neobyčejným půvabným výsledkem, je každá kraslice originálem.
Vladimír Bartošek tentokrát při malování kraslic opustil tradiční barevnost a tvoří na bílém podkladě modrým tónováním.
„Moje technika je jednoduchá,“ říká malíř Vladimír Bartošek. „Je to kombinace klasického zdobení voskem a malováním akvarelovou technikou. Používám anilinové barvy. Nejprve roztaveným bílým voskem vytvořím ornament vertikálně kolem celého vajíčka. Po nabarvení modrou barvou vznikne modrý proužek s bílým vzorem snad připomínající modrotisk. Vosk ze skořápky nestírám. Tímto proužkem je vajíčko rozděleno na dvě elipsovité části, na které maluji jednotlivé motivy.
Důležitá je hlavně čistota. Udržet vajíčko po celou dobu zdobení čisté, aby barva dobře přilnula. Mezi zdobením jednotlivých ploch musím použít nátěr lihovým lakem, aby se zabránilo rozmazáni hotového motivu. Mezi každým tímto krokem musí být sušení, tím je technika dost zdlouhavá.“
Potěšit se půvabnými kraslicemi z malířské dílny Vladimíra Bartoška mohou čtenáři na www.okobesky.cz, nebo během návštěvy výstavy „Krása a tradice zuberské výšivky“, uspořádané ve Zvonici na Soláni ve dnech 18. března – 11. dubna 2023.
Text a foto © Richard Sobotka
Foto kraslic © Vladimír Bartošek