Narodila se r. 18. 2. 1917 v rodině manželů Vrbíkových, jako třetí v pořadí z celkem pěti dětí – 4 synové a ona – jediná dcera. Její mimořádné nadání k ručním pracím rozvinula a zdokonalila tetička Otylka Jaroňová.
„Vždycky jsem chtěla studovat,“ zavzpomínala paní Milada Jaroňová na vznik zašovských kytiček. „Nemohla jsem. Už jako děvče jsem se starala o nemocnou maminku a devítičlennou rodinu. Háčkovat mne naučila tetička Otylka Jaroňová. Dva roky jsem se u ní učila, to bylo po roce 1938, kdy jsem se provdala za Jaroslava Jaroně, malířského mistra (Otylka Jaroňová byla jeho tetou, v té době už měla kolem sedmdesáti roků). Tetička Otylka mi vždycky povídala: Jak nebudeš vědět, tak přijdi. Tak jsem kromě učení v kurzu chodila ještě za ní domů a učila se od ní.
Tenkrát na výstavě v Praze si našich háčkovaných krajek všiml nějaký Němec, měl vlastní velkoobchod, pro něj jsme pak od roku 1939 háčkovaly velké kusy, pokrývky na stůl, záclony.
To už o nás věděl ředitel Gobelínky ve Valašském Meziříčí, pan Kořínek. Zorganizoval kurs zuberské výšivky a irského háčkování, tam jsem dělala instruktorku.“
Tři roky působila paní Milada Jaroňová jako instruktorka háčkování ve Státním gobelínovém ústavu ve Valašském Meziříčí a později v družstvu Lipta. Také v kurzech pro ženy, které se o háčkování zajímaly, a opakovaně proběhly v Rožnově, Krhové, Vidči, v Liptě a podobně.
„Právě ředitel Gobelínky pan Kořínek přišel s nápadem, abych kvítka, které byly součástí irské krajky, uháčkovala samostatně,“ vzpomínala paní Milada Jaroňová. „Nejprve šel s tím nápadem za tetičkou Otylkou Jaroňovou, ale ona se vymluvila, že už je na to stará. Tak přišel za mnou. Řekl, abych uháčkovala jednotlivá kvítka. Když jsem se ho zeptala, na co to bude mít, tak řekl, že je dá na výstavu, ženy si je koupí, ozdobí si jimi oděv. Podivila jsem se, kdo by ty kytičky nosil. V té době se háčkovaly květy velké, ploché a s dlouhými listy, třeba karafiáty, a také dlouhé stopky. Ale on trval na svém, ať prý to nechám na něm, jen ať kvítka uháčkuji. Tak jsem uháčkovala několik kvítků, a také motýla. Když jsem měla práci hotovou chtěl ředitel Kořínek vědět, co za ni budu chtít. Já jsem v té době jednotlivé kytičky neprodávala, motýla jsem dělala vůbec poprvé, tak jsem mu řekla deset, patnáct korun za jednoho uháčkovaného motýla. Když to uslyšel, jen nevěřícně vrtěl hlavou: Vy Valaši si neumíte svou práci ocenit, ani prodat, vy nikdy nezbohatnete! řekl. Měl pravdu, nezbohatli jsme na té pracné kráse tenkrát, ani později.“
Bláznivý nápad ředitele Gobelínky Kořínka měl překvapivý úspěch. Po předvedení v Praze přišla objednávka na tři sta kusů kytiček a motýlů!
„To nebylo v silách jednoho člověka zvládnout,“ pousmála se paní Milada Jaroňová při té vzpomínce. „Musela jsem zaučit další děvčata.“
Zašovské kytičky a krajky dosáhly největšího úspěchu právě na EXPO 1958 v Bruselu, kde spolu s uháčkovanými motýly zdobily vstupní halu československého pavilonu.
„Bylo to tenkrát velké uznání,“ zavzpomínala Mistryně zašovské krajky paní Milada Jaroňová na bruselský úspěch a následné ocenění své práce. „Měla jsem dobrý pocit i z toho, že i přesto, že jsem byla doma, dokázala jsem si svou prací vydělat.“
I ve svých 86 letech s radostí vzpomínala paní Milada Jaroňová na svou práci.
„Kromě kytiček jsem háčkovala také krajkové límce, když byly v módě. Většinou jsem pracovala podle předloh návrhářek z Prahy. Třeba mi poslaly nákres dečky, jen takové kolo a v něm puntíky. Nebylo na co výšivku zachytit. Nejprve jsem musela uháčkovat puntíky, přistehovat je na podkladový materiál a potom sháčkovat. Všechno dělat ve vzduchu. To nebyla snadná práce, ale výsledek byl velice dobrý.
Sama jsem háčkovala novoknězi Jaroslavu Nohavicovi, mému bratranci kněžské roucho k primicím, které měl v Zašové. Pro sebe jsem si uháčkovala rukavičky. Nejprve jsem musela uháčkovat rovný pásek a k tomu volánek. Háčkování jsem dělala kolem dokola, občas připasovala na svou ruku, zkoušela, jestli to budu mít dost. Nejvíce práce mi dalo uháčkování prstů. Pořád jsem musela rukavičku zkoušet na ruku. Manželovi jsem musela uháčkovat kapesníček do kapsičky, když jsme chodili na ples. Vyčítal, že všem udělám a jemu nic. Kapesníček se mu líbil. Byl šťastný, že jsem mu ho udělala. Ještě kolem roku 1990 přinesla jedna paní časopis Dorku, ať jí podle vyobrazení uháčkuji límec. Všem se líbil. Pro nevěstu Jarku Krestovou jsem v té době uháčkovala čelenku z jednotlivých zašovských kytiček.
Dostaly se mi do rukou také barevné příze z Německa, tak jsem z nich uháčkovala barevná kvítka. Různé barvy, i melírované. Nosila jsem je na modrém kostýmku. Pro malá děcka jsem dělala kopretinky.
Těch kytiček byly hory, to se nedá spočítat,“ dodala Milada Jaroňová. „Ale dělala jsem je ráda. Háčkovala jsem celé noci. Pro Brusel, pro Valašské muzeum, pro přátele – mně zůstalo už jen několik kousků. I teď se mi ještě někdy zdá o tom, že háčkuji.“
Paní Milada Jaroňová se také soukromě vzdělávala ve zpěvu a byla výbornou zpěvačkou. Vystupovala na místní ochotnické scéně v tolik populárních operetách, zpívala v kostelním sboru. Měla také ráda sport a patřila k zakládajícím členům zašovského tenisového oddílu. Stáří prožila v penzionu důchodců v Rožnově pod Radhoštěm, zemřela 14. 8. 2005.
Text a foto © Richard Sobotka