Seděl jsem v koruně košaté jabloně na větvi. Nebylo mi tam zle. Tu a tam to lehce tlačilo, stačilo co chvíli malounko pozměnit polohu. Oběd už byl minulostí, takže jsem netrpěl hladem ani žízní. Jen cigarety pomalu docházely, ale zápalek v krabičce jsem měl ještě dostatek.
Obloha jako šmolka. Slunce šajnilo, jakoby mu za to platili.
Docela dobrý výhled jsem měl.
Za plotem se slunila na travnatém pažitu sousedovic Máňa. Ohled na to, kde všude jí úsporný oděv s těla sklouzává moc nebrala. To jsou dnes ti mladí. Namísto vážných myšlenek na to co se mohlo udělat a co se neudělalo lapají bronz.
Z domu vyšla manželka Karolína. Rozhlížela se po dvorku i po zahradě, také do králikárny a do psí boudy nahlédla.
Prozradila mne košile bílé barvy s krátkými rukávy, kterou jsem si neprozřetelně oblékl.
„Co tam děláš?“ křikla Karolína.
Tím vyzradila mou pozorovací polohu. Maruš na sousední zahradě zamířila skrz větve na mne ostříží zrak, pak se obrátila na druhou stranu, ale chatrný obleček si neupravila, naopak ho nechala sklouznout také na jiných místech těla.
„Přemýšlím,“ odpověděl jsem po chvilce váhání.
„Já vařím, umývám nádobí, o všecko se starám a ty si vysedáváš na stromě a přemýšlíš?“
Chvíli to vypadalo, že po mně hodí cihlou, kterou už druhý týden hodlám uklidit. Ale jen mávla rukou, jakože se mnou nemíní ztrácet drahocenný čas a vrátila se do domu.
To jsou ženské. Při vší úctě k jejich schopnostem a dovednostem málem žádná z nich nemá ani páru o tom, co přemýšlení obnáší. Začít o pár roků dřív, mohl jsem mít lapač malých blesků už dávno vymyšlený, přihlášený jako celosvětový patent a mohl být ze mne multimiliardář.
Ptáte se, proč právě lapač malých blesků?
Pořád se hovoří o energetické krizi. A není divu, když je všecko na elektriku, od košťat po velkokapacitní megapočítače. Dnes neuděláte krok, aby vás nejméně jeden elektron celosvětově elektrikou napájené sítě neměl pod dohledem. Zná vaši polohu, ví kam právě jdete, kolik jste toho nachodil, která místa jste navštívil, zda pěšky, autem, vlakem či autobusem. A teď si představte, že se paní doktorka právě chystá k resekci zchátralého zubu. Najednou přetížená elektrická síť klekne. Přestane se vrtět zubní vrtačka, pohasne monitor s vyobrazením pacientova chrupu, zhasnou světla. Nejlepší řešení je ordinaci uzamknout a vrátit se domů, pokud ovšem elektrický zámek dveře ordinace automaticky nezablokuje.
Prostě sedím na větvi v koruně stromu a vymýšlím lapač malých blesků. Lidé se před bleskem už dávno nekřižují a burácení hromu je neděsí. Sice moc dobře vědí, kolik giga energie každý blesk zbůhdarma vypráská do osamělých stromů, do skal a do trochu vodivějšího místa, ale jen bezradně krčí rameny: „Co s tím?“
V minulosti jediný Prokop Diviš na široširém světě se uměl pobratřit s hromy a blesky, zkrotil je a vycvičil skákat na lapače blesků v podobě hromosvodů. Dodnes ho lidé chválí a blahořečí mu, ale jinak nic. Jak blesk zkrotit a využít, o to se nepokusil nikdo.
Až na mou maličkost. Sedím na stromě a už mi ohledně lapače malých blesků pinklik všecko do sebe tak hezky zapadá, že málem mohu prodávat malé blesky v krabičkách od sirek na tržnici, jako to praktikují trhovci s mrkví nebo s červenou řepou. Tak jsem byl tím úspěchem rozjařený, že jsem zahrkal krabičkou od zápalek, jestli se třeba některý z lapených malých blesků neozývá, dokonce jsem jednu zápalku škrtl, posvítit si, jestli třeba malý blesk v krabičce od zápalek skutečně je.
To jsou ony osudové okamžiky, kdy vědeckou práci na samém vrcholu znehodnotí malá nepozornost.
Od hořící zápalky chytly i ostatní a škubavě se rozskočily tak nešťastně, že mi i s plamínky popadaly za košili, která v mžiku začala doutnat a plápolat…
Na sousedově zahradě píchla Máňa ukazovákem mým směrem a křikla: „Pořád na mne čumí…“ Soused Karel neváhal, bral kameny i drny a házel vše po mně, jak to před staletími dovedně praktikovali bojovně naladění Husité.
Karolína se dívala jak padám se stromu a místo toho, aby mne politovala, jen řekla: „Dávno vím, že jsi pošuk, ale že jsi takový trouba jsem netušila.“
Belhal jsem se celý potlučený do domu. Nenechám se odradit. Hned příští den koupím balík krabiček se zápalkami a začnu znovu.
Žádnému nemůže být hrozící energetická krize lhostejná, každý by mněl přinést na oltář vědy nějakou oběť, někdo menší, jiný podle svých sil a dovedností větší.
Šel jsem si lehnout, Ale myšlenky na lapač malých blesků spánek vytrvale zaháněly. Až přece nakonec…
Ani nevím, o čem se mi tu noc zdálo.
Text, foto a ilustrace © Richard Sobotka