Ilona Kroupová o sobě
Nedávno mi kamarádka poslala na FB test s názvem: „Kde jsi doma?“. Jsou to takové kvízové „blbůstky“- zasmějete se, nemusíte se nikomu zpovídat. Facebook z vašich fotek a dalších informací to udělá za vás. Říkala jsem si – nic nepokazíš a bude legrace. Stránky mi prozradily, že doma jsem v „Městská knihovna Rožnov p. R.“ Nejdříve jsem brblala, že to není pravda, že mám nádherný domov a super rodinu. Přivolala jsem si na pomoc i svého manžela. Ten s úsměvem na rtech pravil: „A co jsi čekala.“ No právě – co jsem čekala! Vždyť knihovna byla celý můj život.
Pocházím z malé vesničky Obědkovice, kterou najdete na úrodné Hané. Jsem Hanačkou, jen na půl. Druhá půlka (po tatínkovi) jsou východní Čechy – město Opočno.
Už od malička jsem se utíkala do knížek, které byly mými kamarádkami. Na půdě, kde jsem si ráda hrála, byl velký zamčený dřevěný vojenský kufr. Mou fantazii probouzela odpověď mého dědečka, že je tam velký poklad. Až se naučím pořádně číst, tak ho otevře.
Představovala jsem si opravdový poklad – zlato a drahé kamení. Ale mé srdéčko zaplesalo ještě více, když se ukázalo, že je plný knížek – „verneovky, greyovky, máyovky“ a další nádherné příběhy. Od toho objevu se stala půda mou nejlepší skrýší. Nejvíce to vadilo mé spolužačce Míši, že jsem tomu „listovému“ tajemství dávala přednost. Ale brzy pochopila, že to prostě jiné nebude.
Jelikož jsem nejstarší ze tří sester, tak jsem pořád někoho hlídala a opatrovala. Takže v 9. třídě jsem se rozhodla, že chci studovat pedagogickou školu. Chtěla jsem být paní učitelkou v mateřské škole. Jenže talentové zkoušky vyžadovaly i šplh. To byl „kámen úrazu“ – já prostě šplhat neumím. Přece se tam nebudu „ztrapňovat“.
Druhá volba byla knihovnická škola. Zkoušky jsem udělala.
Do Brna, kde byla Střední knihovnická škola, jsem se moc těšila. Divadla, výstavy, kina, knihovny – to na naší vesnici nebylo. Výborný profesor Vít Závodský, byl sice „pes“ na literaturu, ale dával nám typy na zajímavosti v kultuře, literatuře – co se kde v Brně a okolí „šustlo“. Byl to báječný život.
Po maturitě (rok 1976) jsem nastoupila do knihovny v Prostějově, kde už na mě čekali. V začátcích jsem si vyzkoušela všechno – půjčování v oddělení pro dospělé, zástup na malé Městské knihovně v Němčicích n. H. (musela jsem jezdit na kole, protože od nás nebyl žádný spoj – pouze 10 km v dešti i za sluníčka), katalogizaci – zpracování knížek. Poslední místo bylo oddělení pro děti, kde jsem byla nejraději. Vzpomínám na výborné učitelky – starší kolegyně, a také na senzační kolektiv.
Člověk míní a manželka následuje svou zlatou polovičku do místa jeho zaměstnání – Tesly v Rožnově pod Radhoštěm. Měla jsem velké štěstí, neb v tu dobu odcházela z knihovny pracovnice a já mohla ihned nastoupit. V rožnovské knihovně jsem opět prošla všemi odděleními – zpracování knihovního fondu, práci na vesnických knihovnách, půjčovala jsem v oddělení pro dospělé, zastupovala kolegyni v čítárně. Ve škole se toho člověk hodně naučí, ale praxe je praxe. Nejvíce mě ovšem lákala práce s dětmi. Tady vidíte hned a bez obalu, zda vás děti berou nebo je nudíte. Velké štěstí si na mě „brousilo zoubky“ a v roce 1986 jsem dostala „na starost“ právě oddělení pro děti a mládež. No a práce s dětmi mě „neopustila“ po krásných 32 let a několik měsíců navíc.
Ale mé knihovnické srdéčko dlouho doma neodpočívalo. Už čtvrtým rokem mě najdete na pobočce Městské knihovny v Rožnově p. R. – Horní Paseky. Pobočka je v budově mateřské školy – přes silnici je restaurace U Janoštíka. Otevřeno máme každou středu od 14 hodin do 17 hodin, ale čtenáře obsloužím již od 12 hodin. Na pobočce platí i čtenářský průkaz, který byl čtenáři vystaven v hlavní knihovně.
Když tak přemýšlím a začnu počítat, tak můj knihovnický život trval 42 let a ještě „maličko“ pokračuje. A nejkrásnější je, že můj koníček byl a je mou prací nebo naopak – práce byla a je mým koníčkem.
