Jan Masař se narodil ve Strážnici, kde prožil dětství a dospívání. Měl středoškolské vzdělání a k tomu několik státních zkoušek. Jeho původním povoláním bylo černé řemeslo, protože se vyučil mechanikem důlního a dobývacího zařízení! V roce 1962 chtěl s několika kamarády opustit sice krásnou, ale zadrátovanou republiku, což se díky zradě nepodařilo.
V té době se jeho rodiče přestěhovali ze slunné Moravy do Šluknovského výběžku. Jan po propuštění z vězení zamířil do města Rumburka, kde nastoupil do zaměstnání u ČSD v tamním lokomotivním depu. V roce 1968 udělal topičské zkoušky, pak i zkoušky strojvedoucího parních lokomotiv a strojvedoucího motorových vozů s mechanickým přenosem. Červený motoráček M 131 mu doslova přirostl k srdci.
Když se kvůli zdravotním potížím musel rozloučit s milovanou lokomotivou, začal pracovat jako dozorce depa. Od září 1978 pracoval v místních železárnách u tavících pecí. V roce 2004, ještě před starobním důchodem, odešel do plného invalidního důchodu.
Hanisovo vyznání: „Pocházím z překrásné Jižní Moravy – z Moravského Slovácka. Do Šluknovského výběžku do Rumburka jsem se i s rodiči přestěhoval na začátku roku 1964. Zpočátku mi bylo těžko u srdce, ale díky výborným kamarádům jsem začal poznávat krásy zdejší krajiny a brzy se do ní zamiloval. Rumburská a Šluknovská vrchovina je hezká sama o sobě. Jí přímo za humny se rozkládá Českosaské Švýcarsko, nádherná krajina na severních hranicích Čech. Na jihovýchodě až k jihu se zase táhnou v mohutném oblouku krásné Lužické hory.
V době, kdy byly ze státní hranice odstraněny dráty, pořád ještě platilo zakázané pohraniční pásmo, proto tam nebyly žádné značené turistické cesty a přístup měli jen lesní dělníci. A tajně my, takže jsme vlastně odkrývali budoucím turistům dosud nepoznané krásy krajiny. Od tehdy, a vlastně podnes jako starý tramp, nosím přezdívku ´Hanis´.
Pohraniční vojsko posléze nahradili příslušníci z pohraničního oddělení SNB. Jednou nás při naší výpravě chytili, takže jsme následujících osmačtyřicet hodin strávili ve vězení na Děčínském zámku.
V té době nebyly turistické mapy v pohraničních oblastech nijak zvlášť přesné, třeba Ztracená rokle v Dravčích skalách, a také Mlýnská rokle nebyly v mapě vůbec zaneseny. Občanům se prostě nevěřilo. Naše setkání a výroční potlachy tak musely být až do konce roku 1975 utajovány. Teprve po roce 1990 je možné zdejší přírodu užívat naplno a stala se krajinou mého srdce.“
Milý Hanisi. Nikdy jsme se nesetkali, ale seznámili jsme se díky mým knížkám. Byl jsi mým průvodcem po krajině Šluknovského výběžku. Díky Tobě jsem prožíval tamní krásu přírody, i dobrodružství, jako ty se svými kamarády. Právě z Tvého vyprávění, zápisků a kroniky posléze vznikla knížka „Kronika Orlů“, která vypráví o přírodě a dobrodružství prožitém v tamních horách.
V květnu letošního roku 2023, kromě příbuzných a přátel, posléze i mne dostihla zpráva o Tvém odchodu. Chci věřit, že ses na dlouhou cestu vydal v dobrých botách. A v batohu si kromě vzpomínek na milovanou Moravu a Rumburskou hornatinu najdou místo i krásy nově objevovaných hor, jimiž se budeš těšit.
Díky, Hanisi, za upřímné přátelství.
Text foto a reprofoto © Richard Sobotka