To je pak ten nejpříhodnější čas, kdy se obyvatelé rovníkové Afriky vypraví na dovolenou ohřát se do střední Evropy, třeba někam do horské obce Kacabaja, kde prý je to ňuňo žůžo, jak co do odpočinkového prázdninového vybavení, a ovšemže i co do stravování, kdy jsou hostům servírovány žraločí ploutve na smetaně, želví polévka s česnekovou pastou a jiné speciality. Rodilí Eskymáci sbalí iglú a jedou si k Máchovu jezeru vypotit rýmu, kterou chytili při lovu ledních medvědů.
Tou samou dobou tam u nás doma, kde po večerech zaznívá v nostalgické písničce: Domů, domů. chci se vrátit domů..., tam si Máňa odvedle začne postupně balit vše, co je k obléknutí, však má těmi hadříky zapráskaný šatník, a pak zase vše, co svléknout jde, svléká.
Uvidět v létě přioděnou Máňu odvedle je něco, jako spatřit svatý obrázek, ozářený mihotavými plamínky sedmi svíček.
„Posečkej na moment,“ poprosil jsem Máňu odvedle při jedné takové příležitosti. „Jen co si dočtu básničku, kterou máš navěky vytetovanou do kůže.“
Byla to dlouhá básnička, doslova k nedočtení. Začínala vysoko pod ušními lalůčky ozdobenými náušnicemi, kdežto poslední verše se po několika zatočeninách ztrácely v prostoru, kam obvykle nechodí slunce, ale kromě starého bručouna přítele a manžela také už zdomácnělý lékař.
Pokud se pamatuji, pak Máňa odvedle žádným z přehršle cizojazyčných jazyků ani nekňukla, ba kolikrát měla obtíže s domluvou i v sousední vsi Horní-Dolní.
Výjimkou je okamžik, kdy bývá hodně nahněvaná, často kvůli úplné pitomině, například když jí rupne podvazková kšanda, nebo totálně nervy.
I stalo se, že užaslý turista Germán z někdejší NDR ji v podobné situaci přistihl a spínal ruce: „Madona mia, Deo gratia za ten zázračný okamžik, který už mne nepustí ze svých klepet až do smrti smrťoucí…“ Klaněl se a tloukl čelem o prašnou zem. „Santa Maria,“ líbal Máni odvedle ruku. „Madona mia.“ A že si vloží část jejího miniaturního odění na léto do škapulíře a bude jej nosit blízko srdce až do smrti smrťoucí.
Také jsem zůstal stát jako trefený, kolika cizím jazykům uvolnila Máňa odvedle svým zjevem stavidla, to se hned tak neslyší: „Krucifix aleikum himl hergot aleluja basom terentete nemtudom maďarom igen jonapotkivánok madona mia deo gracia fix ta láska…“
Umiňoval jsem si utvořit slovník výrazů, které Máňa odvedle praktikovala, ale odradila mne jejich prostornost, odlišnost, variabilita a možná i jistá nemravnost, ale hlavně finanční náklady na co by takové dosud nikým nezpracované a nevydané literární dílo přišlo.
„Poslyš,“ oslovil jsem Máňu odvedle. „Mám nutkavý pocit, že by všechny ty výrazy mohlo nahradit jedno jediné slovo.“
„A ty ho znáš?“ opáčila Máňa odvedle.
„Sorry,“ pískl jsem jako právě vylíhlé a ještě nezkušené a světem neotrkané pískle.
„Tak mne laskavě ne…,“ poznamenala Máňa odvedle lakonicky.
Hned pak v tom nehorázném letním hicu zase pokračovala v oblékání všeho, co se obléknout dalo a vzápětí ve svlékání všeho, co svléknout šlo až do okamžiku, kdy jí na postroji praskla jakási kšandička a kdy Máňa odvedle nechtěně vypískla: „Krucinálfagot…“
Nemám rád všelijaké šarády s potutelnými tajenkami. Takže jsem se s malou úklonou rozloučil a přesunul se studovat, jak jde život do výčepu U černého vola, kde právě hostinský narazil další bečičku dobře vychlazeného piva.
O tom čase ostatně středoafričtí soudruzi houfně středoevropské planiny opouštěli s tvrzením, že v letošní chladné sezóně to na evropském kontinentu stojí za psí drek. A eskymáčtí otužilci naopak tvrdili, že si k pivu v restaurantu Pod lipami i plavečky v tom hicu sundávali.
Je fakt, že univerzální léto, aby vyhovělo kdekomu a kdekoliv a v kteroukoliv vteřinu denní či noční, takové léto se na naší planetě ještě nenarodilo.
Deo gratias.
Text a ilustrace © Richard Sobotka