Cestou železnicí do Hranic na Moravě není od věci vystoupit v zastávce Hranice město a navštívit nedaleký hřbitov. Je svéráznou galerií hranické historie. Jednou z významných osobností, které právě zde našly místo posledního odpočinku je Josef Heřman Agapit Gallaš, a jak je pod působivou bustou na pomníku uvedeno – lékař, lidumil, buditel a spisovatel. Narodil se 4. 4. 1756 Hranicích a zemřel tamtéž 14. 2. 1840 ve věku 84 let.
J. H. A. Gallaš se narodil v nízkém domečku v Hranicích na Moravě. Po skončení gymnaziálních studií se věnoval bohosloví. Načež se stal vojenským ranhojičem. Roku 1789 byl povýšen na vrchního lékaře v Jaroslavi v Haliči. Tam oslepl na obě oči, operací však opět zraku nabyl. Poté se odebral na předčasný odpočinek do svého rodiště, kde se věnoval umění. Kromě lyrické poezie se také zabýval malířstvím. Roku 1813 vydal spis „Muza moravská“. Soukromě vyučoval mládež kreslení a malbě. Byl znamenitým folkloristou a v rukopisech zanechal mnoho materiálu, kde zaznamenával staré obyčeje lidu moravského. Za tuto záslužnou činnost však za svého života díku nezažil.
Byl jedním z prvních obrozeneckých básníků na Moravě a autorem prvních česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané „Muze moravské“ vyšly jeho básně. V jeho díle „Mytické povídky“ pak vyprávění o bozích a bohyních moravských a je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.
Spis „Valaši v kraji přerovském, praví arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně“ doplnil dvanácti kresbami Valachů.
Doprovodné kresby J. A. H. Gallaše z publikace „Muza moravská“.
Byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo:
Miluj, miluj láskou vroucí,
Moravane, vlasti řeč!
O Valaších, kteří byli blízcí jeho srdci psal ve své poezii mimo jiné:
Dobři ludě sou Valaši,
nevždycky su na salaši,
o svu dušu pečuju
kedy k farám šturmuju.
Ve dne umi koze pasti,
v noci znaju dobre krasti,
neprivykli zahalce,
nikda nejsu bez prace.
Možná by časem literární dílo J. H. A. Gallaše upadlo v zapomnění, nebýt frenštátského vlastence V. J. Obšivače, který osmdesát let po smrti spisovatelově vydal jeho dílo týkající se Beskyd, Radhoště a Valachů vlastním nákladem dne 14. 11. 1927 u příležitosti znovuvysvěcení kaple sv. Cyrila a Metoda na posvátném Radhošti, jako mimořádné vydání „Radhošť a Pustevně“ v edici Lidová knihovna zábavy a poučení, svazek 5, který redigoval Karel Hynek Ježek, ředitel školy v Hlučíně.
Jednotlivé kapitoly pojednávají o salaších, o věcech v kolibě se nacházejících, o práci, jenž se na salaši koná. Neschází zmínka o Radhošti a modle boha Radgošta, o Mořském oku nedaleko Pusteven a také o podzemních ďůrách.
Na prvém snímku jsou Jurkovičovy stavby na Pustevnách Libušín a Maměnka. Na druhém snímku původní kamenná kaple na Radhošti a zaniklá turistická chata Pod kaplí.
Malá ukázka z díla J. H. A. Gallaše o Valaších a Valašsku, které nazýval „Moravskovalaská arkadie“.
Valaši obývají v naší moravské, na všem polním zboží hojně požehnané vlasti tu nejchudobnější končinu, plané totižto Karpátské vrchy. Mezi nimiž Radošť a Hostýn jsou nejznamenitější a v mythickém ohledu pohanského náboženství našich prastarých předků slovanských velmi pověstní. Dřevěné chaloupky chudobných salašáků sem a tam po pohorcích a po oudolích, kteréž zimního času tak velmi sněhem zametené bývají, že takřka ani nevidět, kdyby z komínu vycházející kouř jejich přítomnost neprozrazoval.
Lesové jsou jak na dříví tvrdém i měkkém bohatí, zvláště pak se nacházejí semotam oberské jedle, jejíchžto pně tři velcí muži obsáhnouti nemohou. V těchto lesích nacházeli se jelenové i danihelky, ba i divocí kanci. Po potocích a řekách vydry často ulovené bývají. Z dravé zvěři ukazovali se zavzdy medvědové, ba i ostrovid. Vlci navštěvují času zimního košáry na salaších, které ale – čuchem k nim puzeni – prázdné nálezše, mrzutí strašně vyjíci zase opouští a zavzdy i svou kůží valaskému střelci připouští. Lišky, jezevci, tchoři a diví kocouři musejí též svou kůži častokrát svou opovážlivost Valachům platiti.
Z dravého ptactva nacházejí se na Radhošti orlové, veliké káně, luňáci, jestřábi, krahulci, skalní sovy, kolotní sokolové, krkavci, havrani a těm podobní mrchožrouti i jiní škodliví ptáci všudy po těchto horách, ač již za našeho času velmi ztenčeni.
Milovníci krásných motejlů mohli by zde vzácnými exemplářami rozhojnit, jak mně jistý v těch horách a lesích velmi zběhlý Valach, dobrý znáč tamní přírody ujišťoval.
Ale jakžkoliv lesové bohatí jsou na dříví, zvěři, ptactvu, tak velmi chudobná jsou na obých horách ležící pole na svých plodinách, na nichž se krom ovsa, pohanky a kobzolů nebo zemských jablek ledvas co jiného rodí. Režného chleba a žitného pečiva neokusí zdejší chudobní obyvatelé kromě vrchařů bohatých snád nikdy, ledas jen při svatebním veselí. Sušená kvačka sloužívá jim na štědrý večer za pochoutku.
Na pastvách dobytek málo neb zhola nic trávy postihne. Z čehož o jejich chudobě, jak velká býti musí, lehko posouditi se nechá.
Kromě již zmíněných kreseb J. H. A. Gallaše je text doplněn V. J. Obšivačem řadou dobových fotografií z oblasti Radhoště, Pusteven a Beskyd.
„Muza moravská“ vydaná roku 1820 se tak díky frenštátskému vlastenci V. J. Obšivačovi dočkala roku 1927 – tedy 171 let od narození, 87 let od smrti a 107 let od vydání tohoto literárního spisku J. H. A. Gallaše – reedice a podnes vydává svědectví o životě Valachů, jejich kultuře a také o Beskydech v prvé polovině 19. století.
(Poznámka: Václav J. Obšívač (27. 10. 1908 – 21. 7. 1974 vždy Frenštát p. R.) žil ve Frenštátě, přispíval do regionálních časopisů a ve svém vydavatelství Ve stínu Radhoště vydal „Radhošť a Pustevně“. Vydával také svá literární díla. V letech 1931-4 vydával svazečky poznámek, glos a statí pod názvem Frenštátské noviny.)
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka