Právě ubíhal vdávací čas. Někdo s vdavkami sází na měsíc květen, jiný si neumí představit vdavky bez saní a závějí sněhu, některá nevěsta by si ráda připila medvědí krví ve srubu v divokém kaňonu stovky kilometrů daleko za polárním kruhem, jiná by se docela ráda upsala nějakému křivošlapkovi, jen aby mohla říct ANO na malém ostrůvku pod nachýlenými palmami, kdesi na žluté pláži plné slunce, omývané zkrotlými vlnkami Tichého oceánu.
Slunce tiše klesalo za náš středoevropský horizont, ozvláštněný naježenými borovicemi.
„Nejvíc ze všeho bych se ráda vdávala někde na Sahaře v moři písečných dun,“ poznamenala Máňa odvedle zasněně.
Bylo obtížné uhádnout, kdy na Máňu odvedle přicházejí sňatkové dny. Mohlo to být uprostřed léta za bouře a blesků, třeba o Vánocích, nebo začátkem měsíce ledna na Tři krále. Jednou přišla se šíleným nápadem, že by si koupila šnorchel a potápěčské brýle. Jenže nejbližší rybník byl plný rákosí a největší hloubku měl u stavidla do pasu, nebo po ramena, to podle toho, jak urostlá osoba by se tam postavila.
„Pojeďme do Las Vegas,“ nahodil jsem udičku. „Tam snoubence oddají bez jakýchkoliv obstrukcí během deseti minut a za pouhých několik centů. Zbytek kapitálu naházíme do hracích automatů… A třeba…, no, dejme tomu, že něco vyhrajeme…“
Jenže Máňa odvedle trvala na Sahaře.
„Jak se tam chceš mezi písečné duny dostat?“ argumentoval jsem. „Jedině na velbloudovi. Raději na dvouhrbém, nebo už jsi snad někdy rajtovala na jednohrbém velbloudovi?“
„Nejde o dopravu na místo samé,“ oponovala Máňa odvedle. „Tam nás případně hodí místní kluci ošoupaným džípem z druhé světové války, zapomenutým mezi dunami.“
„Jak vlastně míníš v tom písečném moři hledat ženicha?“ namítal jsem.
Vůbec jsem nechtěl těžit z toho, že za kdysi starých a dobrých časů Máňa odvedle po mně tu a tam hodila očkem. Moc dobře jsme oba věděli, že ty zlaté časy dávno odvál čas. I tak jsem přál Máni odvedle jen to nejlepší, a při každé její nové známosti jsem trnul, že jí osud přihraje nějakého kašpara.
„Pán všech písečných dun se nechal slyšet, že za mne dá tisíc velbloudů,“ dodala Máňa odvedle ztichle, sama trochu ohromena tím množstvím jednohrbých či dvouhrbých zvířat.
„Není to trochu moc za jedno, byť celkem pohledné děvče?“
„Kolik velbloudů bys nabídl ty?“
„Totiž… Co budeš s tolika velbloudama dělat?“ pořád jsem se nějak nedokázal natěsnat do prozatím poslední oddávací formy Máni odvedle.
„To se všecko zvládne,“ utěšovala mne Máňa odvedle. „Pozvu tě na šálek pravé arabské kávy, připravené mezi písečnými dunami. A ne aby tě napadlo nepřijít… To by sis pěkně slíznul.“
Celí ohromení posledními událostmi jsme zůstali ztichle sedět na ošuntělé lavičce v parku, říčka se nám stříbřila u nohou a v dálce se Slunce pořád pokoušelo natěsnat za štětinatý horizont.
„A víš ty co?“ přerušila Máňa odvedle mírně krákoravým hlasem to božské ticho. „Támhle naproti mají dobrou zmrzlinu…“
Zlehka jsme našlapovali do měkounké trávy, a aniž jsme se ohlédli, jakoby se za námi táhlo těch tisíc velbloudů.
Text a ilustrace © Richard Sobotka