… sejdeme se v lepších časech

Ohlédnutí za spisovatelem Vítězslavem Bělovským  Šenov 5. ledna 2017

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,

poslední den uplynulého roku 2016 se uzavřela životní pouť vašeho milovaného manžela a tatínka, dědečka, rodného bratra,  švagra a strýčka a pro mnohé  z nás také milého souseda a  přítele pana Vítězslava Bělovského ze Šenova, Lipové alej čp. 825

Jmenovaný zemřel náhle po krátké těžké nemoci, záhy poté, co  byl převezen na léčení do nemocnice v Novém Jičíně. Zemřel ve věku 73 let. Znovu se tak i v jeho životě potvrdila stará pravda, že lidský život při jeho zrození, ale při svém závěru je mimo naší lidskou kompetenci. A jestli existuje něco skutečně potěšujícího, co  si uvědomujeme při náhlém odchodu nám  blízkého člověka, pak to je nejenom útěcha, že jeho utrpení zde na zemi netrvalo příliš dlouho. Jsem přesvědčený, milí smuteční hosté,  že tu je také naděje na setkání se svými  milými na druhém břehu našeho pozemského života. Odkud takovou naději čerpáme? Čerpáme ji ze slov a života Pána Ježíše Krista , který pověděl u hrobu Lazara ve svém rozhovoru s Martou, Lazarovou sestrou, jak o tom čteme v evangeliu sv. Jana tato slova:

Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne,  neumře na věky. Věříš tomu? Řekla mu Marta: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš,  Syn Boží, který má přijít na svět.“
J.11,25-27

Ale dovolte mi nejdříve zmínit několik životopisných údajů o p. Víťovi Bělovském. Narodil v  roce 1943, tedy za druhé světové války v Šenově  jako prvorozený syn do rodiny Bohumila a Libuše Bělovských. Později do rodiny přibyl ještě jeho bratr Miroslav. Od dětství byl Vítězslav velmi vnímavý a hlavně rád četl. Jeho tatínek byl původním povoláním železničář  a maminka poštovní doručovatelkou. Vzhledem k tomu, že rodiče byli velmi angažovanými lidmi, neměli zřejmě dost času a možnosti se věnovat malému Víťovi.  Ten přilnul ke svému dědečkovi, který byl horníkem, a měl svého vnuka velice rád a plně se mu věnoval. Víťa obdivoval jeho manuální obratnost, a byl vděčný za dědečkův zájem a jeho sdílnost. Jeho teta Lída  jej zase vodila do katolického kostela a později jej vyučovala katolickému katechizmu. Později se rodina přestěhovala do Prahy.

Proto Víťa absolvoval Střední průmyslovou školu strojní v Praze a po maturitě začal studoval na filozofické fakultě Karlovy university. Důležitým životním momentem bylo jeho seznámení se slečnou Dorotheou z Hati, se kterou v roce 1970 uzavřeli manželství. V té době se také po dvanáctiletém životě v Praze vrátil do rodného kraje, do domku na Lipové aleji, se kterým bylo spjaté jeho dětství a pak celý jeho další život až do posledních dnů.

V manželství s Dorkou se jim narodily dvě děti: Dcera Štěpánka a syn Karel a dožil se také svých vnuků Jeníka, Kristiána a Domimika.

Zesnulý pracoval řadu let v redakcích ostravských novin, počátkem normalizace pracovala na čas  jako dělník, pak nastoupil do Městské knihovny v Ostravě, odkud přešel do ostravského  nakladatelství Profil. Jako redaktor pracoval také v Ostravském večerníku a v Nové svobodě, později přejmenované na Deník. Vedle toho stále literárně tvořil a publikoval své prózy v časopisech Červený květ, Svět v obrazech, v Kulturním měsíčníku a také v Československém rozhlase. Jeho povídky vyšly také ve sborníku ostravských autorů, který se jmenoval  Oheň do dlaně  a ve sbírce Do dlaní chceme žhavou lávu nabírat. Knižně vyšly jeho povídky v knize Holoubek v roce 1981, pak v knize Faraón v deset večer (v roce 1985) Po revoluci v roce 1989 vydal ve svém nakladatelství Tilia novelu Chodci v soumraku, povídkový soubor Alej bez stromů, novelu Šťastné dny a básnickou sbírku V blízkosti našel jsem svou skrýš. Svým literárním dílem se tak zařadil mezi významné kulturní osobnosti celého našeho kraje.

