Paní Vilma Volková – společenská pracovnice (19. 8. 1903 Brno – 3. 9. 1999 Valašské Meziříčí), je dcerou J. F. Karase (Josef František Karas, spisovatel a novinář 1876-1931). Vilma Volková psala dramatické výjevy pro rozhlas a přispívala do časopisů Naše Valašsko (Prvej a dnes) a Haná (Z valašské sušírny). Pořádala večery písní a tanců a byla zvána do rozhlasu i televize. V roce 2025 uplynulo od jejího narození 122 let, a od její smrti 26 roků.
Svého času byla nejstarší národopisnou pracovnicí Valašska a zřejmě i České republiky. I ve svých 95 letech se aktivně účastnila národopisného dění v Rožnově pod Radhoštěm a kulturního dění v celém okresu Vsetín. Svou literární a národopisnou prací pro noviny, rozhlas i televizi bylo patrné, že je dcerou spisovatele.
Její vzpomínky jsou úsměvné.
„Jednou jsem se zásluhou režiséra Zdeňka Havlíčka octla mezi pražskými herci ve hře Marjánka matka pluku. Byl to edem takový šček, to sa skutečnému hercovi nemohlo dať, edem jedna věta: Zde vidíte Fridolína. Ale vymustrovaná jsem na to byla, aj černú paruku mě usadili na hlavu a červenú růžu do ruky, ani sem sa ve špígli nemohla poznať. Pokaždé jsem spustila naplno, aniž bych tušila, že je všecko dabované. Pořád to museli vracať. Až mě režisér poradil, abych si trochu zastřela hubu a řekla větu potichu. Tož sa to konečně podařilo. Potem raz v Mlýnské dolině Valašského muzea přišli návštěvníci až ze Slovenska a hned, že mne viděli v televizi. Já vás poznala podle vašího nosa! Tož tak, svůj nos přece nemožu zapříť, nezbylo než sa přiznať.“
Vilma Volková měla krásné vzpomínky na Valašsko.
„V Dívčů při stavbě domu ušmiknuli řemeslníci pěknéj, ale zvědavej děvčici krásný dlúhý cop a zazdili ho do základu staveňá. Podnes sa tam praví V Dívčů.
U Volků na Vrše sa praví u Kubišů. Po bitvě na Bílé hoře a při pronásledování evangelíků tam našla útočiště Dora Kubišová, měla v baťúžku enem kalich a Kralickou bibli. Z Karlovského údolí si ju namluvil Volek – tak vzniknul rod Volků na Vrše. Bible kralická je podnes na Dolní Bečvě, ale kde sa poděl kalich nevím.
Ještě jako mladá cérka jsem šla v Přerově prodat Židovi králičí kožku. Byla právě sobota a on, že světí šábes, ať přijdu v pondělí. Dala sem sa s milým Židem do řeči, se mnú už jako s děckem nebylo možné ináč. A on potem, prý… Slečinko, vy jste rozená obchodnica! Když mě to řekl takový kšeftman, tak že sa teho budu držet. A věru, s tú zákopeckú univerzitú sem obchodovala až do pětašedesáti a dotáhla sem to až na vedoucí textilní prodejny. Na mú dušu, to sem nebyla ledaco!
Naše čarovné Valašsko by sa bez čarovných bytostí neobešlo. A je fakt pravda, že strašívalo. Však Veronika Orságová na mú dušu tvrdí, že na fojtsvjú strašidla na vlastní kožu zažila. Aj já nekdy slyším, jak kdosi chodí po húře, ale myslím, že to tam hópe kuna. Za mladých let sem také věřila na Lucu, ale tož včilej, v tem moderním světě, opravdu nevím jak to s tymi strašidly je.“
V roce 1973 vydal Klub přátel umění a závodní časopis Tesly Rožnov Elektron připomínkovou publikaci k 70. narozeninám Vilmy Volkové „Devatero kvítí“. Kromě psaného slova do ní svými kresbami přispěli také malíři, kteří si k paní Vilmě uchovávali dobrý vztah: František Podešva ze Soláně, Jaroslava Hýžová z Valašského Meziříčí, O. Crhounek z Brna. Akademický malíř Luděk Majer přispěl úvodním obrázkem kytičky devatera lučních květů, které symbolizovaly nejen pozdrav, ale především symbol lásky, štěstí a pohody.
Stejnou kytičkou devatera lučního kvítí uctili milovníci Valašska a umění 19. srpna 2003 u příležitosti nedožitých sta let památku této obdivuhodné ženy, známé valašské vlastivědné pracovnice a vypravěčky Vilmě Volkové, které se Valašsko hluboko vepsalo do srdce, a také ona do něj vypsala nesmazatelné znamení svou obětavou národopisnou prací.
Vilma Volková udržovala bohatou korespondenci s předními umělci a mnoha z nich v těžkých životních situacích poskytla pomoc.
Zemřela 3. 9. 1999 ve Valašském Meziříčí. Její ostatky byly ve čtvrtek 7. prosince 2000 uloženy na Valašském Slavíně do hrobu k jejímu otci, spisovateli Josefu Františku Karasovi.
V roce 2003 vyšla publikace „Naše paní Vilma“
Vilma Volková jako dospívající děvče a svatební fotografie s Františkem Volkem.
Vilma Volková byla velkou příznivkyní malířů a oni jí opláceli svými obrazy.
Místo posledního odpočinku na Valašském Slavíně.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka