Boj o bibli se stal ústředním motivem náboženské reformace. V českých zemích došlo roku 1485 k vzájemnému uznání menšinové církve katolické a většinové evangelické (utrakvistické a protestantské). Neshody v protestantském táboře a pozvolná rekatolizace, posléze osudný střet na Bílé hoře, nasměroval zemi opět pod správu jen katolické církve. Po 160 let dokázali někteří evangelíci bojovat za svou víru a vyznání. Rok 1620 znamenal za protireformace konec myšlenky na existující a vzájemně se respektující dvě vyznání. Odpor evangelíků na Valašsku v letech 1620-1644 měl tragické vyústění. Roku 1628 bylo v Olomouci vydáno nařízení, které zakazovalo jiné náboženství než římskokatolické. Mnoho obyvatel uprchlo ze země. Krutě byli postiženi evangeličtí faráři, kteří raději opouštěli vlast. Poddaní byli nuceni složit revers o věrnosti katolické víře. Moravský soud nařídil, aby ti, kdo se nepodvolí, byli vystěhováni. Navzdory tomu znovu ožívaly kontakty tajných evangelíků. Roku 1725 vydal císař Karel VI. nařízení, v němž se v šesti paragrafech tvrdě postavil proti nekatolíkům, ukládal nucené práce, vyhnanství i trest smrti. Přesto byly evangelíky často sloučeny tajné bohoslužby, schovávaly se knihy, a další generace se uchylovaly do protikatolického podzemí. Valaši postupovali riziko tajných cest do těšínského kostela. V dobách předtolerančních se evangelíci scházeli na utajených místech, například na malé loučce obrostlé trním, kde skryté společenství mohlo číst Písmo a zpívat písně, které se evangelíci učili zpaměti. Vzácné knihy lidé schovávali, třeba do duté lípy, nebo je ukryli do malé skalky. Ke zvratu došlo až za císaře Josefa II., který se v celé říši snažil vyrovnat náboženské poměry a roku 1781 vydal Toleranční patent, který mimo jiné povoloval stavbu evangelické modlitebny (ale bez vchodu do ulice, bez věží a zvonů). Také byla vyslyšena touha mít vlastního kazatele. Cílem bylo také vybudovat vlastní kostel pro konání bohoslužeb, kde se pak scházeli nejen místní evangeíci, také věřící ze širokého okolí. Po roce 1948 mohl kazatel užívat titulu farář a vést matriky, byla uznána církevní samospráva, evangelická církev mohla mít veřejný charakter, evangelické kostely již mohly mít věže a vchody z ulice. Život evangelíků na Valašsku urazil od svých počátků dlouhou cestu a stále hledí do budoucnosti s nadějí, že dokud je zaseté semínko, pak život jejich sboru nezanikne.
Toleranční kostel Českobratrské církve evangelické ve Velké Lhotě si v roce 2023 připomíná 240 let své existence.
Horská ves Velká, dříve také Hrubá Lhota, prvně uváděna roku 1411, se nachází asi 9 km od Valašského Meziříčí v Hostýnskovsetínské hornatině mezi Vrchhůrou (691,9 m) a Ostrým vrchem (672 m). Historik Eduard Domluvil (1846-1921), který od roku 1873 vyučoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí náboženství, ale věnoval se také muzejnictví, historii a národopisu, o této obci v knize Valašsko-Meziříčský okres z roku 1914 mimo jiné zaznamenal: „Je to dědina valašského rázu. Domy vesměs ze dřeva se rozkládají po obou stranách ráztoky, jíž tvoří Dědinský potok. Obec nemá návsí a ani ulic s vlastním jménem a užívá jen názvy ´Horní´ a ´Dolní´ konec. Památnou budovou jest evangelíkům ´sbor´, jediný dřevěný na Meziříčsku, postavený r. 1783.“
Toleranční kostel Českobratrské církve evangelické si v roce 2023 připomněl 240 let své existence. Jeho vznik souvisí s tolerančním patentem císaře Josefa II. z roku 1781. Následujícího roku 1782 se v tehdejší Hrubé Lhotě ustanovil evangelický sbor. Zpočátku se bohoslužby konaly ve stodole Jiřího Fabiána. Pak byl postaven dřevěný kostel, ten začal církevním obřadům sloužit roku 1783. Kostel je prostý, nevytápěný, bez věže, totiž podle tolerančního patentu musely být evangelické kostely nenápadné, nesměly na sebe upozorňovat věžemi, zvony ani jinými prvky sakrální architektury.