Dovolte mi ale nyní, milí smuteční hosté, abych se krátce vrátil k naději vzkříšení a života věčného, kterou jako křesťané všech odstínů a vyznání shodně vyznáváme. Z toho, co jsem zatím řekl, nevyplývá, že by pan Vítězslav Bělovský byl praktikujícím katolíkem. Dokonce v již zmíněné novele Chodci v soumraku popisuje velmi kriticky postoje katolického  kněze, který odmítá  požehnat manželství jeho dědečka  a babičky a jedině na nátlak jeho svého vlivného otce, je ochoten pohřbít jeho babičku.

Kdosi však výstižně  řekl, že v nebi nás překvapí 3 věci:
1. To první překvapení, které v nebi prožijeme, bude skutečnost, že tam neuvidíme ty, o nichž jsme si mysleli, že tam stoprocentně budou.
2. To druhé překvapení, které prožijeme v nebi bude spočívat v tom, že tam uvidíme lidi, o kterých jsme ani zdaleka nepředpokládali, že se tam s nimi setkáme.
3. A nakonec to třetí největší překvapení, které prožijeme v nebi, bude skutečnost, že jsme se tam dostali my sami, i když jsme o tom dost pochybovali a věděli jsme, že toho nejsme hodni.

Pan Vítězslav Bělovský popisuje ve své životopisně laděné  novele Chodci v soumraku silný spirituální zážitek, který zřejmě není jenom jeho spisovatelskou fikcí. Měl jej prožít ve svých sedmi letech. Dovolte mi , abych jej citoval:

„Ležel jsem v polích v trávě a díval se vzhůru do mraků. Z oblohy vyplouvaly překrásné lodě, nádherné ledovcové ostrovy a vystupovala cizokrajná zvířata. Náhle se vynořil z oblohy On, zachmuřená tvář lemovaná dlouhými vlasy, zplihlý vous a z ramen mu splýval šarlatový plášť.
Zůstal stát nade mnou jako mohutná socha nebo obrovský strom, nehýbal se a jenom se na mě mlčky díval.
Nesmírně jsem se vylekal, protože jsem najednou pochopil, že to už není pouhý přelud, ale nedokázal jsem vstát a utéct. Zůstal jsem přibitý k zemi.al se na mně a já se také musel dívat jemu do tváře, nemohl jsem se odvrátit, i když jsem si to moc přál. Jeho očí na mne hleděly s takovou přísnou vážností, s jakou jsem se dosud nesetkal. Netroufl jsem si ani se pohnout. Věděl jsem, že bych se  měl  v té chvíli modlit, ale všechny modlitby, které jsem se naučil, byly v té chvíli zapomenuté. A zmocnila se mě ještě větší hrůza, když jsem si to uvědomil. O
n se na mne díval prostě a trpělivě. Díval se pozorně, jako by to byla otázka života a smrti, stále nebylo rozhodnuto, co zvítězí…
Nechápal jsem nic, vůbec jsem nerozuměl tomu, oč jde, ale jedno jsem věděl jistě. Týká se to mne, mého života, mého osudu. …

 Tolik citace tohoto zvláštního zážitku. Jsem přesvědčen, že na takové zážitky člověk nemůže zapomenout po celý svůj život.

To je první důvod k mé domněnce, že pan Bělovský byl svým způsobem věřícím člověkem. A ten druhý důvod jenom naznačím. Za chvíli přečtu jeho vlastní slova rozloučení se svými milovanými. Taková slova mohl napsat jenom člověk, který důvěřuje Pánu Bohu.

