Pokud jde o pranostiku: Medardova kápě, čtyřicet dnů kape, mají v té příčině odborníci na počasí jasno: Změna v charakteru nastupujícího letního počasí je vyvolána přílivem chladného polárního vzduchu z Atlantiku.
A jasno měli na důsledek Medardova deštivého počínání i zemědělci. Medardova počasí se hospodář obával z mnoha důvodů: výskytu škůdců a hnilob na rostlinách v důsledku deštivého počasí. Ale nejvíce se obávali dešťů v čase sušení sena.
Ze sledování nestálého počasí pak zaznamenali pranostiky, které se dochovaly do dnešních dnů: Když na Medarda prší, těžko se seno suší. Jaké počasí na Medarda bývá, šest neděl trvání mívá. Když na Medarda prší, červen mokrý a studený – bývají žně zkažený.
A proč právě k Medardovi se váže nespolehlivé počasí? O tom vypráví legenda: Když jednou zastihla ve volné přírodě malého Medarda bouře a prudký liják, zjevil se orel a roztáhl svá křídla, pod ně malého chlapce schoval.
Povětrnost má vliv nejen na naši pohodu a dobrou náladu, zásadním způsobem především ovlivňuje růst zemědělských plodin. Proto bylo počasí bedlivě sledováno a zaznamenáváno. V minulosti byly v oblibě pranostiky, později napomáhaly záznamy stoletého kalendáře.
Na Valašsku nejbedlivěji sledovali a zaznamenávali počasí výzkumníci v rostlinné výrobě. V Rožnově pod Radhoštěm zaznamenávali šlechtitelé a pěstitelé travních semen teplotu, srážkovou činnost a sluneční svit od roku 1924 až do r. 1965.
Špatnou pověst, pokud jde o počasí, za léta sledování získali od 12. do 13. května tři ledoví muži: Pankrác, Servác a Bonifác. Na ně hned následujícího dne 15. května navázala Žofie se špatnou pověstí nestálého a vlhkého počasí.
Na ni pak s nejistým počasím navázal 8. června již zmíněný Medard, který střídavými poprškami, někdy i přívalovými dešti nedal pokoj až do poloviny července.
Záznamy o nestálosti počasí na hornatém Valašsku zaznamenal rožnovský písmák Alois Bělunek (1911-1970) do své kroniky „Doplňky o životě rožnovských Valachů“. Některé záznamy, týkající se počasí v minulých stoletích, převzal od rožnovského měšťana Martina Tkalce (1817-1877).
V r. 1616 bylo od února veliké sucho, ani po celý rok nezapršelo, obilí předčasně dozrálo, žalo se už na sv. Jana Křtitele (23. května), takže do sv. Bartoloměje (24. srpna) bylo všechno s pole sklizeno.
V r. 1770 přišla na sv. Petra a Pavla hrozná povodeň, předešlého roku na sv. Maři Magdalenu tři povodně.
V r. 1785 bylo na den Proměnění Krista Pána nedýchatelné povětří spojené s velikým zatměním, krvavé slunce a oblaky jako by na zemi ležely.
V r. 1787 bylo o vánocích takové teplo, že lidé bosky chodili a po Novém roce orali a seli.
V r. 1794 uhodilo velké sucho, po tři měsíce nezapršelo.
V r. 1795 strašné povětří 6. srpna z kostelní věže mnoho plechu strhalo a daleko rozneslo, na tisíce stromů zlámalo i s kořeny vyvrátilo a mnoho střech a stavení strhalo.
V r. 1802 panovalo veliké sucho a parno, na Boží Tělo hrozné povětří a krupobití přišlo, všechna polní úroda kroupami zbita.
V r. 1803 se 10. června Hážovka ukrutně rozvodnila, brala v Horní ulici chalupy a chlévy trhala, Mockovu chalupu nesla dolů ulicí, že sloup pod radnicí vyvrátila a výmol pod ním udělala, až na náměstí se o sochu sv. Floriana zastavila. Tehdy na žádost farníků kněz P. Václav Volný přišel s nejsvětější Svátostí a jen udělil požehnání, hned voda opadala.
V r. 1812 osm dní trvala povodeň ukrutná, rozvodněná Bečva 2 chalupy, 4 stodoly a 6 bělární strhla.
V r. 1825 silná povodeň v Horních Pasekách 2 kamenné mosty sebrala.
V r. 1826 v době od 9. – 30. srpna pršelo 21 dní a byla velká voda.
V r. 1831 tekla velká Hážovka přes Hanákovu, Majerkovu a Kantorkovu zahradu, všechny lávky pobrala. Také na Bečvu velká voda přišla, po celé Hájnici tekla. O 14. listopadu zahřmělo a hrom udeřil. Pak bylo od ledna až do sv. Josefa takové sucho, že byl prach na silnici jak v létě a na Radhošti při Čertově mlýně přes 60 měřic haferníků vyhořelo.
