Dnes je to s televizním fotbalem pohodlíčko, ale za našich mladých let, kdy se nehrál fotbal, ale poctivá kopaná, to byly panečku jiné časy. S Jaroškem máme za to, že se nožní hra – football – noha míč – kde se však hraje také rukama, hlavou, rameny, pozadím a někdy i srdcem, v naší milé vsi zvaná jako kopaná, neboť se při ní nejčastěji kope a lhostejno jestli po správnosti do míče, či do trávníku, soupeře, sudího či přihlížející veřejnosti, stručně řečeno měla by se pojmenovat nějak jinak. V naší vsi Kopaná má kopanou zažitou každý už od kolébky. A jsou u nás ohledně kopané i všelijaké jiné vymyšlenosti. Delegáti mezinárodní fotbalové asociace žasli, když přišli omrknout jádro věci právě k nám. Máme vychytávky o jakých se jinde ve fotbalovém světě ani nesní. Například jednu dvojici branek zakotvenou pořádnými betonovými špunty, aby to monstrum na někoho nespadlo a nezranilo, přesně ve směru sever – jih, a další pár přesně východ – západ. Jednou jsou zmíněné branky určeny na ostrou hru a další jsou trénovací. Je pravda, kdo není na tuto variantu zvyklý, pak se to někdy plete při hře naostro, nebo i při tréninku, ale u nás ve vsi Kopaná už jsme si zvykli. Účelově jsou branky využívány, jak to komu do které padne. Dezorientovaný soupeř kolikrát čučí s otevřenou pusou, zatím co domajší hráči sází do branky, která se právě přinatrefila, jeden gól za druhým. Tak naši hráči zvítězili nad reprezentací republiky Kongo dvacet jedna ku jedné, vyhlášené Francouze jsme vyklepli čtyřiačtyřicet ku nule a nepřemožitelné Portugalce dokonce devadesát šest ku sporné jedné, kdy míč evidentně běžel po brankové lajně, takže po spravedlnosti to mělo být ku nula celá půl. To bylo nějakých protestů, balíky papíru se spotřebovaly na všelijaké deklarace, až mezinárodní konsorcium mač anulovaly tvrzením, že v danou chvíli foukl do míče nepřiměřenou silou půl metru za vteřinu vítr a to ve směru jihozápadním, byť máme protokolárně doloženo, že na našem hřišti fouká větérek sotva zjistitelné slabosti, a to jen tehdy, když se plátěná bouda s občerstvením postaví jihovýchodně. Nabízeli jsme repete mače, ale Portugaláci kdepak! Pak k nám do Kopané zavítali Australci a to bylo jiné kafe. Ti totiž přišli na naši fintu číslo jedna, že se může míč kopnout do libovolné brány a sudí vždycky odpíská suverénní gól. A za druhé, že během mače může být libovolný počet hráčů, kteří na hřiště přicházejí, nebo je opouštějí, jak jim to právě vyhovuje, aniž by museli šéfrozhodčímu cokoliv nahlašovat. Hraje se tak dlouho, pokud to někoho baví. Poločas může být odpískán několikrát během hrací doby. A konec mače je, když už se nikomu nechce do balonu kopat. S Australany to byla divoká hra. Reprezentace naší obce Kopaná už měla mač několikrát na kahánku s rozdílem jednoho a jednou dokonce tří gólů. Australáci pořád jako lasičky, hned tam, hned zase onam, sázeli branku za brankou a jednu hezčí, než druhou. Hráli čestně, to se musí nechat, a když jednou nebo dvakrát poslali míč do branky ze zadní strany, pokaždé čestně gól odvolali a ještě se omluvili. Už to vypadalo pro náš mančaft na debakl, když Máňa odvedle odložila háčkování svetříku podle poslední módy, aby byla v naší vsi Kopaná IN, a řekla: „Na tohle se fakt nedá dívat!“ Máňa odvedle je naše tajná fotbalová zbraň. Vběhne na hřiště oblečená v tom v čem právě je, třeba v županu, nebo v plesových šatech, a už to lítá: buch buch buch… A soupeř se nestačí divit a nestačí počítat přibývající góly. Tajemství fotbalového kumštu Máni odvedle, naší tajné zbraně vězí v tom, že pravou nohou kopá zásadně doleva a levačkou zásadně doprava. K obveselení přidá někdy i protisměrnou patičku, falešnou hlavičku, nebo střihne nůžky, až jiskry létají. Než soupeř prohlédne její fintu, má nasázeno branek, jako americký farmář brambor na hektarovém poli. Australané dostali nakládačku sto patnáct ku třiceti devíti. A to měli štěstí, že se Máňa odvedle jednou netrefila do balonu nártem pravačky, ale všelijak zakřivenou špičkou levačky, a balon namísto do brány vletěl otevřeným oknem babči Františce rovnou do kotlíku se srnčím gulášem. No, to se ví, takové nabídce se nedá odolat. Všichni po bratrsky usedli k dlouhému stolu a mlaskali a mlaskali… Australan nebo kluk z Kopané, vše jedno. „Příští léto odveta u nás v Austrálii,“ avizovali Australané. „Hřiště máme u nás bez branek a hrají za nás i klokani a chvílemi také ostří australští psi.“ Takové nabídce ovšemže nelze odolat, jenže zádrhel je v tom, že australské léto se hlásí v čase, kdy je v Kopané zima a Máňa odvedle reprezentuje obec málem ve všech zimních sportech. A zima je v Austrálii, když je v Kopané léto… No jo, Australáci, ti aby neměli něco extra… „To fakt nevím, co s tím,“ klepal si Jarošek na čelo. A když Jarošek něco neví, tak je to zkrátka fakt problém. Ale Máňa odvedle si žádné starosti nepřipouštěla, smála se, pořád se, šťastná to žena, smála …
Text a ilustrace © Richard Sobotka