To už tak bývá, že je březen chválen za probouzející se květy, které se v zástupech zvědavě hrnou na tento svět, zaštítěny čistou a nevinnou bělí sněženek.
Některá rána ještě nabízejí poslední sklouznutí na zamrzlé kaluži. V zastíněných roklinách se drží ospalky starého sněhu, ale povětří už voní nastupujícím jarem.
Časná jitra se barví perleťově, kdežto pozdní odpoledne žhnou ohnivou září zapadajícího slunce. Pak přichází noc, prostříbřená svitem luny.
Březen je měsíc plný poezie. Vždyť právě v tomto měsíci zaklepá na dveře první jarní den. Pak, děj se co děj, není větší síly nad lásku, lásku silnou, všemocnou, všespasující.
Existují pranostiky a pořekadla o tom, že jen šelma sedlák na svatého Řehoře neoře, že v březnu vítr z břízy fouká. A také: „Březen bez vody, duben bez trávy.“ Nebo: „Březen, za kamna vlezem …“
Každému zahrádkáři březnový čas přímo kroutí rukama, jak už by chtěl alespoň klacíkem pošimrat zem. Zatím alespoň listuje v knížkách. A zkouší prořezávat ovocným stromům větve. Když pak vhodný čas konečně pro jarní práce nastane, sází zahrádkář do beztak už přeplněné zahrady další stromy a další keře. Zahrada mu pořád připadá nevyužitá a zbytečně prázdná. Pak, až se stromy rozlistí, najednou vidí, že pro samé stromy a keře není na zahradě k hnutí.
Než přijde čas příhodný převrátit na zahrádce hlínu, zatím alespoň sbírá hnízda housenek, aby později neškodily. A jen co trochu proschne kousek záhonku, už sypá do hlíny semínka letniček.
Březen jako by se stále nemohl rozhodnout mezi volnou vodou a plujícími ledy, mezi blátem a sněhovým popraškem. Teplý vítr od jihu střídá chladný dech od severu. Chvíli blyští slunce, pak zase sypá sníh.
Větve listnáčů pořád ještě zůstávají bez jediného lístečku, pupeny jehličnanů dospávají půlnoc.
Březen je měsícem pomatených vran. Chvíli putují v hejnech na sever, pak se ty černé zástupy krákor ještě na pár dnů obracejí zpátky k jihu.
To hejna špačků při návratu dávno hvízdají povětřím. I skřivan už švitoří, sice malounko zimomřivě, ale přece. Víme totiž, že o prvním jarním dnu musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.
Čím vším je možné březen opěvovat, čím chválit, čím hanět?
Právě v tomto měsíci prvně otevřou navzdory chladu oči narození zajíčci březňáčci. Takoví jsou mnohem otužilejší než ti pozdnější z druhého vrhu.
I lidé v březnu narození jsou ti nejlepší, tvrdí se. Však i jedno přísloví praví: „Hříbě, štěně i dítě březnové dobré bývají.“
Pak nechvalte březen.
Text a foto © Richard Sobotka