V r. 1833 dne 21. prosince dvakrát zahřmělo.
V r. 1840 bylo od 7. ledna až do 18. února tak teplé počasí, že lidé orali a seli, potom však nastala krutá zima, i ptactvo pomrzlo.
V r. 1846 bylo mokro a přišly velké vody.
V r. 1848 se 1. ledna ukázalo znamení na obloze v podobě ohnivého zápalu na východě, až jako by vše v plameni bylo. Starší hned prorokovali, že cosi hrozného se bude díti a vskutku dne 13. března vypuklo ve Vídni povstání.
V r. 1853 v důsledku deštivého počasí na poli málem všecko shnilo. Povodeň v červnu tylovský stav roztrhala, M. Bajerovi sebrala chlév i s prasetem.
V r. 1854 strhla velká povodeň 19. srpna oba mosty i lávky u Mrázka, všechny břehy byly potrhané.
V r. 1863 uhodily 1. – 2. června mrazy, zemáky, cibule, osení pomrzlo. Nanovo 27. července zemáky pomrzly. Pak ale přišla pohoda a zemáků bylo dost, jedině rež byla pryč.
V r. 1866 mrzlo od Nového roku až do Tří králů, po zbytek ledna a únor byly deště a bláto. Pak 20. – 22. května napadlo na svatý Duch mnoho sněhu, přišel mráz, vše pomrzlo.
V r. 1867 bylo na svátek Tří Králů vidět o 6 hodině večer po několik sekund veliké světlo, pak v 8 1/2 ten samý večer nanovo a trvalo asi 5 minut. Všechny domy byly tak osvícené, že se na rynku lidé navzájem poznávali. Někteří prý viděli velikou kouli, ta přelétla a pukla. V lednu a únoru bylo hodně plut, víc deště než-li sněhu. A 31. května bylo okolo slunce veliké kolo na způsob duhy.
V r. 1868 se držel až do května sníh a všechno obilí vyhynulo. Pak před sv. Martinem sníh zase začal padat, že nebylo možné listu na podestýlku nahrabat. Dne 7. prosince se strhla hrozná vichřice na Moravě i v Čechách. Svátky vánoční však byly tak teplé, že lidé do pole na procházku chodili. Dne 28. prosince na Mláďátka se přihnala velká vichřice. V Zašové udeřil hrom Janu Trčkovi do stavení, které shořelo.
V r. 1869 vystoupily 15. dubna o 9. hodině večer až do 12. na obloze od severu ohnivé sloupy a světlo veliké na té straně bylo.
V r. 1870 byl po celý březen sníh, na setí ani pomyšlení, až do 4. dubna chumelenice trvala. Pak 25. října se nad našim městečkem ukázala velká severní záře.
V r. 1871 stála 2. února nad Rožnovem opět veliká severní záře, pruh na pruhu, šedý, červený, sahaly od Radhoště až po Zámčisko a trvaly od 9. do 11. večer. Celý rok byl mokrý, ale dobrá úroda.
V r. 1872 trvala zima jen do 25. ledna, za několik dnů bylo po sněhu, pak přišly holomrazy. Na to 4. února přišel okolo 6. hodiny večer od severu hrozný zápal, jako když hoří. Ohnivé sloupy sahaly od Radhoště po Zámčisko a světlo bylo jako od úplňku, třebaže byla právě poslední čtvrť. Březen i duben byly pěkné, třešně rozkvetly a lesy bukové se zelenaly, i všecky stromy. Pak 10. července náhlý liják skoro celý Rožnov zatopil. Největší voda přišla mezi 11. a 12. v noci. Na náměstí bylo nánosu do kolen vysoko. V tu noc bylo za každým oknem světlo. Pak 17. srpna zase povodeň, hodně škody nadělala. Zato podzimek byl pěkný, pohoda až do 8. prosince. Květiny a stromy znovu kvetly, na Hradisku i jinde byly malé jabka na stromech, místy lidé i misku jahod natrhali a keře malinové byly nanovo odkvetené a maliny na nich nezralé, kvetly třešně a švestky, iskerky, májičky, kuří řiť a jiné bylo vidět kvést. Dobytek se pásl po celý podzimek a bylo teplo jako v létě. Na Vánoce nebylo ani zmínky po sněhu, tráva zelená, na poli se pásly ovce a ženské chodily bosky.
Nepřipomínají tyto záznamy rozmary počasí posledního roku, nebo roku předposledního, nebo snad kteréhokoliv roku předchozího? Škoda těch časů nedávno minulých, kdy jsme se učili poroučet větru dešti. Škoda, že jsme se to nenaučili. Asi to nebylo v lidských silách. Za celou existenci lidstva na této planetě se ovládat počasí nepodařilo nikomu. A zdá se, že ani za milióny let, které teprve přijdou, se to ani žádnému z lidí nepodaří.
Je zbytečné ptát se: Jak nás má počasí rádo. Jak asi? Tak tak všelijak.
Text a foto © Richard Sobotka