Původně chtěli zámožní střítežští evangelíci „Dolňané“ postavit sbor ve Stříteži, ale „Vršané“, větev velkolhotská, si postavili sbor svůj. Sice chudě ze dřeva, bez věže a bez varhan, vždyť sami měli příbytky ještě nuznější, ale opatřili kostel na dvou stranách ochozem a mansardovou střechou.
„Horalé lhotští sboru svého – ač nezdobného – pro jeho památnost si váží, neb byl vystavěn od předků silami vlastními,“ zaznamenal E. Domluvil.
Ke sboru ve Velké Lhotě přináleželi evangelíci z okresu Meziříčského a Rožnovského, ale také evangelíci ze Starých Hamer nad Frýdlantem.
Jan Karafiát a Hrubá Lhota v jeho časech.
Prvním farářem byl Jan Karafiát (1846–1929), který hned po nástupu začal ve sboru zavádět přísnou kázeň. Jako evangelický kněz působil na Velké Lhotě v letech 1875–1895. Podnes je čtenářům malým i velkým známý jako autor půvabné knížky Broučci.
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm – Valašská dědina: Evangelický toleranční kostel z Huslenek.
Původní modlitebna v Huslenkách vznikla v roce 1786 na základě Tolerančního patentu, který umožňoval praktikování i nekatolických vyznání. Aby stavba naplnila podmínky tohoto nařízení, vypadala jako běžná budova a neužívalo se pro ni označení kostel, nýbrž modlitebna. Kvůli špatnému technickému stavu však musela být již koncem 19. století stržena. Ve Valašském muzeu byla postavena její vědecká rekonstrukce, při níž byla využita kresebná dokumentace architekta Dušana Jurkoviče s dochovanými nákresy kostela a jeho vnitřního uspořádání. Interiérová expozice představuje luterskou modlitebnu s kazatelnou a se stolem Páně. Po stranách kazatelny nalezneme plechové tabulky s citáty z Bible kralické. Vybavení modlitebny je jednoduché až strohé, odpovídající nelehké finanční situaci místních evangelíků a také mnohým omezením tehdejší doby.
Evangelický kostel Střítež nad Bečvou.
Evangelický kostel ve Stříteži nad Bečvou byl zbudován pro evangelíky helvétského vyznání. Kostel postavil stavitel Michal Urbánek z Púchova v letech 1868-1876. V roce 1993 byl kostel prohlášen za nemovitou kulturní památku.
Trojlodní stavba obdélníkovitého půdorysu má čtyřbokou hranolovou věž. Klenby hlavní lodi jsou zdobeny hvězdicemi, klenby bočních lodí zdobí křížení.
Zařízení kostela je původní. V presbytáři je umístěna kazatelna se stříškou a dvěma postranními schodišti. Stůl Páně a dvě boční lavice. Vše je zdobeno řezbami s motivy, které se uplatňují i na fasádě a pavlačích.
Kostel byl poprvé opravován v roce 1926, barevné řešení navrhl akademický malíř Josef Hapka. Poslední generální oprava vnějšího pláště kostela podle návrhu akademického architekta Jiřího Veselého proběhla v letech 1993-94 a vrátila kostelu původní podobu.