Nyní však prosím ty, kteří by se chtěli se mnou pomodlit, aby sklonili svou hlavu před Pánem života a smrti a budeme se modlit. : Pane Bože, věříme, že jsi dárcem života, že naše životy nevznikly jako produkt lidského omylu nebo životní náhody. Děkujeme Ti za život nám tak blízkého a milého člověka, jakým byl pro mnohé z nás pan Vítěslav Bělovský. Děkujeme Ti, že jsi nejen spravedlivý Bůh, ale také Bůh plný milosti a slitování. A tak zesnulého poroučíme s důvěrou do Tvé náruče. A chceme i v této chvíli k Tobě volat slovy modlitby, kterou nás naučil Tvůj milovaný syn Pán Ježíš Kristus:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší, dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás ode zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva navěky . Amen.

 Poděkování: Vážení přítomní, dovolte, abych vám všem jménem zarmoucené rodiny poděkoval za hojnou účast při posledním rozloučení se zesnulým panem Vítězslavem Bělovským. Jménem rodiny také děkuji za květinové dary i za slova účastí a povzbuzení, které jste jim projevili nebo ještě projevíte. Pán Bůh Vám vše bohatě odplať a požehnej vám.

                                       ————————–

  A nyní osobní poděkování p. Vítězslav Bělovského svým nejbližším:

 Poděkování
 Většinu života jsem prožil v Šenově u Ostravy. Narodil jsem se v Lipové aleji 10. září 1943 v tetině domku o dvou místnostech, v němž moji rodiče tenkrát bydleli společně s ovdovělou tetou Lídou. V roce 1947 se u tety narodil i můj bratr Miroslav. Když babička Štěpánka a dědeček Rajmund s pomocí vzdálené i blízké rodiny postavili o kousek výš v aleji nový větší dům, přestěhovali jsme se s mámou a tátou do něho. V tomto domě jsem s výjimkou dvanácti let, kdy jsem s rodiči bydlel v Praze, prožil skoro všechna léta svého života. V roce 1970 jsem si do něho přivedl i svou ženu Dorotheu, pocházející z Hlučínska, která za sebou měla jako sirotek po vojákovi padlém ve druhé světové válce, kus těžkého života. Jsme spolu 46 let. Díky Dorce jsem poznal vše, o čem jsem se do té doby neodvažoval ani snít a o čem jsem si myslel, že toho nejsem vůbec schopný. Narodily se nám děti, nejprve v roce 1972 dcera Štěpánka a o dva roky později syn Karel. Být tátou patří k lásce a je to její nejlepší pokračování. To jsem pochopil zásluhou Dorky. Ona byla mým strážným andělem, oporou i průvodcem ve tmě v mnoha dalších situacích během našich společných let. Jí vděčím za to, že se mi podařilo dokončit vysokou školu, z níž jsem měl v úmyslu odejít, jenom ona může za to, že jsem dokázal napsat pár knih, na které bych se jinak nedovedl soustředit, a vůbec, že jsem byl s to vykonávat kvalifikovanou práci v složitých společenských poměrech. A ve zbývajících letech života, jako kdyby ta naše láska našla pokračování – přenesla se i na naše vnuky, na následující generaci.
Děkoval jsem, Dorko, osudu za setkání a život s tebou v duchu mnohokrát, ale nikdy jsem ti nepoděkoval přímo. Z vrozené stydlivosti o takových věcech mluvit nahlas, kterou i ty cítíš. Teď už to ale musím udělat:
Dorko, děkuji ti za lásku, přátelství a za vše, cos mi dala. Měl jsem díky tobě opravdu dobrý a naplněný život. A přeji ti, ať ti Pánbůh dopřeje ještě trochu štěstí. Pamatuješ si, co jsme si při loučení vždycky říkali? Štěstí! Teď ti ho přeju z celé duše a věřím, že aspoň mezi svými nejbližšími často šťastná budeš.
Děkuji taky moc a moc svým dětem, bratrovi a jejich rodinám, děkuji svým vnukům Jeníkovi a Kristiánovi, děkuji Dominikovi a Barboře, kteří do domu v Lipové nedávno přišli, děkuji všem svým dlouholetým kamarádům a blízkým lidem. Měl jsem vás rád – a samozřejmě mám pořád!

 V Šenově 3. prosince 2016

 Víťa

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *