Vánocemi už byl provoněný celý dům. Lojzín měl pocit, že zbytečně zaclání. Chlapskou práci měl hotovou, nu co, zaběhne na jedno pivo pod les do oblíbené myslivecké knajpy „U jelena“.
Sněhu bylo sice po kolena, ale držela se jasná obloha.
Hospodu na okraji lesa zřídil hospodský Venca pro hajné, lesníky, pytláky a hosty všelijaké pověsti. Původně nesla název „U střeleného jelena“, ale když si štamgasti chtěli už po několika pivech mermomocí po nějakém jelenovi z okna putyky vystřelit, a do výčepu táhl nezdravě čistý luft, přistavěl hospodský Venca k venkovní stěně žebřík a část nápisu smazal, takže od té chvíle už to byla jen putyka „U jelena“. Pak už nikomu nenapadlo výčep vyvětrat.
Jen Lojzin otevřel u hospody dveře, hned věděl, že cosi není v pořádku. V koutě výčepu seděla u jeho stolu jakási hrbatá existence. Ne a ne se rozpomenout, odkud je mu ta postava povědomá. Žádnému nevyčítal, nepoškleboval se, co komu pánbíček nadělil, s tím ať se životem vláčí sám. Chvíli váhal, jestli jde o babu nebo chlapa, ale pak si uvědomil, že z bab by se do knajpy „U jelena“ odvážila akorát Františa Petržálková, a to jen s ostře nabitou loveckou flintou, že jako přišla upozornit toho svého Imricha, že čas na vycházku už uplynul.
„Včera jsem narazil novou bečku,“ hlásil hospodský Venca na dotaz, jestli má ještě nějaké pivo.
„Co je to za pako,“ naklonil se Lojzin k hostinskému Vencovi. A když hostinský Venca bezradně krčil rameny, vzal Lojzin nedotočený půllitr a srdnatě vykročil vybojovat si svůj stůl.
„Je tady volno?“ zeptal se zdvořile svého stolu a své židle.
Živá duše by se tam neodvážila bez dovolení usednout, pokud by nechtěla riskovat pochroumání tělesné schránky. Když se Lojzin nedočkal odpovědi, obrátil se k nálevnímu pultu na hostinského Vencu: „Ti došlo pivo, že tady jeden z hostů sedí o suchu?“
Hned bylo vše, jak se patří.
Lojzin upil ze sklenice, obřadně hřbetem ruky otřel pěnu z těch několika chlupů, které mu rašily na horním rtu pod nosem.
„My se známe, nebo že by někdo z přízně?“ položil zásadní otázku při zdlouhavém zapalování cigarety. A na přitakání trochu udiveně dodal. „Já se picnu. Znám naši famílii od svrchního odění až do podvlíkaček, ale nevzpomínám si, že některý nosil na zádech tentononc… Nebo je to zase nějaká potrhlá módní novinka, jak se teď nosí nadranc roztrhaná gatiska a nahoře cancour vedle cancouru a navíc každý jiné barvy… A co vlasostřih? Chlapi teď chodí s vyholenou lebkou… Jsem měl prve dojem, čéče, že jde o jakousi babu… Či ani mluvit neumíš?“
„Mrkni za límec převlečníku,“ zaskuhral nezvaný host.
Lojzin se naklonil blíž, ale hned polekaně couvl. „Krucifix… ty kradeš husy a slepice a cpeš si je pod kabát?“
Nezvaný host zvedl oči ke stropu. „Jsi bzum bzum?“ klepal si ukazovákem na čelo. „Jsem tvůj anděl strážný. Eufratus jméno mé, anděl strážný třetí třídy. Vláčím se s tebou od kolébky a to už je požehnaných … kde mám k sakru zase tu kalkulačku… padesát… ve skutečnosti osmapadesát let.“
„Venco, nos další a furt se blbě neptej,“ houkl Lojzin na hostinského. „A chvílemi pivo prolož něčím ostřejším… jo, napiš mi to na futro, koncem týdne bude výplata, nějaké prémie… pak se vyrovnáme… Tak furt nezírej, jako bys spadl z okapu rovnou na hlavu, nebo jsi mentálně potento … opožděný? … Pořád nos…“
A Lojzin se obrátil na svého hosta.