Hodiny umístěné ve věži střítežského kostela postavil v roce 1888 novojičínský hodinář Jindřich Sigmund. Od roku 1994 pohání ručičky hodin elektronické zařízení.
Varhany jsou jednomanuálový nástroj barokního charakteru, kolem roku 1780 je postavil frýdecký varhanář František Horčička. V závěru první světové války byly v srpnu 1918 největší cínové píšťaly rekvírovány armádou, nahrazeny byly píšťalami ze zinkového plechu. V roce 1976 před oslavami stého výročí postavení střítežského kostela byla provedena oprava varhan.
V roce 23004 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR střítežské varhany za kulturní památku. V roce 2005 byly varhany restaurovány.
O střítežských varhanách napsal roku 1874 střítežský fojt Jan Dobeš, že se poprvé na nich hrála 5. dubna 1874, píseň „Pane mocný, Bože věčný“.
Historie chrámu Českobratrské církve evangelické v Rožnově pod Radhoštěm.
Chrám Českobratrské církve evangelické byl v Rožnově p. R. postaven v letech 1950-1953. Projektant arch. Bohuslav Bareš z Prahy ovlivněný norskou tradicí navrhl kostel se štíhlou sedlovou střechou a středovou vysokou jehlovitou věží, ze tří stran nadkrytý ochoz, halový prostor s předsíní a tribunou nad vchodem. Varhany z roku 1824 pocházejí z Gartnerovy pražské dílny.
První církevní správce v Rožnově hlásící se k reformaci byl kněz Matouš Vysocký, zmiňovaný v pozemkové knize města Rožnova kolem roku 1574, ale nekatolický kněz byl v Rožnově údajně již v 50. letech 16. století. Po bělohorském pokatoličtění neměla rožnovská fara svého faráře. Obrat nastal po vydání Tolerančního patentu roku 1781, kdy se utajení evangelíci začali přihlašovat k povoleným věrovyznáním a zařadili se mezi členy tolerančního sboru na Hrubé Lhotě. Roku 1858 si evangelíci z Rožnova, Tylovic, Hážovic a Dolní Bečvy zřídili na Horních Pasekách vlastní hřbitov, který se v menším rozsahu zachoval dodnes.
Rožnovští evangelíci docházeli na bohoslužby až na Hrubou Lhotu. V roce 1872 pak do Stříteže nad Bečvou, kde bylo zbudováno nové farní sídlo s kamenným kostelem. Teprve po vzniku Československé republiky byla naděje na stavbu sborového domu i v samotném Rožnově pod Radhoštěm.
Zatím se bohoslužebná shromáždění konala v sále kina, v sále tělocvičné jednoty Sokol, v Lázeňském domě a jinde. Roku 1928 koupili zástupci evangelického sboru pozemky na stavbu kostela. V roce 1930 nabídl poslanec Emanuel Vencl staršovstvu sboru ve Stříteži možnost koupit a převézt do Rožnova dřevěný řeckokatolický kostelík z Podkarpatské Rusi, avšak staršovstvo tuto nabídku nepřijalo.
Nová naděje na stavbu evangelického kostela v Rožnově pod Radhoštěm svitla roku 1949. V dubnu 1952 byla stavba povolena. Dřevo na desky a stěnovce bylo řezáno na Prostřední Bečvě na pile u bratrů Solanských. Tesané dřevo i nařezané desky se vozily do Stříteže ke kostelu na farskou zahradu, kde tesaři z Ratiboře a Kateřinic sroubili na zkoušku celý kostel i s krovem, až pak se vozilo hotové dřevo do Rožnova a stavěl se z něho kostel.
O sváteční neděli 5. července 1953 v 9 hodin dopoledne byl srubový kostel Českobratrské církve evangelické v Rožnově pod Radhoštěm slavnostně otevřen a vysvěcen. Vysvěcení a první služby Boží provedl synodní senior Dr. Viktor Hájek z Prahy.
Od této události uplynulo v roce 2023 právě 70 let.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka