Jedno z dochovaných přísloví našich předků použilo jméno svatého Řehoře spíš kvůli rýmování, než z praktického hlediska: „Na svatého Řehoře, šelma sedlák, který neoře.“ Kalendář připomíná Řehoře 12. března. A přísloví zmiňuje rozmařilého hospodáře, který spoléhá, že i později mu bude k orbě přát počasí a dodrží všechny předepsané agrotechnické lhůty, aby pole a úroda z nich nasytila nejen jeho rodinu, i další potřebné.
Kdo byl onen v přísloví zmiňovaný Řehoř?
Řehoř, kterému je přisuzována síla ducha nad hmotou, pocházel z bohatého římského rodu Aniciů. Narodil se kolem roku 540. Byl nadán nevšedními vlohami, věnoval se právnickým studiím a jako třicetiletý se stal císařským prefektem města Říma.
Po otcově smrti vstoupila matka do kláštera. Tehdy se Řehoř zřekl všeho světského, zděděné statky prodal, podporoval chudé a stavěl benediktinské kláštery.
Do římského kláštera vstoupil jako prostý mnich a žil v takové přísnosti, že si podlomil zdraví, takže po celý život churavěl. Přesto vykonal pro církev i pro svou vlast tak mnoho, že právem mu dáno příjmení „Veliký“.
Papež Benedikt I. ho jmenoval svým pomocníkem a následující papež Pelagius II. mu svěřil úřad vyslance při dvoře cařihradském. Mimo tuto činnost psal Řehoř bohovědné knihy.
Po návratu do Říma byl Řehoř zvolen opatem kláštera a roku 590 po smrti papeže Pelagia jej zvolilo kněžstvo i lid papežem. I jako papež nosil prostý řeholní oděv a přijal titul „sluha sluhů Božích“, který papežové užívají podnes.
Řehoř je řazen mezi nejslavnější svaté otce Ambrože, Augustina a Jeronýma.
Řehoř posledních pět let churavěl. Z lůžka řídil celou církev, diktoval písařům svá kázání a listy. Zemřel 12. března roku 607 ve věku 65 let.
A právě předjarní termín jeho úmrtí přispěl k začlenění Řehoře do přísloví o vychytralém sedlákovi.
Text a foto © Richard Sobotka