„Takže jsme něco jako pobratimci?“
„Tak nějak,“ přikývl anděl Eufratus v utajení.
„Pod tím kabátem … To jsou křídla?.. Čmelíci se ti do peří nedali? Fakt čestné slovo lítáš … teda venku, tady uvnitř hospody je na létání kapku málo prostoru … Jak ti to na těch zádech vlastně drží? Máš křídla přišpendlené sichrhajskou, nebo ti rostou samy od sebe, něco jako kuří oka? To mi fakt musíš ukázat, jak to funguje… třeba před hospodou, tam je prostoru habaděj… A že ses ukázal až teď, po tolika letech … dřív nebyl čas… žejo…“
„Za pár dnů jsou Vánoce, Lojzine.“
„Vidíš… Vánoce… a já ještě nemám pro tu svou Pepču žádný dárek. No co, po výplatě ji koupím nějaké bombiše… ať má holka svátky… Co myslíš, má také svého strážného anděla? A kde se fláká, že se nepřiletěl podívat, jak se té mojí Pepči daří…“
„Asi není třeba,“ řekl anděl strážný Eufratus, anděl třetí třídy. „Když se trochu polepšíš, pak bych se mohl o těchto Vánocích dočkat povýšení.“
„Jo jo, jo jo jo, jako by se stalo. Co bych tak pro to měl asi udělat, čéče můj anděli… Nic mi nenapadá…“
„Trochu míň klít a sakrovat, být na tu svou Pepču alespoň někdy hodný, krapet častěji se umývat… A nechat na pokoji Bětku Vavrušovou, přece znáš desatero přikázání…“
„Jo, znám, svatá pravda… čéče, tuhle jsem Bětku potkal, ani jsem ji nestačil pozdravit, spadla mi na hlavu dobře vypálená taška ze střechy.“
„Tu jsem shodil já,“ přiznal se anděl Eufratus, anděl třetí třídy. „To aby ses vzpamatoval.“
„Mám hlavu od té rány celou hrbatou… Kam jdeš?“
„Co jsem chtěl, mám vyřízeno… Letím na nebesa nahlásit výsledek expedice.“
Na stole v jednom koutě knajpy zůstaly nedopité sklenice.
Před restaurací „U jelena“ na samém okraji lesa bylo tak čerstvé povětří, až řezalo hluboko uvnitř dýchadel.
Anděl Eufratus, prozatím pořád ještě anděl třetí třídy, sundal obnošený kabát a rozprostřel andělská křídla. To byla panečku jiná podívaná než na hrbatého spoluhosta v hospodě „U jelena“. Možná, kdyby chtěl, s tou plochou a nosností křídel… možná by i Lojzina…
„Buď tady s Pánem Bohem,“ loučil se anděl strážný jménem Eufratus, zatím pořád ještě anděl třetí třídy. „A pamatuj, co jsi slíbil…“
Máchl křídly a perutě ho rázem nadnesly dobře o dva metry vzhůru do povětří… máchl podruhé … po třetí… Lojzin se mohl zaklánět, jak chtěl, už svého anděla ve vzdáleném nebi neviděl.
Začalo sněžit. Jistě peří z křídel andělíčka strážníčka Eufratusa, v té chvíli už možná anděla o stupínek vyšší, tedy druhé třídy.
Lojzin marně škrtal navlhlé zápalky, pokoušel se zapálit si ve sněhové metelici cigaretu. Také se ohlížel do potemnělého prostoru a trochu posmutněle si pomyslel: Kdo ví, kdy přiletí příště …
Text a ilustrace © Richard Sobotka