10x s Ilonou Kroupovou o malých čtenářích a jejich knížkách
Při svém knihovnickém zaměstnání se převážně věnujete malým čtenářům a věnujete se jim i po odchodu do důchodu. Čím je pro vás právě tato práce a tato sorta malých čtenářů zajímavá?
Jsem v důchodu už 6 roků a s dětmi se potkávám několikrát týdně. Nejsou to už (bohužel) besedy v městské knihovně, ale někdy za mnou přijdou děti z Mateřské školy na Horních Pasekách. Ha – já to neřekla – každou středu půjčuji na pobočce Městské knihovny – Horní Paseky. Jsem dobrovolná knihovnice. A proč mám nejraději dětské čtenáře? „Maloši“ jsou přímí, řeknou to, co si myslí, a to bez různých kudrlinek a příkras. Když je beseda (akce) nebaví, hned to člověk pozná. Jsou vděční, a pokud si vás zařadí do kolonky – „oblíbená, hodná nebo ta, co si mě všímá“, tak se k vám chovají stejně.
Pocházíte z rovinaté oblasti na Hané, měly tamní pohádky z vašeho dětství a mládí jiný děj a jiné postavy a v čem se lišily od těch zdejších z hornatého Valašska?
Ani bych neřekla, že se moc lišily. Největším vypravěčem pohádek byl můj dědeček Toník. Byl velký turista a miloval historii, tak v jeho pohádkách či pověstech jsem cestovala po hradech a tajemných místech v okolí. Dědeček si uměl krásně vymýšlet a já mu všechno věřila. Měl velký sešit, do kterého mi vždy k vyprávění maloval i obrázky. Nejraději jsem měla pohádky o strašidlech, vodnících, atd. Čím byl příběh strašidelnější, tím byl lepší.
Bojí se dnešní děti a radují se z jiných příběhů, než děti dřívější?
Hlavně předškoláci měli a mají bujnou fantazii, takže je dobré používat při strašidelném čtení nebo vyprávění obrázky. Děti mají rády pořád klasické pohádky. Jen vypravěč musí někdy u starších textů „překládat“ do současné češtiny.
Jaká byla za dětských let vaše nejoblíbenější pohádka a proč?
Nejoblíbenější pohádka???? Asi Gulliverovy cesty. Bylo to napínavé dobrodružství. Navíc jsem měla knížku, kde uprostřed byl orel. Když se kniha otevřela, tak se orel něco jako „zvedl“ do prostoru.
Jakým pohádkám dávají přednost současné děti?
Dětem je skoro jedno, jaká ta pohádka je. Hlavně, když jim někdo čte a o čteném si s nimi vypráví. Vyprávět pohádku není snadné. Potvrdí vám to jistě každý, kdo to někdy zkoušel. Vypravěč musí umět formulovat věty přiměřené dětskému chápání, modulovat hlas a bohatě využívat gesta a výraz obličeje, aby děti zaujal.
Jak se do pohádek prolíná současná vyspělá technika a jak ji malí čtenáři přijímají?
Děti „berou“ techniku jako každodenní potřebu a vůbec se nediví, když se v pohádkách cestuje vesmírem, používají se sedmimílové boty, stroj času a jiné vymoženosti současného světa nebo světa budoucího.
Napsala jste nebo budete psát pohádku pro děti a na jaký motiv?
Já si spíše pohádky jen vymýšlela a vyprávěla, ale nepsala. Třeba o klukovi, který zašpinil knížku marmeládou a co se pak stalo. To byl příběh, kdy jsem vysvětlovala dětem, jak zacházet s knížkou.
Nejčtenější pohádková a dětská knížka v současnosti?
To je těžké. Každý čtenář má rád něco jiného. Tak mě napadá kniha od Ester Staré – „A pak se to stalo!“ nebo „Dinosauří pohádky“ od Markéty Veselé. A pro ty větší čtenáře to vyhrává kniha „Deník malého poseroutky“.
Co budou děti číst – pokud ještě číst budou – na konci třetího tisíciletí?
Také si někdy dávám tuto otázku. Ale protože jsem věčný optimista, určitě číst budou. A jaké knížky???? To ukáže čas. Ale já si myslím, že ty staré, dobré knihy snad zůstanou v hledáčku kluků a holek. No, a hlavně to záleží na nás dospělácích, jak je k tomu čtení povedeme. Jakou „čtecí“ cestičku jim ukážeme.
Co byste přála knížkám a co malým čtenářům do příštích let?
Knížkám bych přála hodně dychtivých čtenářů a čtenářům hodně dobrých a zajímavých knížek.
Za odpovědi poděkoval Richard Sobotka.
Text a foto © Richard Sobotka
Foto archiv © Ilona Kroupová